Středověký hoax: Země kněze Jana lákala na smaragdovou řeku i fontánu mládí

Pokud si myslíte, že dnešní fenomén hoaxů a falešných zpráv je něco nového, musíme vás zklamat. Samotné slovo hoax pochází z Anglie 17. století a označuje nevyžádanou zprávu s podvodným, klamavým či mystifikačním obsahem. Podívejme se na tu nejslavnější…

„Jan, kněz při všemocné slávě Boží a moci našeho Pána Ježíše Krista, Krále Králů a Vládce Vládců, svému příteli Emanuelovi, vládci Konstantinopole, zdraví ho a přeje mu zdraví, prosperitu a pokračování nebeské přízně.“ Tak začínal jeden z nejslavnějších dopisů historie, který ve středověké Evropě přiživil plameny touhy objevovat svět. Sliboval evropskému křesťanstvu, že na této cestě bude mít mocného spojence. Napsal ho kněz Jan, vládce obrovské křesťanské říše, která se rozkládala za Indií a Persií a skrývala plno divů. Rozeslal ho „celebritám“ křesťanské Evropy – namátkou například byzantskému císaři a císaři Svaté říše římské Fridrichu Barbarossovi. Jenže dopis byl falzum. Nikdy už nezjistíme přesně, kdo a proč ho vytvořil. 

Křesťané v Indii

Každá pověst musí někde začít a musí mít svůj reálný základ. Tato není výjimkou. Apokryfní Skutky Tomášovy, sepsané někdy na začátku 3. století, líčí cestu apoštola Tomáše do Indie, kde obracel na víru tamní domorodce. Zpočátku se tam Tomášovi vůbec nechtělo. Bůh se mu musel zjevit a opakovaně ho navádět. A když se Tomáš stále nedokázal rozhoupat, Ježíš se objevil v lidské podobě a prodal Tomáše jako otroka jednomu kupci. S ním už Tomáš vyrazit musel – byť nedobrovolně. 

Indie prý byla rozdělena na dvě království. Zatímco v jednom bude mít Tomáš velký úspěch a na víru přivede i místního krále a jeho dvůr, v druhém se mu povede o dost hůř. V zemi plné různých divů a zázraků se mu sice povede přivést k víře královu manželku i služebnictvo, ale přinese mu to také mučednickou smrt. Rozhněvaný král ho nechá probodat kopími. 

Kniha Tomášových skutků se šířila od 3. století dál. Vyprávění o velkých zázračných říších inspirovalo tisíce křesťanů. Opájeli se myšlenkou, že kdesi na východě leží země, se kterou se zkrátka chtějí spojit. Postoj samotné církve nadšením nehýřil. Skutky Tomášovy byly dokonce na Tridentském koncilu v 16. století označeny za heretickou, tedy kacířskou knihu.

Nestoriáni a další střípky

Země kněze Jana měla i další logický původ. Na území Persie totiž křesťanská církev skutečně fungovala. Tvořili ji nestoriáni, kteří se dostali do konfliktu s konstantinopolským patriarchou. Tato odnož křesťanství totiž mimo jiné proklamovala úplně oddělení Ježíšovy lidské a božské podstaty. Když roku 431 Efezský koncil prohlásí nestoriánství za kacířství, řada jeho vyznavačů odešla do Persie. Tam rychle rostou a expandují. A to dokonce i poté, co oblast zaberou muslimové: nestoriáni jsou prohlášeni za „dhimmi“, čili chráněné bezvěrce s vlastními právy, a hlavně povinnostmi. Nestoriánská církev i v tomto období expandovala a směřovala misijní činnost dál do Indie i Střední Asie.

Další střípky do legendy vnesli mniši, kteří odešli vyjednávat s vůdci velkých mongolských říších o spolupráci proti muslimům a po cestě potkávali částečně i zcela pokřesťanštěné komunity. Kmenové svazy a říše, které ovládaly prostor střední Asie a Mongolska, totiž neměly žádná omezení pro víru svých poddaných vazalů. Dokud platili tribut a účastnili se válek, neměly důvod jim do náboženství zasahovat – podobnou situaci jsme mohli vidět i v Rusku pod nadvládou Tatarů.

V roce 1141 zase Seldžukovští Turci, ve své době největší síla muslimského světa, utrpěli hrozivou porážku od chána Yelü Dašiho. Což je jméno, které se dá s trochou fantazie a odkazy na dříve známé legendy, zkomolit na kněze či biskupa Jana. V armádách Yelü Dašiho bojovali i nestoriánští křesťané a sám chán byl buddhista. Pro tehdejší křesťany „není muslim” automaticky znamenalo „je křesťan”. Tato zpráva také silně povzbudila křižáky v přesvědčení, že přece jen bude možné muslimy porazit, obzvláště s pomocí mocného a svatého východního spojence.

