Středověk a jeho opilci: Nejvíc chutnalo pivo studentům!

Už v raném středověku kvetly hostince a krčmy zvláště v univerzitních městech a centrech vzdělanosti. Studenti nejenže pili jako duhy (samozřejmě dle možností svého měšce), ale s oblibou si vymýšleli i zvláštní systém pití. Na území dnešního Německa jej nazývali Ius potandi – picí právo. A proč právě v Německu? Už tajemník papežského legáta Antonius Campanus napsal o Němcích, že „Život tu neznamená nic, jen chlast!“ A historikové mu dávají za pravdu.

Pivo, víno, pálenky

Studenti však opilství a pijáctví nepovažovali za něco špatného: hlavně když se provozovalo organizovaně a mělo svá pravidla. Pití mělo prokázat rychlost, mazanost a výdrž každého, kdo chtěl patřit do elitního spolku studentských pijanů.

Ius potandi skutečně povýšilo „chlastání“ na obřad a umění. Obsahovalo více než sto zákonů a metod. Jak pohár vypít? Na nějaké doušky se nehrálo. Pilo se do dna čili latinsky: modus bibendi totalis. I tento úkon šlo provést dvěma způsoby. Varianta zvaná Hausticos přikazovala vypít korbel na jeden doušek. To takový Floricos už vyžadoval speciální techniku: pohár s užším průměrem se totiž celý zastrčil do úst a jeho obsah se jedním tahem chrstl do hrdla.

Kromě těchto základních pijáckých dovedností obsahuje Ius potandi ještě podivnější a divočejší metody. A navíc: pokud někdo z uchazečů o členství v pijáckém spolku nesplnil zadané úkoly, inkasoval ještě trestné poháry. Na konci pitky se proto někteří z odvážlivců už nikdy nevzbudili.

Bezuzdné pijatiky ovšem nekončily ani trochu umělecky. Opilí studenti pravidelně vyvolávali hádky a bitky. Středověké ulice v blízkosti krčem patřily k těm nejnebezpečnějším místům!