Tabákové kolegium: Jak se bavili přátelé u krále Fridricha Viléma I.?
Kouření tabáku a diskutování ve zvláštních místnostech se pěstovalo nejdříve v Nizozemí. „Tabákové pokoje“ se poté postupně staly součástí mnoha barokních šlechtických sídel po celé Evropě. V dobovém tisku byly v roce 1685 popsány takto: „Nyní i obyvatelé Slezska konzumují tabák mnohem více než jejich předci, a to jak urození, tak neurození, nicméně spíše proto, aby si ukrátili dlouhou chvíli než ze zdravotních důvodů. V mnoha místech zakládají jistá tabáková kolegia, kde platí zvláštní zákony a řády, potom sbírají popel, z něhož nechávají pro kolegium vyrábět sklenice na památku.“
Povinné kouření
Na pruském dvoře mělo tabákové kolegium specifické postavení. Za prvního pruského krále Fridricha I. se jednalo o důstojná sezení v královských rezidencích, která byla svázána etiketou a byla svolávána „v přesvědčení, že užívání tabáku je dobré proti všemu zlému ve vzduchu“. V tabákovém kolegiu se kombinovala zábava s dobročinností. Kouření bylo povinností, neúčast bylo nutné vykoupit peněžním darem na dobročinné účely.
Jeden z historiků popsal Fridrichovu spokojenost s tímto setkáváním: „(…) dějiny nám vyprávějí o lesku jeho dvora a jeho tabákovém pokoji, kde téměř zapomínal na tento lesk a odkládal královskou korunu, aby si mohl nasadit noční čepec a vyměnil žezlo za fajfku.“
Za vlády jeho syna Fridricha Viléma I. prodělalo tabákové kolegium zásadní změnu, a to k horšímu. Ženy byly z účasti vyloučeny a dvorská etiketa téměř zrušena, takže kupříkladu nikdo nemusel vstávat, když vstoupil král, a každý směl říci, co chtěl.
Téměř každý večer se monarcha scházel ve spartánsky zařízených místnostech, převážně na zámku v Berlíně, Postupimi nebo ve Wusterhausenu (dnešní Königs Wusterhausen) s malou skupinou (do dvanácti členů) generálů, plukovníků, úředníků, diplomatů a případných hostů. Na rozdíl od tabákového kolegia Fridricha I. se zde nesetkával jen užší okruh dvořanů, kteří se chtěli uvolnit a pobavit. Na dvůr „vojáckého krále“ do tabákového kolegia přicházeli i měšťanští intelektuálové, takže myšlenkové bohatství raného osvícenství krále obohacovalo. Podněty, které získal na tabákových kolegiích, také zohledňoval ve svých rozhodnutích.
Při kouření tabáku a pití piva se neprobíraly pouze politické záležitosti, morálka, výchova či náboženství, ale také se četly noviny, žertovalo se o ženách a stále dokola se vyprávěly válečné historky. Kouřilo se z dlouhých holandských keramických fajfek a pšeničné pivo Duckstein se pilo ze speciálních pivních sklenic. Pouze výjimečně se rozlévala pálenka nebo víno.
Milovaný Wusterhausen
Fridrich Vilém I. nerad pobýval v pompézním Berlínském zámku, takže jak mohl, odjížděl do Postupimi nebo ještě lépe na svůj obzvláště oblíbený zámeček Wusterhausen. Zde každoročně trávil podzimní loveckou sezónu od konce srpna do začátku listopadu. Královská rodina ho musela doprovázet. Nejstarší dcera Vilemína si ještě dlouho poté stěžovala na tamější prostou kuchyni a na stolování venku. Panovník se zde ale cítil skvěle, přes den panoval, střílel koroptve nebo jeleny a na večer svolával tabákové kolegium.
