Starověcí strážci zákona: Předchůdci dnešní policie se zrodili v Egyptě
Faraoni se považovali za potomky bohů, pokud ne rovnou za jejich smrtelné inkarnace. Jimi pronášená slova platila, stejně jako moudra kněží, za nejvyšší zákon. Nikdo se jim nemohl protivit, aniž by na sebe neuvrhl jejich hněv. Neméně posvátná a nepřekročitelná byla i nařízení úředníků, většinou jmenovaných do funkce zbožštělými mocnáři. Zpochybňovat se nesměla ani přikázání kmenových vůdců a předáků. Ve starém Egyptě měla zkrátka každá lidská bytost své předurčené místo. Zemědělec nebo řemeslník, jehož pozemský čas odměřovaly jen pravidelné povodně na Nilu, nejspíš prožil celý život bez zásadních změn.
Dočkat se ráje
Nuda? Ne. Říkali tomu ma'at – přirozený řád věcí, harmonie či sladění principů. A šlo rovněž o jméno bohyně Spravedlnosti. Každý dělal to své, protože tak to mělo být. Pokud Egypťané setrvali v ma'at celý život a nenarušili ho sobectvím, protivenstvím, nepřiměřenými pochybami nebo usilováním o vyšší cíle, dočkali se v posmrtném životě zaslouženého ráje. A do ráje se chtěl dostat každý, proto se lidé chovali nadmíru příkladně. Většinou.
Nad tím, že onen posvátný ma'at nikdo schválně neporušil, bděla rodina, kmen, komunita i duchovní. Ale všude se rodí černé ovce. Dá se říct, že zvláště ti hierarchicky výše postavení, úplatní kněží a na daních šidící hodnostáři, nešli všelidovým masám zrovna dobrým příkladem.
Ano, jejich srdce možná jednou budou na miskách vážit bohové, aby hříšníky vykázali do nekonečného zapomnění. Jenže kdo ví, kdy to – a jestli vůbec – přijde. Prostí lidé tak začali o nekonečné božské spravedlnosti pochybovat. O tom, kdo je ve sporech v právu, tu totiž tradičně rozhodovali zkorumpovaní kněží většinou formou božích soudů. Takže lidé brzy měli víc než dost důvodů přestat věřit, že tyto zkoušky skutečně vyjevují nějakou vyšší spravedlnost.
Milost se dala, pokud jste na to měli, koupit. Pochyby pak vedly k narušení ustáleného a zažitého principu ma'at. A přestat se živit poctivě, začít krást a vraždit, se rázem jevilo jako méně zavrženíhodný a výrazně snazší způsob obživy. Změna ve smýšlení a poctivosti Egypťanů přicházela postupně a s odstupem tisíciletí je těžké ji přesně podchytit.
Strážci a zloději
Přesto se dá vypozorovat, že v období 5. dynastie Starého království (přibližně mezi lety 2563–2423 př. n. l.), začalo postupně přibývat ozbrojených složek a pra-útvarů, jejichž částečnou náplní byla nově i cosi jako ochrana majetku. Faraoni do té doby disponovali jen kohortou svých tělesných strážců. Později ale už ozbrojenců zaměstnávali stovky a nově dávali strážit i posvátné hrobky. K těmto místům by se ještě před pár generacemi žádný nenechavec nepřiblížil. Ozbrojence si začaly najímat i jednotlivé chrámy. Zjevně také po nedobrých zkušenostech s krádežemi a vloupáními. A z řad důvěryhodných a spolehlivých Egypťanů si vybírali osobní strážce i další hodnostáři. Brzy se bez bodyguardů nehnul žádný výběrčí daní, majitel lodi nebo významnější obchodník.
Nebezpečné poměry dokládá i zvýšená přítomnost medžájů. Byli to vysocí zahalení muži, vesměs núbijského původu, vyzbrojení dřevěnými holemi, psy a někdy prý i opicemi. Najímaly si je chrámové okrsky, přístaviště i tržiště. Medžájové tu pronásledovali kapsáře a zloděje, a také trestali ty, kteří veřejná prostranství znečišťovali.
