Svá vrcholná díla vytvořil Vincent van Gogh ve francouzském Arles

Proč Vincent van Gogh zamířil právě do Arles? Po pravdě to není přesně známo. Velmi obdivoval obrazy marseilleského malíře Adolpha Monticelliho (1824–1886), které viděl v Paříži. A je tedy možné, že Arles nemělo být konečnou zastávkou na jeho cestě.

Mohli ho inspirovat i jiní umělci, s nimiž se v Mekce umění poznal, s jistotou byl v Arles například Edgar Degas. Jeho představy o jihu zřejmě formoval i bodrý Tartarin z Tarasconu (1872), kterého van Gogh četl a často se o něm v dopisech zmiňoval. Mlýn autora románu Alfonse Daudeta stojí kousíček od Arles. O Provence snil už na podzim roku 1886 v Paříži: „Na jaře – řekněme v únoru nebo i dříve – snad pojedu na jih Francie, do krajiny modrých tónů a veselých barev,“ psal příteli v Anglii. 

Japonská Provence a tvořivé běsnění

Z korespondence je patrné, že zásadní podnět k cestě do Provence van Goghovi daly japonské dřevořezy, které pro vývoj moderny měly podobný význam jako antika pro renesanci. Emilu Bernardovi krátce po příjezdu do Arles napsal: „Tato země zdá se mi stejně krásná jako ta japonská co týče průzračné atmosféry a živých barevných efektů. Voda v krajině vytváří plochy krásně smaragdové nebo sytě modré, jaké můžeme vidět v crépons (typ japonského tisku).“ A bratru Theovi už rezolutně sdělil: „(...) jsem v Japonsku a potřebuji jen otevřít oči.“

Později van Gogh doplnil: „Víš, že jsem přišel na jih z tisíce důvodů. Chtěl jsem vidět jiné světlo, myslel jsem, že nám pozorování přírody pod jasnou oblohou umožní lépe pochopit japonský způsob vnímání a kreslení. Přál jsem si také vidět toto silnější slunce, protože mám pocit, že jinak nejde porozumět Delacroixovým obrazům z hlediska provedení a techniky, a protože cítím, že barvy na severu halí mlha.“ 

Jako kdyby se napil z pramene Múz, s úžasnou jistotou Vincent van Gogh na jihu překonal veškeré rozpaky v tvorbě a suverénně maloval jeden motiv za druhým. Hledal je hlavně za městem, nicméně někdy překonal plachost a maloval mezi lidmi, přímo v centru Arles. Tvořil horlivě, jako by chtěl dokázat, že si bratrovu podporu zaslouží a neúspěch, který sklízí, není dílem lenivosti. „Maluji jako náměsíčník,“ napsal.

Avšak posiloval se při tom neúměrně alkoholem, kávou a nikotinem. Na jídlo ani nejspíš mnoho nezbývalo a sám si stěžoval na žaludeční potíže. „Místo abych dostatečně a pravidelně jedl, udržoval jsem se jen kávou a alkoholem. To všechno přiznávám, ale abych dosáhl vrcholného žlutého tónu, jaký se mi podařil v tomto létě, musel jsem se poněkud nadopovat,“ napsal Theovi koncem roku 1888. Ještě předtím přiznal: „Cítím, že musím tvořit až do duševního zničení a tělesné prázdnoty, právě proto, že nemám vůbec žádné prostředky, jak kdy vynahradit naše výdaje.“ Vincent zkrátka platil své umění vlastním tělem a to, co přišlo toho roku o Vánocích, byl jen další, ale rozhodující krok v sebeničení.  

Gauguin a bratrstvo umělců

Po příchodu do Arles se malíř ubytoval v hotelu Carrel, který v květnu vystřídal za Café de la Gare, jelikož ho hoteliér „bral na hůl“. Město, které proslulo jako galský Řím a dodnes se pyšní řadou antických památek, tehdy obývalo 23 tisíc lidí. Vincenta ale monumenty zjevně nezajímaly, v dopisech se zmínil jen o fasádě románské baziliky sv. Trofima a do arény vkročil kvůli býčím zápasům, nikdy slovem nezakopl ani o nekropoli Alyscamps, byť ji s Gauguinem malovali. Pověstná krása Arlesanek ho však chladným nenechala a stal se občasným zákazníkem bordelu, u jehož obyvatelek cítil spříznění osudem, stejné „vyvržení a odmítnutí společností“.

Prvního května, na své jednatřicáté narozeniny, si pronajal jedno křídlo dvojdomku těsně za hradbami – slavného Žlutého domu. Prozatím bylo neobyvatelné a sloužilo mu jako ateliér a skladiště obrazů, avšak v srpnu, po smrti bohatého strýčka Vincenta, je z dědictví mohl zrenovovat, vybavit a od poloviny září obývat. „Můj dům je zvenku natřený žlutou barvou čerstvého másla,“ psal malíř sestře. Žlutá ale byla především barvou slunce. „Slunce, světlo, které z nedostatku lepšího označení mohu nazvat žluté, bledě sírově žluté, bledě citronově žluté. Ach, jak je žlutá krásná!“

Vincent van Gogh byl prvním umělcem, který se v Arles usadil. Nechtěl tu ale zůstat sám, snil o společenství umělců, které utvoří všichni jeho dobří pařížští známí v čele s Paulem Gauguinem. Podobně jako v bretaňském Pont-Avenu. Po získání Žlutého domu byl to myšlenkou úplně posedlý. Emile Bernard přislíbil přijet koncem zimy, Gauguinovi se nechtělo a k cestě se odhodlal jen proto, že se potřeboval zotavit a byl zavázán Theovi, na nějž zase naléhal Vincent. Ten se mistra nemohl dočkat, nadšeně mu připravoval pokoj, který vyzdobil sérií Básníkova zahrada a obrazy Slunečnic, jež oba milovali. 

