Tajemstvím opředené bratrstvo: Kdy se v českých zemích objevili zednáři?

Traduje se, že předchůdci moderního svobodného zednářství byli zedníci či kameníci, kteří díky své vyšší kvalifikaci nabyté ve své stavební huti neměli povinnost vstupovat do místního cechu a mohli pracovat i mimo svoji domovskou obec či město. Pracovníci hutí se navzájem navštěvovali, a tak se vyvinula první nadnárodní svobodná laická struktura středověké Evropy.

Stavitelské korporace se nazývaly v německé oblasti stavební hutě, v anglické gildy nebo corporations, tedy spíše bratrstva, ve Francii vznikla nezávisle na nich vývojová linie bratrstev tovaryšských zvaných compagnonages. V našich zemích se používalo rovněž názvu bratrstva – připomeňme si historicky doložené bratrstvo obruče a kladiva z doby Václava IV., které sídlilo v kapli Božího těla na Dobytčím trhu na Novém Městě; pražští zednáři se k němu v 18. století hlásili jako ke svému legitimnímu předchůdci.

Zednáři v Čechách

Počátky svobodného zednářství v Čechách jsou spojeny především s příchodem francouzských vojsk do Čech za války o rakouské dědictví. Jejich velitel maršál Charles Louis August Fouquey kníže Belle-Isle (1684–1761) patřil k zednářům a soudí se, že stál i u zrodu pražské lóže U tří korun. Ta byla pravděpodobně založena roku 1741. Později byla přejmenována na U tří hvězd a od roku 1763 lóže nesla název U tří korunovaných hvězd. Ovšem hovoříme-li o „českém zednářství“, myslíme tím zednářství v Českém království, Moravském markrabství a rakouském Slezsku ve druhé polovině 18. století. Řečí tehdy používanou v lóžích byla němčina, výjimečně snad francouzština.

Nejstarší, soustavně pracující zednářská lóže v Čechách nesla rozlišovací jméno Sincerité a byla založena kolem roku 1742. Podle dnes neověřitelných pramenů vznikla tato lóže pravděpodobně v Litoměřicích, jako dceřiná lóže pražské lóže U tří hvězd. Působila také v Lokti, v Plzni a nejdéle v Klatovech. U zrodu obou lóží stál velitel saské armády Bedřich August hrabě Rutowsky (1702–1764), nemanželský syn kurfiřta saského a krále polského Augusta Silného. Po čtyři desetiletí byla její činnost spojena se jmény hrabat Kiniglů. Šebastiána Františka Josefa hraběte Kinigla, můžeme považovat za zakladatele českého zednářství. Také jeho syn Kašpar Heřman hrál ve svobodném zednářství v Čechách složitou, ale vždy neobyčejně záslužnou roli.

Velikáni lóží

Ačkoli byl se svobodným zednářstvím spojován velký mecenáš 18. století Antonín hrabě Špork, u zrodu zednářství v Rakousku stála postava Albrechta hraběte Hodice ze Slezských Rudoltic a hlavou zednářství za vlády císaře Josefa II. byl mikulovský kníže Jan Karel z Dietrichsteinu. Bezpochyby největší postavou zednářství byl v 18. století v našich zemích Ignác šlechtic Born. S jiným velkým mužem, stojícím u zrodu vědeckého života v Čechách, s Josefem Dobrovským považovaným za „zednáře bez zástěry“, ho pojila řada souvislostí a Dobrovský byl také autorem Bornova nekrologu v Abhandlungen, prvním pražském vědeckém časopise. 

Svého vrcholného rozkvětu u nás dosáhlo svobodné zednářství za vlády Josefa II. a Leopolda II., kdy v Praze pracovala pražská lóže Pravda a jednota u tří korunovaných sloupů. Ta vznikla v roce 1783 z iniciativy Ignáce Cornovy a některých členů lóže U tří korunovaných hvězd, jejichž řady doplnili bratří druhé nejvýznamnější pražské lóže U tří korunovaných sloupů. Stanovy nové lóže vypracoval bibliotékář univerzitní knihovny Rafael Ungar s posvěcením Ignáce Borna, stoličního mistra vídeňské lóže Zur wahren Eintracht. Právě nově vzniklá lóže byla jakousi její pražskou obdobou.

Pod dohledem

Josef II. se rozhodl svobodné zednářství, proti kterému neměl vcelku výhrady, pokud sloužilo jeho vlastním reformním snahám, podřídit státnímu dohledu. Především chtěl zpřehlednit poněkud nejasnou „zednářskou scénu“, k čemuž měl posloužit proslulý Josefův zednářský patent z roku 1785. Patent povoloval činnost lóží pouze v hlavních městech dědičných habsburských zemí a v každé z metropolí směly fungovat lóže nanejvýše tři.

Pokus o státní uspořádání svobodného zednářství byl v zednářských kruzích přijímán rozporuplně, jak o tom svědčí četné brožury, které na Josefův patent bezprostředně reagovali. Klíčovým slovem polemiky se stalo slovo „kejklířství", které císař o zednářství veřejně použil. Nebylo právě ze strany císaře příliš taktní prohlásit o lidech, kteří se například starali o zmíněný pražský ústav sv. Jana Křtitele, za kejklíře, tím méně označit tímto slovem muže, kteří kladli základy vědeckého života v zemi.

Navzdory obecně rozšířené představě o svobodných zednářích jako nositelích osvícenské ideologie však svobodné zednářství tvořilo ve druhé polovině 18. století přinejmenším dva protichůdné proudy, z nichž jeden byl reprezentován neorozekruciánstvím, které však nakonec podlehlo radikálnímu osvícenskému proudu spojenému s působením řádu iluminátů. Přitom ale oba tyto směry, z hlediska myšlení 18. století protikladné, spojovala jednotná zednářská symbolika, oba byly součástí vyšších zednářských struktur a jejich stoupenci se nemohli vyhnout i poměrně těsným osobním kontaktům. Zásady zednářské tolerance a solidarity je nutily žít pod jednou střechou.

TIP: Kdo tahá za nitky světa? Opravdu nám vládnou svobodní zednáři?

Jak dlouho to jen bylo možné? Až do rozhodného úderu státní moci, která v roce 1795 zakázala jakékoli zednářství bez ohledu na jeho orientaci. Tím se zednářství 18. století vskutku stalo „společenskou laboratoří“, místem tříbení duchů, názorů a postojů, a tato vnitrozednářská diskuze vytvořila předobraz demokratické společnosti, jejíž vývoj byl v habsburských dědičných zemích zabrzděn, a to ze stejných příčin, z jakých došlo i k zákazu činnosti zednářských lóží.