Tajemství nejhlubší studny Evropy: Ukrývá Zbiroh poklad, nebo nastraženou výbušninu?

Zbiroh vyrostl jako šlechtický hrad už někdy na přelomu 12. a 13. století, což je v té době u nás téměř unikát. Vlastnili ho nejdřív jistí Sulislavici a po nich Drslavici. Kromě studny v něm najdeme i pozůstatky dvou cisteren, které zajišťovaly provoz hradu před dokončením stavby hlavního vodního zdroje. Po zavedení vodovodu se studna stala odpadní jámou a jednou do ní vrchní kuchtík dokonce svrhl zahnívajícího jelena. V zemích orientu by se tím dopustil hrdelního zločinu, i když se daná studna momentálně nepoužívala.

Na Zbirohu však došlo k tomu, že hradní pán studnu opět potřeboval a velmi nákladně ji nechal vyčistit. Ze záznamů víme, že se k tomu roku 1686 nabídl zedník, který si sám upletl konopné lano a stanovil cenu. Jenže ten se do studny zřítil (prý přiotráven plyny), přičemž vdově přiznal soud jako odškodné částku smluvenou za tuto práci.

Falešné dno od nacistů

Po druhé světové válce se objevila informace, že Němci do studny cosi naházeli. Československá armáda, která objekt zdědila, však vynesla na povrch jen nesourodou směsici v podstatě nevýznamných předmětů – moderní zbraně, ale i staré pušky, psací stroj a listiny, které neměly ani za války utajovaný význam. Vojáci neobjevili žádné archivy SS jako v Jablonném, na Housce nebo na Veveří, jen údaje o tom kdo byl kdy povýšen a s čím kdo marodil, tedy informace zpravodajsky nezajímavé. Proč ale nacisté v hloubce téměř sta metrů zbudovali falešné dno?

Mohli mít obavu z diversního útoku ze starých důlních šachet, nebo tam dosud zůstává něco nepodléhající zkáze (například zlato) a oni připouštěli možnost se někdy vrátit? Říkalo se, že ona „zátka“ byla ze železobetonu, ale není to pravda.

Náš kolega se v roce 2005 do studny spustil se světly, kamerou a mikrofonem. Byla to velká událost pro sdělovací prostředky, majitele hradu a pozvané hosty. Před akcí bylo dno suché, ale pak sem déšť naplavil vodu z nádvoří. Kolega měl za úkol zkontrolovat stěny, zjistit přítomnost plynů a materiál, z něhož bylo falešné dno zhotoveno. V hloubce asi 85 metrů narazil na sloupec vody, pod ním na zhruba třímetrový nános jílovitého kalu a plošinu zhotovenou z fošen, drnů a rohoží. Když ji prorazil, naměřil další desítky metrů hloubky. Stav stěn tubusu určil jako dobrý, žádné plyny nenaměřil. Současní majitelé se obávají možného podminovaní té plošiny. Studna by pak fungovala jako hlaveň, kterou by nálož mohla smést půlku hradu. Rozebrání této zátky proto odmítají.

Železná maska pro vězně

Před pár lety se v místnosti, kde se odehrávala školení a bujaré večírky, objevil vstup do jakési kobky. Badatelé zde nalezli železnou masku, jak ji známe z Dumasova románu Muž se železnou maskou. Metalurgická zkouška určila její původ do první poloviny 17. století. Takové masky se vězňům nasazovaly kvůli zostření trestu nebo se snahou zamezit jejich identifikaci. Objevila se spekulace, že ji nosil jeden ze čtyř členů stavovského direktoria, kteří si tu odpykávali doživotní tresty za povstání po bitvě na Bílé hoře. 

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Kobka samotná působila jako děsivá místnost bez světla, přívodu vzduchu i sanitárního zařízení – hotová lednice. Do takových se umísťovali nejtěžší zločinci a dlouho tu přežít nemohli. Ani vítězný císař Ferdinand II. by si nedovolil takto věznit šlechtice, byť by ho třeba plnila nenávist k rebelům. Vůdcové stavovského povstání si své tresty za vlastizradu odpykávali v místnostech nad povrchem, o čemž svědčí jejich nápisy a kresby na stěnách.

Neprozkoumaný prostor

Další nezodpovězenou otázkou zůstává betonová zazdívka o síle sedmi metrů v jedné z podzemních chodeb. Ani nejdelší hornický vrták jí nedokázal proniknout. Lze bohatě popustit uzdu fantazii, co vše zde mohli Němci za války ukrýt. Pokud doufali, že se sem pro něco vrátí, nepočítali jistě s pracným pronikáním skrz takovou překážku. Vchod do inkriminovaného prostoru musí vést odjinud, jenže nevíme odkud, protože zazdívek je na hradě víc, byť ne tak bytelných. Ani ty se však nedají odkrýt, protože majitelé hradu se i v tomto případě obávají podminování, které by smetlo celý objekt.