„Veselé“ Vánoce

Gauguin konečně dorazil z Pont-Avenu do Arles 23. října. Nenadchla ho ani krajina ani provinční město, jelikož v hlavě už měl zase tropy. Byl skoupý i na chválu Goghových obrazů, byť jej jako umělce uznával. Líbily se mu jen Ložnice a Slunečnice. Společně hospodařili ve Žlutém domě, Gauguin se jako pravý guru ujal vedení domácnosti a vnesl do ní jistý řád, vařil (podle Vincenta perfektně) a Gogh chodil nakupovat. A samozřejmě malovali, některé motivy společně, a pozoruhodně se ovlivňovali. Nejmarkantnějším dokladem jsou van Goghovy pohledy na Alyscamps zachycené v gauguinovské kompozici, u Gauguina je patrný zase posun v barevném ladění pláten. „Večer jsme úplně mrtví, jdeme do kavárny a pak brzy spát,“ píše Vincent bratrovi, a je rád, že není sám. 

Soužití však nebylo nijak idylické a debaty o umění a tvorbě často končily hádkou a jednou i absintem vychrstlým Gauguinovi do tváře. V polovině prosince sdělil Gauguin Theovi, že se bude muset vrátit do Paříže, jelikož se s bratrem nesnesou kvůli „neslučitelným náturám“, a podobně cítil Vincent, že jeho spolubydlící je „poněkud nespokojen s Arles, žlutým domem a především se mnou.“ Napětí eskalovalo, když nepřestávající déšť uvěznil umělce doma.

V neděli 23. prosince van Gogh pracoval na portrétu Augustiny Roulinové, pak se ale strhla prudká hádka a Gauguin odešel do parku u domu. Později Emilu Bernardovi líčil, že když za sebou slyšel kroky, ohlédl se a spatřil rozrušeného van Gogha (až patnáct let nato ve své autobiografii uvedl, že v jeho ruce uviděl břitvu a cítil se ohrožen). Ten se ale otočil a spěchal domů. Gauguin v předvečer Štědrého dne přespal v hotelu.

Vincent si zatím uřízl boltec ucha, a když zastavil krev, zabalil ho do kapesníku a půl hodiny před půlnocí ho doručil do nevěstince, který obvykle s Gauguinem navštěvovali, dívce jménem Rachel se slovy: „Opatruj pečlivě tento předmět.“ Nato se vrátil domů.  Ráno bylo Arles na nohou, protože Rachel zburcovala policii. Ta Vincenta našla v zakrvácené posteli a dala ho převézt do nemocnice. Gauguin asi 26. prosince odjel do Paříže a vícekrát se s van Goghem nepotkal. 

Cesta do blázince

Odborné diagnózy van Goghova stavu, který se poprvé výrazně projevil o Vánocích, jsou početné i protichůdné jako stylové výklady jeho díla. Nejčastěji se uvádí, že trpěl epilepsií nebo schizofrenií způsobenou absintem, syfilidou, nedostatkem jídla a stimulanty, jimiž dosahoval „vrcholného žlutého tónu“. Sám později popsal halucinace, jež měl při záchvatech, projevovaly se zvuky a vizemi. Ještě před příjezdem Gauguina bratrovi napsal: „Jsem zase jednou blízko stavu šílenství. A kdybych neměl do jisté míry dvojí náturu, mnicha a malíře, byl bych už dávno a zcela propadl zmíněnému stavu.“ V rodině byly k duševní chorobě dispozice (léčila se jedna ze sester a nemoc nakonec dostihla i Thea). 

Vincent si své „šílenství“ skutečně připustil až v léčebně v Saint-Rémy. Čtrnáct dní po vánoční příhodě byl totiž z nemocnice v Arles propuštěn. Přes přechodná zlepšení na duši i na těle se ale jeho stav jen zhoršoval a nový záchvat přišel za měsíc. Nato asi 30 agilních občanů Arles podalo na úřad petici s návrhem, aby byl van Gogh pro obecné ohrožení internován. Stalo se tak koncem února. „Pokud to mohu hodnotit, vlastně nejsem duševně nemocný,“ psal bratrovi. „Sám uvidíš, že obrazy, které jsem udělal v době mezi záchvaty, jsou klidné a ne horší než jiné.“

V březnu 1889 navštívil van Gogha Paul Signac. „Váš bratr se těší dobrému zdraví, fyzicky i mentálně,“ napsal Theovi. Nicméně v květnu van Gogh kapituloval a dobrovolně odešel do ústavu, bývalého kláštera v Saint-Rémy nedaleko Arles. Zde se ocitl mezi deseti pacienty, jejichž léčba spočívala ve dvou koupelích týdně, na rozdíl od nich mohl klášter opouštět a malovat v okolí, aby se večer opět vrátil do své cely. 

TIP: Van Goghovy záchvaty zřejmě způsobila nucená abstinence

Úděl malíře a mnicha v jedné osobě se naplnil. Počátkem roku 1890 na výstavě belgického Sdružení XX se prodal jediný Vincentův obraz. Záchvaty se ale zintenzivňovaly a malíř se při nich pokusil pozřít jednou barvy, podruhé petrolej. Po ročním pobytu v klášteře, jako by cítil volání severu a blízkých, požádal o propuštění a na Theův návrh se odjel léčit do Auvers-sur-Oise u Paříže. Tady se 27. července 1890 postřelil revolverem a za dva dny zemřel v bratrově náruči. „Chtěl jsem, aby to teď skončilo,“ byla prý jeho poslední slova. Zdrcený Theo zemřel v lednu 1891.