Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad? (1.)

Jak hrad vlastně přišel ke svému jménu? O českém knížeti a brněnském údělníkovi Konrádovi bylo známo, že vášnivě rád loví. Míval několik nádherných chrtů a zvláště miloval štvanice na statné jeleny. Jednoho takového pronásledoval v údolí řeky Svratky...

Ztracen v hlubokém lese

Sledoval ho tak urputně, že se stále více  vzdaloval od své družiny. Jelen mu po chvíli zmizel z očí a kníže si ani nevšiml, že zůstal sám. Lovecká posedlost ho však hnala stále kupředu. Ani to nezpozoroval a vjel na mýtinu ze všech stran obklopenou neproniknutelným houštím. Mezitím se na kraj začala snášet tma a v lese už skoro nebylo vidět. Konrád seskočil z koně a loveckým tesákem si začal klestit cestu pichlavým trním. Značně ho to vysílilo, ale nakonec se mu přece jenom podařilo prodrat se do volného lesa. V úžlabině pod ním šuměla řeka a on ani netušil, že stojí na okraji strmě se svažující rokle. Dál se neodvážil. Koně přivázal k nejbližšímu stromu a na zem pod mohutný dub rozložil svůj plášť. Rozhodl se, že zde přenocuje a další cestu bude hledat až za ranního úsvitu.

Sen o veverkách

Všude okolo bylo ticho, a tak není divu, že Konrád za malou chvíli tvrdě usnul. Na místě, kde odpočíval, se před ním ve snu objevil mohutný hrad ozářený sluncem. Ozývaly se z něj veselé hlasů, hlahol trubek i štěkání psů. Ale co bylo na tom snu zvláštní? Ve větvích stromů, které celé prostranství před hradem obklopovaly, skákalo sem a tam nebývalé množství veverek. Byly všude, kam se podíval, zrzavé, černé, hnědé a snad i dokonce stříbřité. Kníže byl z jejich poskakování jako u vytržení. Vtom se jedna z nich objevila těsně u jeho ruky a dlouhým ocáskem mu ji pohladila. 

Kníže se probudil a uvědomil si, že veverka je skutečná a dívá se na něho takřka lidskýma očima. Vzal ji do rukou a začal hladit. Vtom si všiml, že vedle v houští se něco chvěje. Šel se tam podívat a spatřil pelíšek s malými veverečkami beznadějně uvězněnými v pichlavém trní. Hnízdo opatrně vyndal a veverka si své dětičky odnesla do bezpečí. Za malou chvíli mu všechny veverky na důkaz přízně přinášely oříšky. Nakonec ho „vyprovodily“ ze strmého srázu až k řece, kolem níž se vinula pěšina. Tam ho jeho záchrankyně opustila, nechala se ještě jednou pohladit a pak hup na nejbližší strom.

U řeky kníže spatřil vetchou chaloupku. Starý poustevník ho občerstvil džbánkem vody a po krátkém odpočinku vyšel Konrád z lesa. Teprve teď zaregistroval nebezpečný ostroh nad řekou a v duchu děkoval veverkám, že ho vlastně zachránily před smrtí. Za několik dní se sem vrátil a pod dubem, jako kdyby to tušily, už na něho veverky čekaly. Kníže se rozhodl, že na tomto místě vybuduje hrad, který se mu objevil ve snu. A o tom, jak se bude jmenovat, dlouho nepřemýšlel. Přece Veveří. A jeho devět věží?  Symbolizuje devět malých veverčátek, které zachránil z pichlavého trní…

Byli zde skutečně templáři?

Pověst je pověst, skutečnost líčí vždycky romantičtěji, než jak ji zosnovala obyčejná realita. Faktem zůstává, že původní hrad byl postaven velmi prostě. Ustanovili jej za hrad zeměpanský, určený jako sídlo purkrabích a kastelánů. Tyčil se na vysoké skále nad řekou Svratkou a jeho dominantní leč trochu chátrající budovy dnes majestátně přehlížejí brněnskou přehradní nádrž.

První zmínky o hradu pocházejí ze třicátých let 13. století, nicméně pravděpodobně je starší. Za  vlády Přemysla Otakara II. jej využívali jako vězení pro odbojné šlechtice. Mimo jiné zde pobyl Ota z Maisova, kterého dal král za zradu v roce 1265 popravit a stejný osud potkal i Beneše z Benešova, jehož bratr Milota z Dědic se za to králi „pomstil“ údajně tím, že ho nechal na holičkách v osudné bitvě na Moravském poli.