Suchem spálené české země: Jak si naši předkové vysvětlovali výkyvy počasí?
Až do průmyslové epochy se většina lidí živila zemědělstvím a jejich živobytí tak celoročně ovlivňovalo počasí a jeho extrémy – pozdní mrazy, bouřky, vichřice, kroupy, lijáky a povodně či sucha. Devastující účinky sucha často umocňují vedra a dopad na rolníky a pastevce býval o to horší, že zkáza nejčastěji udeřila v čase zemědělských prací od jara do podzimu. Způsobovala tak nejen výrazně nižší úrodu, ale mnohdy bránila i zasetí ozimu. Hlad a zvyšování cen potravin se tak přesouval i do dalšího roku, ruku v ruce s tím přicházely nemoci z bídy i znečištěné vody a rozsáhlé požáry, zkrátka hotové „Boží dopuštění“.
Kdy udeřila nejvíc?
Výkyvy teplot či srážek v minulosti lze zkoumat pomocí pozůstatků přírodního původu (například letokruhy dubu, jezerní sedimenty), písemných pramenů (pro české země se jich před rokem 1500 a rozšířením knihtisku dochovalo poměrně málo) a od 18. století i zápisů z přístrojových měření. V nich mají české země relativně dlouhou tradici: teplota vzduchu se souvisle měří v pražském Klementinu od roku 1775, srážky od roku 1803 v Brně.
Klimatologové pomocí kombinace těchto zdrojů zjistili, že největší počet roků se suchými epizodami (nejméně dva suché měsíce po sobě) byl kromě jasně nejteplejší a nejvíce vyprahlé 2. poloviny 20. století v padesátiletích 1751–1800 a 1701–1750, přičemž mimořádná sucha v českých zemích dokumenty a přístroje zaznamenaly například v letech 1540, 1616, 1718 a 1719 či 1811. Podle dendrochronologie, která může jít hlouběji do minulosti, byl velmi suchý konec 9. století a přelom 12. a 13. století – jako nejextrémnější byly určeny roky 945, 1142 a 1653.
Boží trest za hříchy
Nejstarší věrohodná zpráva o suchu v českých zemích pochází z pera neznámého autora dnes ztracených starých pražských análů, které mimo jiné znal i kronikář Kosmas. Podle nich v zimě 1090/1091 nesněžilo, ani nepršelo. Kosmas dále zmiňuje sucho roku 1121: „Osení se špatně urodilo pro veliká sucha, jež trvala celé tři měsíc: březen, duben, květen.“
Představitelé křesťanské církve středověku a raného novověku za příčinu sucha označovali Boží hněv seslaný na lidi za jejich hříchy. Jako pohanské pověry zároveň označovali stále rozšířené mínění, že za sucho můžou čarodějnice, nebo dokonce zedníci, kteří „zadělali, aby nepršelo“.
Například v extrémně suchém roce 1616 vydal domažlický kněz Daniel starší Philomates tiskem kázání, kde odmítá, že sucho „náhodou a trefuňkem samo o sobě se děje“ nebo že „pochází od oučinku hvězd nebo od ďábla“. Suchu coby jedné ze sedmi božích ran mělo zabránit pokání, upřímné modlení a vyvarování se všech neřestí.
Již zmíněný vyprahlý rok 1616, který později lidé označili za předzvěst třicetileté války, vylíčil například také protestantský farář Havel Žalanský působící v Praze. „Po prudké zimě bylo prudké horko a sucho (…), když dešťů nejpotřebněji bylo, Bůh je zadržoval; pakli kdy ňaké deště dával, v hněvu je dával, v hřímání, v hromobití, v krupobití je dával, které někde lidi, jinde živočichy zemské a po místech i ptactvo nebeské zabilo; za deštěm jdoucí větrové vyli a všecko sušili.“
Pak popisuje utrpení lidí i zvířat, neboť, „když studnice přesychají, potokové přesychávají, vody se v smrad obracejí, všecky věci vadnou a chřadnou, všecko na polích horkem stráveno bývá (…), lidé i hovádka bídu mají, když veliký v vodě nedostatek trpí.“
Zastavila se i kola vodních mlýnů, a tak například vojáci Albrechta z Valdštejna nemohli dostat včas chléb, jak slovutnému vojevůdci psal úředník z Uherského Brodu Petr Uher začátkem listopadu 1626.
Nadělejme louží a kališťat
Barokní zbožnost hledala na takové „Boží dopuštění“ recept v podobě procesí s cílem vyprosit si déšť. Například 18. června 1782 organizoval brněnský biskup Matyáš František hrabě Chorinský prosebné procesí za déšť a od 23. června byla ve všech kostelech držena sedmihodinová modlitba za vláhu. Ale to už pomalu vítězilo osvícenství a racionální pohled na řešení meteorologických extrémů skvěle vystihuje citát pražského kněze Václava Krolmuse „Člověče přičiň se, a Bůh ti požehná“.
Krolmus jednak psal o povodni z března 1845, jednak o tom, jak naopak za suchých roků vysychaly řeky i rybníky a „Čechové z mlejna jednoho na druhý jezdili, když semleti nemohli, na 10 i 15 dní na mlejně s dobytkem dlíti a platiti museli, než semleli.“ Všímá si také, že horší dopady měla sucha v nížinách a písčitých krajinách středního Polabí, odkud lidé museli chodit pro vodu i čtyři hodiny, skot trpěl žízní a nemocemi a nebylo ani čím hasit vzniklé požáry, takže „občané se na ně bolestně dívali; aneb drnem či hlínou aneb řezankou zasejpali“.
Pozoruhodný a jakoby z dnešních příruček převzatý je Krolmusův návod na boj proti suchu: „V suchém létě jezme a sázejme to, co sobě sucho oblibuje, a v suchu lépe roste. Potřebuje-li se při sadbě zalejvání častého, nadělejme louží a kališťat skrovných, v nichž nám voda na jaře nachystaná, přes léto vydrží.“
Očima prvních meteorologů
Zájem odborníků i veřejnosti narůstal vždy poté, co museli čelit suchým létům. Sucho roku 1842 zaujalo nejen Krolmuse, ale také F. X. J. Mašku, který v časopisech Vlastimil a Květy psal o významu lesních porostů a zakládání rybníků pro zvýšení obsahu atmosférické vlhkosti. Obrozenec se současně zhrozil toho, jak rozšířené jsou neznalosti „sprostého lidu v přírodoskumu, zvláště v zákonech, dle kterých se rozličné úkazy a změny v povětrném oboru země dějí“.
Jestliže církev sama bojovala proti pohanské magii, nyní se ocitla na seznamu zpátečníků, neboť podle Maška je sucho ryze přírodním jevem: „Neníť v tom ani zakletí krajin, ani náhoda, ani položení peřinky pod hlavu umrlého, není to ani trest Boží.“
Patrně nejstarší ucelenou vědeckou prací o suchu u nás je spis prvního profesora meteorologie na pražské univerzitě Františka Augustina (1846–1908), který popsal fyzikální procesy vedoucí ke vzniku srážek a sucha – přičemž svým článek z roku 1894 reagoval na velké sucho roku 1893 v Čechách, když již předtím analyzoval povodeň ze září 1890 na Vltavě v Praze – tehdy poprvé použil synoptické mapy k popisu jejích meteorologických příčin. Podobná konstelace obou extrémů (povodně roku 1872 a sucho 1874) vedla již dříve zemský sněm v Čechách k iniciování vzniku Hydrografické komise pro Království české (1875).
Vyprahlá bída
Přírodovědci 19. a 20. století sice sucho a jeho příčiny zkoumali, ale jejich případné návrhy, jak mu předcházet, podrývala převládající snaha přírodu ovládnout a co nejvíc vytěžit pro další rozvoj průmyslu a samozřejmě pro zisk. Sucha současně nejtíživěji dopadala na chudší vrstvy. Například dne 28. srpna 1904 zaslalo představenstvo obce Valašská Polanka c. k. okresnímu hejtmanství ve Valašském Meziříčí „poníženou prosbu“ o státní a zemskou podporu pro chudé rolnictvo, v níž mimo jiné stálo, že lidé mají „na výživu obilí málo, zemáky a zelí, co hlavní výživa obecenstva, snad žádné, pak teprvo příštím jarem, když nebude obilí k setí a zemáků k sázení – a dobytek zničen (otavy a druhé jetele nejsou žádné)!“
TIP: Dějiny psané podnebím: Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu?
Dodejme jen, že ve 21. století stále pádněji zaznívají hlasy, které se svým způsobem vrací do minulosti. Sucho a další klimatické extrémy už není možné připisovat jen na vrub rozmarům přírody, je trestem za lidské hříchy: nikoliv ale za smilstvo a nechození do kostela, jak to viděla církev, nýbrž za nadměrnou spotřebu.
„Megasucho“ a pak „malá doba ledová“
První polovinu 16. století provázela velká sucha. Rok 1540 je pak horkým kandidátem na nejteplejší a nejsušší rok za posledních 500 let ve střední Evropě a odborníci ho označují jako „megasucho“. Na některých místech Evropy prý nepršelo až 11 měsíců, zprávy z jižní Moravy, Jihlavska, Lounska či Chebska uvádějí něco málo srážek v březnu a dubnu a Paměti Varnsdorfu zaznamenávají horka trvající 19 týdnů.
Letní vedra vystřídal nadmíru teplý podzim. Žně začínaly velmi časně v prvním týdnu července – obilí bylo vesměs špatné, ovšem s ostatními plodinami to bylo ještě horší. V Čechách se však mimořádně vydařilo vinobraní: „Veliké sucho bylo a vína výborného hojná úroda, ale paličů mnoho bylo, kteří ohně kladli.“ Jenže jen z vína člověk živ být nemůže a počet obětí „megasucha“ je odhadován na 22 000 až 35 000. Zastihlo totiž také Slezsko, kde prakticky nepršelo po šest měsíců, vyschly vodní toky i rybníky a v Odře tekla zelená voda. Požáry a velký úhyn dobytka zaznamenali v Míšni, Salcburku či Korutanech i ve Švýcarsku. Hodně lidí pomřelo na choleru, když museli pít znečištěnou vodu.
Naopak poslední tři dekády 16. století byly v případě zim a lét nejchladnějšími třicetiletím za posledních 500 let, což souvisí se zhoršením počasí v Evropě a nástupem „malé doby ledové“, jež vrcholila v 17. století.
-
Zdroj textu