Museli se ho účastnit i královi synové, kteří však trpěli otcovými výbuchy zlosti a zesměšňováním. Kultivovaný, intelektuální, uměnímilovný a citlivý korunní princ, který byl později nazýván Fridrich Veliký, neměl zámek Wusterhausen nijak v lásce, nenáviděl přísná pravidla svého otce a o tabákovém kolegiu složil i básničku: „Z tabáku jsem se ulil, jinak bych se asi udusil, člověk se tam řádsky nudí, neb se jen o prkotinách mluví.“
Manželka Fridricha Viléma I., královna Žofie Dorotea prožila dětství v uměnímilovné hannoverské rezidenci, jež se tolik lišila od polovojenského a šetrného berlínského dvora. Po boku sice věrného, ale despotického manžela se nikdy nepřizpůsobila pruským tradicím a stála v čele probritské „strany“. V její rezidenci Monbijou, která proslula na rozdíl od Wusterhausenu vybranou společností a nádhernými slavnostmi, se tabákové kolegium nikdy nekonalo.
„Veselí radové“
Kolegií se pravidelně účastnili také někteří učenci, zvaní „veselí radové“, kteří byli na dvoru materiálně závislí. Tento posměšný název získali podle titulu nejvyšších a nejváženějších úředníků – tajní radové. „Veselé rady“ zvali na kolegia jako odborníky, nicméně je často povzbuzovali k nadměrnému požívání alkoholu a disputacím, které k pobavení ostatních přítomných nezřídka končily hrubými vtipy nebo dokonce potyčkami a pěstními zápasy.
Král miloval v tabákovém kolegiu ztřeštěné žerty. K nejoblíbenějším patřila židle s napilovanýma nohama či vpuštění cvičeného medvěda do sálu. Kdykoliv se mu podařilo opít cizího prince do té míry, že bezvládně padl pod stůl, vyvolávalo to salvy smíchu. Fridrich Vilém I. pociťoval odpor k vědám, o nichž se domníval, že by jeho poddané jen příliš zjemnily a udělaly z nich bábovky. Svědčí o tom i případ prezidenta Akademie věd, dvorského historiografa a profesora, barona Jakoba Paula von Gundlinga. V tabákovém kolegiu, kde ho pověřili předčítáním novin, kvůli své ješitnosti a afektovanosti brzy ztratil respekt. Začali si z něj tropit žerty, které postupně přerostly v sadistické kousky. Například mu nasadili paruku z kozlích chlupů a usadili ho do kočáru taženého osly, voly a velbloudy. Každý večer ho pak opíjeli. Jednou oblékli šimpanze do stejných šatů, jaké nosil baron, a vydávali opici za jeho syna. Neváhali mu zazdít vchod do domu či propašovat medvídě do postele.
TIP: Zoufalství pruského kancléře: Proč chtěl Bismarck vyskočit v Mikulově z okna?
Gundling se pokusil uprchnout, ale byl chycen a odsouzen k smrti za dezerci. Po jeho omilostnění účastníci kolegia vyprovokovali souboj, při němž mu soupeř sestřelil paruku z hlavy. Fyzicky udolán a psychicky zlomen zemřel v padesáti osmi letech. Jeho „přátelé“ se nezastavili ani před „posvátností“ smrti a pohřbili ho v sudu od vína.
Konec tabákového kolegia
V důsledku nezdravého životního stylu a dědičné zátěže trápily „vojáckého krále“ záchvaty dny. Zemřel 31. května 1740 v 51 letech ve velkých bolestech na vodnatelnost. Svému synovi a následníkovi zanechal přísně organizovaný a centrálně spravovaný stát, značný válečný poklad ve výši deseti milionů tolarů a vycvičené vojsko o 80 000 vojácích, kteří byli díky svému drilu v Evropě jedineční. K tomu král zakládal nemocnice, chudobince a zavedl povinnou školní docházku. Jeho nástupce, Fridrich II. však nenáviděl kouření tabáku, sám dával přednost šňupacímu, takže tradici pořádání tabákových kolegií na pruském dvoře ukončil.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií