Tajemství hliněného sluhy: Po Golemovi pátrali vědci i učenci ještě na konci minulého století

Vypráví se, že kdysi vstoupili čtyři židovští učenci do rajské zahrady, kam bývá přístup obyčejným smrtelníkům zakázán. První z nich poznal rajská tajemství a zemřel uprostřed nich. Druhý poznal rajská tajemství a zešílel. Třetí z učenců odpadl od víry svých otců, neboť mu chyběly síly, aby pochopil. Jen čtvrtý z mudrců, učený rabín Akiva prošel rajskou zahradou a nic se mu nestalo. Jen on se vrátil k lidem. 

Také o vysokém rabi Löwovi se říkalo, že prošel rajskou zahradou jako učený Akiba a vrátil se k lidem bohatší o poznaná tajemství. Proto mu v těžkých časech Židé důvěřovali jako svému zachránci: „Rebe, každou noc nám může někdo potají přinést do ghetta mrtvého člověka a obvinit nás z vraždy. Ještě stále se najde dost lidí, kteří věří pověstem, že potřebujeme ke svým obřadům křesťanskou krev.“ „Mám stejné starosti jako vy, ale nebojte se – slibuji vám brzy pomoc.“ 

Víc škody než užitku

Jak dobře víme z dějin, vylíčené nebezpečí Židům skutečně hrozilo a bylo příčinou mnoha pogromů. „Rabín se dlouho do noci modlil, aby ho ve spánku navštívil sen a ve snu dobrá rada. Sen k němu opravdu přišel. Zjevil se mu nápis: Vytvoř z hlíny golema, postavu podobnou člověku. Golem vám bude pomáhat proti nepřátelům.“  Rabín ho údajně stvořil z hlíny přinesené z Vltavy a samotné oživení provedl vložením pergamenového lístku do golemových úst. Na lístku bylo napsáno Boží jméno, jež se nesmí vyslovit: Šem. Takto stvořený služebník prý dokázal vykonávat různé mechanické práce, ale nedokázal nad přidělenými úkoly přemýšlet. Často tak napáchal víc škody než užitku.

Například rabínova žena ho poslala, aby nanosil vodu do kádě. Golem vzal vědra a nosil a nosil, až byla káď po okraj plná. Měl však rozkaz nosit vodu, a tak ve své práci pokračoval. Voda už tekla po zemi, vytékala na ulici, ale golema ani nenapadlo, že by mohl přestat. Lidi museli zaběhnout k rabínovi. Ten pochopil, co se stalo, zavolal na golema, že už to stačí, a ten poslušně odložil vědra. 

Jindy ho zase rabín poslal pro ryby. Protože v celé Praze nebyly k sehnání, dostal golem příkaz, aby je šel nalovit přímo do Vltavy. Když se dlouho nevracel, poslal rabi Löw sluhu, aby mu vyřídil, ať toho lovu už nechá a vrátí se domů třeba bez ryb. Golem, který měl skoro plný pytel ryb, když uslyšel vzkaz, že se má vrátit domů třeba bez ryb, všechny zase pustil do Vltavy. 

Znesvěcení šábesu

Löw měl ve zvyku dát každé odpoledne Golemovi jakýsi program, denní plán, protože když byl šábes, tak s ním mluvil jen v nejnaléhavějším případě. Podle pravidel mu rabi přikazoval, aby o šábesu nedělal nic jiného, než stál na stráži a dělal hlídače. Jednou mu ale zapomněl rabi Löw dát denní plán a Golem zůstal bez zaměstnání. Sotva se den naklonil a lidé se připravovali k přivítání šábesu, Golem jako pominutý vyběhl do Židovského města a chtěl všechno rozbořit. Nečinnost z něho udělala splašeného zuřivce. Nastala velká panika a lidé utíkali do Staronové synagogy, kde se rabi Löw modlil. 

Šábes začínal, protože žalm a píseň ke dni sobotnímu už byly odzpívány. Rabín si představil, jaké následky by mohlo mít nechat nezkroceného golema pobíhat. Uklidnit ho by však znamenalo znesvětit šábes. Zde ale hrozilo nebezpečí lidským životům, proto porušil pravidla, vyšel ven, a aniž by Golema viděl, vykřikl do okolí: „Goleme, zůstaň stát!“ A tu lidé uviděli, jak golem na místě, kde se zrovna v tu chvíli nacházel, zůstal stát jako solný sloup; v ten okamžik všecku svou divokost překonal. Od toho pátku se už nestalo, aby rabín zapomněl dát Golemovi příkaz.

A jak měl golem skončit? Rabi Löw ho nařídil uklidit. Splnil svůj úkol a už ho nebylo zapotřebí. Kromě toho mohl být v nepovolaných rukou nebezpečný. Hliněnou sochu, jaká byla před oživením, prý přikryli starými modlitebními plášti a knihami na půdě Staronové synagogy. 

Pátrání po Golemovi

Tím ale příběh Golema zdaleka neskončil. Hliněného sluhu hledali po Löwově smrti několikrát. Úplně první byl v 18. století vrchní pražský rabín Landau. Nechal si přistavit žebřík, vylezl na půdu Staronové synagogy, chvilku se modlil, ale za pár minut byl zpátky. Když se vrátil, třásl se po celém těle. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl, jenom slavnostně prohlásil, ať se nikdo neopováží rušit klid Golemův a vydal přísný zákaz vstupu. 

Další průzkumník byl v roce 1920 „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch (na snímku) Jeho proslulá reportáž vyšla v Prager Tagblattu 12. září 1920: „Základna synagogy je tak hluboko pod úrovní ulice, že ani tady nahoře není člověk poměrně nijak vysoko. Kameny klenby tady nejsou omítnuty, ale drží pohromadě kostrbatě a hrubě; jako bys stál v hornaté krajině, před tebou a vedle tebe ploché vrchy a údolí. Leží tu zpráchnivělá kláda, zkoušíš nohou, je-li pevná, a konečně se odhodláš potácet se, přidržovat se trámů, přičemž si zašpiníš ruce a na obličej nachytáš plno pavučin. Přes celou šířku je železná podpěra; žebřík, upevněný železnou svorou, vede devět metrů do výše, na hřeben střechy; leží tu pohozená stará komínová roura a cihly; vedle mrtvý pták; mimo to valouny; na trámoví bují houby groteskních tvarů. Na jedné kládě visí netopýr hlavou dolů. Dosud jsem ještě nikdy neviděl viset netopýra. Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je staletý štěrk. Je-li tam pohřben hliněný výtvor velkého rabiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží.“ 

TIP: Rabín a hliněný sluha: Opravdu stvořil rabi Jehuda Löw mýtického golema?

„Pohřebiště by bylo tedy voleno dobře. Věru prostor jako stvořený pro golemovo stvoření a pohřbení za měsíčního světla. Pravý prostor pro mystiky a alchymisty. Netopýr jako by se houpal. Říká se, když se netopýři probudí, zapletou se prý lidem do vlasů. Je tu nevolno. Ještě jeden pohled. Golema tu není...“  

A nebylo ho tu ani v březnu roku 1984, kdy se skupina pátračů pokusila místo jednak nafilmovat, jednak prozkoumat radarem. Výsledek: film se podařil. A průzkum: nic se nenašlo.