Pořád ale šlo o jednotlivé skupinky, placené vesměs movitými soukromníky. Změnila to až éra úpadku, tzv. první přechodné období (2181–2040 př. n. l.). Vládcové ztráceli vliv, naopak se silně osamostatňovala města. Kdo chtěl vstoupit, obvykle musel zaplatit strážným tučný poplatek. Z něj se pak byla částečně hradila i „plošná ochrana“ veřejných míst v celém městě.
Centrální policie
Za bezpečnost si ale bylo nutné připlácet všude, a kdo tak neučinil, přivolával na sebe nebezpečenství. Spravedlnost, zákon a pořádek stále představovaly velmi nekonkrétní a nevymahatelné pojmy.
Výrazný krok přišel až s obdobím tzv. Střední říše (2040–1782 př. n. l.). Králové a vládci tehdy totiž zavedli užitečnou novinku: veřejné soudce. Tito muži znali právo a dbali zákona. S místem svého působení je nic nepojilo, tudíž byli teoreticky neúplatní. Platili je ze státních, nikoliv městských daní a přitom zůstávali navázáni na původní aparát „městských strážců“. Jejich ústy jakoby k lidem promlouval sám faraon. A byla to často až nečekaně moudrá slova.
Vůbec poprvé se tu v občanských a trestních sporech pracovalo s termíny, které dnes známe jako důkaz, svědek či předmět doličný. I když božská spravedlnost zprostředkovaná kněžími měla pořád větší váhu, lidé si mohli vybrat, ke komu se vydají rozhodnutí vymáhat. A nezřídka se obrátili k těm, kteří měli pověst neúplatných.
Konec druhého přechodného období poznamenanal vpád Hyksósů. Na počátku dějin Nové říše pak učinil thébský vladař a pozdější faraon Ahmose I. poslední významný krok. Zkušené vojáky, kteří se mu výtečně osvědčili v časech nepokojů, se protentokrát rozhodl preventivně nepropustit ze svých služeb. Mohli by se ještě hodit. A aby nezaháleli, učinil z nich první „policisty“. Tito strážci pořádku, přirozeně oddaní faraonům, pak sloužili v jednotlivých městech. A nepřímo zajišťovali kontrolu třeba nad místními rebeliemi i nedůvěryhodnými správci.
TIP: Proč egyptští faraoni přestali s výstavbou nových pyramid?
Funkce se dědila a vděčnost za dobré bydlo se tak přenášela mezigeneračně dál. V těchto pra-policejních jednotkách bychom narazili na hlídače i vyšetřovatele, žalobce a současně i obhájce, zapisovatele, žalářníky a katy. Podléhali místnímu vezírovi, přičemž každý útvar měl svůj vymezený okrsek pravomocí. Díky tomuto systému pak, byť jen na krátký čas, zavládl znovu ma'at.
Pomáhat a chránit
Co tedy měli první strážci Egypta za úkol? Zabránit znesvěcování posvátných míst a stavět se proti rouhání a obscénnostem. Dohlížet na pořádek a čistotu veřejných míst, zabraňovat výtržnostem. Kontrolovat kvalitu příchozího zboží a zajišťovat klid na tržištích. Zvláštní pozornost věnovat cizím kupcům a obchodníkům.
Muži zákona mohli volně vstupovat do všech domácností, obchodů a skladů ve svém rajonu. Žádné dveře jim nesměly zůstat zavřené – pouze do chrámových okrsků vstupovaly jiné jednotky – doplněné knězem. Směli také zadržovat podezřelé a předvádět je k výslechu. Muži zákona se těšili velké úctě, která někdy zaváněla podplácením: na trzích směli zdarma ochutnávat zboží. I jídlo a pití si brali podle libosti.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií