Tajemství elixíru mládí: Alchymisté doporučovali šťávu z bradavic i zlato
Seznam historických receptů na nejrůznější lektvary, které měly zastavit proces stárnutí anebo hned svým konzumentům léta věku ubírat, má tisíce položek. Většinou šlo o dost nechutné záležitosti. Třeba takový Plinius Starší, jinak uznávaný válečník a filozof 1. století, doporučoval „šťávu vymačkanou z bradavic a vředů“. Přišlo mu, že tyhle kožní výrůstky jsou plné života, a tak ho z nich chtěl extrahovat. Nemějme ale tomuto moudrému muži za zlé, že ke stáru podlehl mámení věčného života. Rozhodně nebyl sám.
Zlato je nejlepší
Čchin Š'-chuang-ti, první z dlouhé řady čínských císařů, zase nedal dopustit na výluh s kapkou rtuti. I jemu přišel „živý kov“ jako zdroj nehynoucí síly. Posedlost nesmrtelností ho díky nevyhnutelné otravě stála život. A staří Egypťané? Jejich pokusy s rozpouštěním olověného prachu v kobřím jedu také nedopadly pro uživatele nejlépe. A dál? Doba se možná mění, ale lidská touha po nekonečném životě je věčná. V raném i pozdním středověku tak zažívá ohromný boom coby léčivo na přibývající léta zlato. Ptáte se proč?
Je to kov, který nekoroduje, nestárne! A tudíž musí mít s věkem něco společného, ne? Trochu ujetá idea ale tehdy lidem smysl absolutně dávala. Není snad pravdou, že se boháči, šlechtici i králové, kteří nemají hluboko do kapsy, dožívají vyššího věku? Samozřejmě! Ti, kteří měli dost jídla a pohodlí a nemuseli se dřít na polích, očividně žili déle a stárli pomaleji, než zbytek populace. A této myšlenky se pak s radostí zhostili nejrůznější mastičkáři a výroba ve velkém mohla začít!
Nemáte zlato?
Co všechno svedou zlaté medikamenty? Ve formě masti, obvykle ze zvířecího tuku s příměsí zlatého prachu, zabrání stárnutí pokožky. Jako přísada do koupele pak omlazují tělo i ducha. Takhle to třeba zkoušel Jindřich II. Plantagenet, o kterém víme, že: „Od rána do večera se neustále zabýval záležitostmi království. Nikdy si nesedl, pokud zrovna neseděl na koni nebo nejedl. Pokud neměl v rukou luk nebo meč, zasedal v radě nebo četl.“ Prý za to mohlo zlato, šeptali si poddaní. A alchymisté takové příběhy rádi notně přiživovali.
Ne každý si ale mohl dovolit zlatou lázeň, jako anglický král. A pro takové případy je tu Aurum potabile čili pitné zlato! Malý flakónek s touto tekutinou se vyplatí mít vždy při ruce, lektvar naplněný životem je totiž zázračný. Uvnitř se nachází silný líh a pár zlatých zrníček. Výsledek? Zahřeje a povzbudí. Naštěstí toxicita zlata není vysoká, takže měli jen boháči pořádně drahou stolici. Horší už bylo, když strůjci lektvarů šetřili a místo čirého zlata přidávali do nápoje díl rtuťového amalgámu. Ten už zabíjel.
Nesmrtelná teta?
Podobné excesy se ale obvykle vysvětlovaly tím, že konzument „nebyl svým původem hoden“ daru věčného života. S postupem času nabírají variace pitného zlata na obrátkách. Na francouzském dvoře se v 16. století pravidelně popíjí roztok chloridu zlata a dietyléteru. Ano, i to je dost smrtící kombinace. Ale uvěřit bylo snadné: podívejte se třeba na královu milenku a učitelku jeho dětí Dianu de Poitiers. Dožila se 66 let, ale pořád vypadala jako mladá laňka. I když trochu přiotrávená. Lidé od dvora věřili, že zlato je všelék na všechny neduhy. Od záchvatů šílenství, přes úplavičný průjem po epilepsii. K pití zlata ve vodě se přiznal i portugalský papež, Jan XXI. Vatikánského stolce si moc neužil, ale o peníze nouzi evidentně neměl.
TIP: Nesmrtelný alchymista a kámen mudrců: Kdo byl tajemný Nicolas Flamel?
Dvorní felčaři Jean Beguin a Christophe Glaser nám také zanechali originální postup pro výrobu „oživujícího zlatého tonika“. Pokud byste si jej chtěli připravit doma, budete potřebovat nejen pořádnou porci zlata, ale i stříbro, měď, železo, ocel a trochu olověných pilin. To vše je třeba vylouhovat v první moči novorozence. Smíchejte roztok s bílým vínem, listy fenyklu, trochou lidské krve, vaječným bílkem a mateřským mlékem. Pak už stačí jen nechat šest dní odležet, scedit a může se podávat. Na zdraví!
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií