Svět ve studené válce: Nukleární konflikt mohl zabít 70 milionů lidí za 10 minut

Zatímco po prvním světovém konfliktu Spojené státy razily politiku izolacionismu, po roce 1945 se k ní nevrátily. Stav národní pohotovosti v boji proti nacismu se přelil do studené války proti komunismu.
23.09.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)


Vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se začaly prudce ochlazovat brzy poté, co padly poslední výstřely druhé světové války. Dlouhá tradice „svobodného bezpečí“ za Atlantikem, slabých sousedů a rozlehlých oceánů zemi tradičně izolovaly od útoku zvenčí. Spojené státy nebyly připravené na vleklou konfrontaci s nepřátelskou supervelmocí, která navíc brzy dohnala jejich náskok v jaderných zbraní. Američané i jejich elity se museli učit žít s pocitem trvalého ohrožení. 

Zadržování komunismu

Strach z rudého nebezpečí stoupl poté, co v lednu 1946 doputoval ze Sovětského svazu do Washingtonu dnes proslulý „dlouhý telegram“ George Kennana (vyšel v červenci 1947 pod šifrou Mr. X ve vlivném časopisu Foreign Affairs). Znalec ruských dějin a americký diplomat v Moskvě v něm varoval před ruským imperialismem, přičemž jeho argumentace udělala velký dojem na prezidenta Harryho S. Trumana. Napětí zvyšovala Stalinova snaha zahrnout střední a východní Evropu, Řecko, Turecko i Írán do sovětské sféry vlivu. Obavy z nové světové války panovaly i vzhledem k rozsáhlé občanské válce mezi nacionalisty a komunisty v Číně.

Obě supervelmoci se snažily upevnit svou moc a rozšířit ji, kdykoliv to bude možné. Když americký prezident v březnu 1947 zformuloval takzvanou Trumanovu doktrínu, v níž ohlásil pomoc Turecku a Řecku, nový kongresman John F. Kennedy ji podpořil. Stejně nadšeně přivítal i Marshallův plán, který měl poskytnout válkou zbídačené Evropě hospodářskou pomoc. Politika „zadržování“ komunismu spočívala v posilování ekonomického blahobytu, sebevědomí a schopností obrany. V praxi ji Američané předvedli v roce 1948 v Západním Berlíně, který přežil jen díky odvážnému zásobování pomocí leteckého mostu, a založením NATO o rok později. 

Na druhou stranu byl prezident Truman zdrženlivý v posilování americké vojenské přítomnosti za hranicemi, odmítl pomoc ustupujícím nacionalistům v Číně a za jejich prohru pak republikáni i řada demokratů včetně Kennedyho vinili právě Trumanovu administrativu.

V roce 1949 dostoupil strach ze Sovětského svazu, kterému se podařilo odpálit atomovou bombu, a rudé diverze ve Spojených státech vrcholu. Podle ředitele FBI Edgara Hoovera údajně až 100 000 amerických komunistů plánovalo svržení vlády. Útok na Jižní Koreu v létě 1950 tudíž Truman nemohl ignorovat a reagoval na něj jako na součást sovětské a čínské globální agrese

Bod mrazu

Po smrti Stalina v březnu 1953 se politbyro vytasilo s „mírovou ofenzívou“, což vedlo k ukončení Korejské války i k opadnutí obav Američanů z bezprostřední komunistické hrozby. Jádrem zahraniční politiky prezidenta Eisenhowera bylo udržet v Evropě status quo, kdežto v zemích třetího světa podporoval Bílý dům dekolonizaci. V roce 1956 donutil Washington Británii, Francii a Izrael, aby stáhly své jednotky od Suezského průplavu, čímž byl zpečetěn zánik evropských koloniálních mocností.

Velký problém Spojených států však spočíval v tom, že podporu „osvobozeneckým válkám a povstáním koloniálních národů proti jejich utiskovatelům“ halasně vyjadřoval též sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. Bílý dům tak musel řešit kvadraturu kruhu, jak zabránit komunistickým převratům po celém světě a zároveň nebýt vnímán jako nový kolonialista.  

V říjnu 1957 Sověti úspěšně vypustili Sputnik 1, což Pentagon šokovalo zejména z důvodu možné raketové dominance Moskvy v případě třetí světové války. Následovaly silné požadavky na zvýšení výdajů na obranu. Objevila se dokonce naléhavá doporučení zahájit preventivní válku dřív, než Ameriku zničí sovětské rakety. Když v květnu 1960 sestřelili Sověti americký špionážní letoun U-2, ocitly se vztahy obou supervelmocí na bodu mrazu a Moskva zrušila plánovaný summit obou hlav států.

Kennedy vs. Chruščov

V období vyčerpávající úzkosti z rizika nukleární války a rozšiřování komunismu ve třetím světě převzal John F. Kennedy klíče od Oválné pracovny. Psal se leden 1961. Jeho protihráčem byl extrovertní a nevypočitatelný Nikita S. Chruščov, který od mladého prezidenta z řad demokratů očekával oteplení vztahů. Marně. Sovětský vůdce si totiž deeskalaci napětí představoval po svém – jako větší ústupnost Ameriky, kterou ovšem Kennedy nemohl a ani nechtěl připustit, a to zejména v otázce Kuby.

Zkorumpovaného a násilnického Batistova režimu sice nebyla škoda, ale revolucionář Fidel Castro se velmi brzy spřáhl s Moskvou. Nejvyšší americká místa se obávala, že co nevidět se komunismus rozšíří minimálně po celém Karibiku. Jenže fiasko proticastrovské invaze v Zátoce sviní v dubnu 1961 jen zvýšilo prestiž Sovětů i Kuby. Pět dní předtím obletěl Jurij Gagarin Zemi a Kennedy, aby zmírnil americkou blamáž, hned v květnu prohlásil, že Spojené státy do konce desetiletí vyšlou posádku na Měsíc. 

Hned v červnu 1961 se ve Vídni setkal s Chruščovem, který ale zájem na jaderném odzbrojení neměl: „Vyložil jsem mu, že by nukleární konflikt zabil 70 milionů lidí během deseti minut, a on na mě prostě jen civěl, jako kdyby říkal: ‚No a co?‘“

Kennedyho zklamání ještě umocnil Chruščovův postoj k Západnímu Berlínu, protože sovětský vůdce chtěl tuto enklávu demokracie uprostřed východního bloku, kudy na západ proudily tisíce emigrantů, zlikvidovat. Během Berlínské krize 1961 se jasně ukázalo, že Kennedy nechtěl další lapsus jako v Zátoce sviní, ani nové kolo závodů ve zbrojení. Na druhou stranu ukázal odhodlání bránit Západní Berlín i vojensky a více než polovina Američanů si myslela, že konflikt je nevyhnutelný. Naštěstí pro celý svět začaly v neděli 13. srpna bezpečnostní jednotky NDR na přístupových cestách mezi východní a západní částí města budovat zátarasy.

Karibská krize

Napětí kolem Berlína sotva utichlo a studená válka přinesla veřejnosti další konfrontaci supervelmocí v podobě karibské krize. Sověti se na jaře a v létě 1962 obávali, že Američané plánují invazi na Kubu a Chruščovovi přidělával vrásky i sám Castro. Panovaly obavy, že by se mohl začít sbližovat s maoistickou Čínou, jejíž vztahy s Moskvou prudce ochladly. Starý ruský lišák a hazardér tudíž rozmístěním raket na „Ostrov svobody“ hodlal zabít hned tři mouchy jednou ranou: posílil by „kubánsko-sovětské přátelství“, Sověti by mohli přímo ohrožovat Spojené státy a případné stažení raket by mohl vyhandlovat za sjednocení Berlína pod sovětskou kontrolou. Kromě raket plán počítal s přítomností 44 000 sovětských vojáků, námořní základnou či ponorkami vyzbrojenými jadernými střelami.

Chruščov byl přesvědčen, že pragmatický Kennedy „nezahájí termonukleární válku jen kvůli přítomnosti našich jaderných hlavic – vždyť oni také osazují bojovými hlavicemi své rakety v Turecku. (…) Teď poznají, jaké to je, když na ně míří nepřátelské rakety.“ 

TIP: Počátek studené války: Letecký most zásoboval izolovaný Berlín 322 dnů

Celou akci chtěl Chruščov tajit až do listopadových kongresových voleb a pak si na Kennedym vynutit ústupky. Kennedy mezitím povolal 150 000 záložníků a v Karibiku proběhly americké manévry. V polovině října měl Washington díky fotografiím z letounu U-2 nesporné důkazy o rozmísťování raket středního doletu a přítomnosti 21 bombardérů Il-28, které mohly nést jaderné zbraně. Chruščov útočné zbraně popřel a ještě 24. října, kdy krize vrcholila, rakety uváděli do bojeschopného stavu. K ostrovu mířily další sovětské lodě a první dvě z nich, doprovázené jadernými ponorkami, se blížily k hranici Američany vyhlášené blokády. Nukleární pohotovost skončila až po 28. říjnu, kdy se Chruščov rozhodl ustoupit za slib stáhnout rakety Jupiter z Turecka během čtyř nebo pěti měsíců. 

Uvolnění napětí

Skončilo patrně nejnebezpečnější období studené války, neboť rozsáhlé jaderné střetnutí by si hned v prvních hodinách vyžádalo v Evropě a Spojených státech nejméně 300 milionů lidských životů. Napětí kvůli Kubě pokračovalo, neboť ve Spojených státech žilo na 150 000 emigrantů a americká blokáda ostrova nebyla zrušena. Nicméně po raketové krizi došlo k jistému uvolnění v mezinárodních vztazích včetně podpisu smlouvy o omezení jaderných zkoušek. 


Další články v sekci