A všechny tyto zprávy a drobné střípky přicházely v době, kdy se informace šířily vskutku obtížně. Každá zpráva byla cestou postupně rozmlžena, mnohokrát přeříkána a pak reinterpretována podle chuti mluvčího. Kdo chtěl v říši kněze Jana věřit, mohl najít řadu skvělých argumentů.

Fontány mládí i drahokamy

Jak ale měla popisovaná země vypadat? Autor dopisu ji popsal přesně na hranici uvěřitelnosti. Její politický systém odpovídá velkým impériím té doby, či tomu, co si mohl dobový člověk představit. Nejedná se o jednotný stát, místo toho se Janova říše skládá ze sedmdesáti dvou království, z nichž pouze některá jsou křesťanská, všechna jsou ale Janově autoritě zcela podrobená. Rozkládá se mezi pustinami, nad kterými vychází Slunce (Himaláje či Altaj?) a sahá až k opuštěnému biblickému Babylonu. Centrum říše Jan nazývá “tři Indie” –  a právě tam má být uloženo tělo apoštola Tomáše. 

Říše je plná lákadel, které adresáti dopisu dobře znali – přetéká mlékem a medem, za řekou Indus leží obzvláště bohaté části blízké samotnému ráji. Tam lze spatřit i fontány mládí. Najdete zde nekonečné suché moře, které nikdy nikdo nepřekonal, ale které občas vydá nesmírně chutnou rybu. Jinde je zase možné natrefit na kamenitou řeku, ze které místní lidé dobývají bohatství smaragdů a dalších drahokamenů. Zdejší mladíci se cvičí, aby dokázali pod vodou přežít tři dny – a všechny drahocennosti, které naloví, nabízí prvně Janově říši a až zbytek prodávají dál.

Dopis objasňuje i záhadu deseti ztracených kmenů Izraelitů: ti žijí právě za touto řekou pod vládou vlastních králů, kteří odvádějí Janovi tribut. U úpatí hory, která se stejně jako její řecký předobraz jmenuje Olymp, vyvěrá pramen, který hodinu co hodinu mění svou chuť. A tři dny cesty od tohoto pramene bychom našli Ráj, ze kterého byl Adam vyhnán za svůj hřích. 

Bájná zvířata a lidojedi

Fauna v zemi krále Jana je také pozoruhodná: ve výčtu jsou vedle aligátorů, koní a dalších běžných zvířat zmíněni i gryfové, rohatí lidé, pygmejové, kentauři, satyrové a lidé s očima vzadu i okem jediným. Nenajdeme zde ale jedovaté škorpiony, trávou se neplíží žádní nebezpeční hadi. 

Mezi královy poddané pak patří také národy, které pojídají maso lidí a maso pošlých zvířat. Když Jan uzná za vhodné, pošle tyto válečníky na své nepřátele a pak se nezastaví, dokud je nepozřou. Stejně podivuhodné je i místní rostlinstvo – vyskytuje se zde cenný pepř, ale i magické byliny, které plaší zlé duchy a nutí je vyjevit jejich pravou podobu.

Když vyjede kněz Jan do války, nese sebou čtrnáct bohatě zdobených zlatých křížů a nespočet zástav. Když hoduje, sedí s ním 12 arcibiskupů, 12 biskupů, 7 králů, 62 vévodů a 256 hrabat a markýzů. Do jeho paláce není možné pronést jed a v jeho zemi nelze lhát. Kdo jednou zalže, je pro ostatní ztracený a nikdo na něj nebere ohled – jako by ani nežil. Svou rozsáhlou říši pak spravuje díky velikému zrcadlu, které stojí chráněno třemi tisíci muži před jeho palácem a toto zrcadlo mu ukazuje, co se kdekoliv děje. Zkrátka – když vám přijde takový dopis, válka s muslimy hned vypadá jednoduše. 

Hledání země kněze Jana

Bájnou zemi kněze Jana zkoušel hledat kde kdo. Dopis podnítil křižácké naděje. Přispěl také k prestiží západního císaře a zažehl plamen naděje, že bájná země plná dobrých věcí blízko Ráje může existovat!

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Postupně byla vytipována různá místa, kde se cestovatelé setkali s křesťanstvím. První měla být až kdesi za Indií a Persií, možná v zemích, kde pod vládou Mongolů žily křesťanské kmeny. Pak přímo v Indii, kde poutníci našli velké křesťanské církve hlásící se k nestoriánství a odkazu apoštola Tomáše. A nakonec v Etiopii, kde se odděleně od Říma uchovala dlouhá, prakticky nepřerušená křesťanská tradice. 

Tu vytouženou říši ale nakonec nikdo nenašel a najít nemohl. Bez mýtu o ní a bez objevitelských výprav, které ji hledaly, by si však dost možná Evropané nepodmanili většinu planety a všechny její skutečné zázraky.