Špinavé zákulisí papežské volby: Konkláve, která vešla do dějin

Od 13. století se papežové volí na takzvaném konkláve. Kardinálové se sejdou na uzavřeném místě. Nesmějí komunikovat s okolním světem a podmínky, v nichž přebývají, jsou dosti skromné – dnem i nocí se tísní v několika stejných místnostech a ani stravu nedostávají kdovíjak bohatou. To všechno má přispět k co nejrychlejšímu zvolení tohoto správného člověka do čela církve. Odkud se myšlenka konkláve jako vhodného způsobu papežské volby vzala? Údajně ji vymysleli občané italského města Viterbo.

Zdržovací taktika

Roku 1268 umírá v papežském paláci ve Viterbu papež Kliment IV. Tehdejší zvyklosti vyžadují, aby se volba dalšího nástupce apoštola Petra konala v místě, kde předchozí papež zesnul. Jenže viterbská volba se neúměrně vleče. Kardinálové se ne a ne shodnout na jediném kandidátovi. Nejspíš je ke zdržování volby vede i vypočítavost. Dokud totiž nedojde ke zvolení nové hlavy katolického křesťanstva, mohou kardinálové žít z příjmů papežského státu. Takovému lákadlu lze jen stěží odolat!

Po roce a půl rokování tři kardinálové zemřou a jeden zmizí. Prefekt města Viterba už toho má plné zuby. Nejdřív nechá zavřít městské brány, aby zabránil dalším odchodům volitelů. Na podzim roku 1270 pak nechá kardinály odvézt do paláce, kde je přísně střeží. Jenže kardinálové si do svého pohodlného zajetí nechávají přivážet luxusní vína a potraviny, stále tedy nevidí důvod, proč s volbou nového papeže spěchat. Na jaře roku 1271 proto prefekt oslabí zásobování potravinami a v létě musí vysoce postavení duchovní žít pouze o chlebu a vodě. Navíc jim stále rozčilenější viterbský představitel zkonfiskuje veškeré příjmy. Ani to však nezabere.

Vzteky nepříčetní obyvatelé Viterba tedy nakonec sejmou střechu paláce. Kardinálové čelí větru, dešti a nelítostnému slunci. Přestanou dostávat i chléb a vodu. Teprve poté se konečně v září roku 1271 jako „zázrakem“ shodnou na kandidátovi Teobaldu Viscontim. Ten se však svého úřadu ujme až za dlouho dobu. Jak to? Tento muž, který ani nepatří mezi kardinály, totiž zrovna putuje do Svaté země. Měsíce trvá, než se o svém zvolení vůbec dozví! Pak ale přece jen zpráva o viterbské volbě dospěje k jeho sluchu a on se stane papežem Řehořem X. 

Který je ten pravý?

K nejznámějšímu rozkolu v papežství, tzv. schizmatu, došlo po avignonském zajetí papežů. Situace, kdy si více mužů nárokovalo titul Svatý otec, však nastala mnohokrát. Do roku 1059 proběhlo celkem 32 voleb, z nichž vzešel papež i vzdoropapež!

O papežské schizma se často zasloužili panovníci. Například císař Konstantin II. ve 4. století sesadil z římského stolce Liberia, poslal ho do vyhnanství a na jeho místo jmenoval Felixe. Ten se však v Římě trvale neusadil, a tak se Liberius vrátil do svého úřadu. Roku 498 si pak římští křesťané zvolili dva papeže. Část podporovala Laurentia, který měl vztah k východořímskému císařství v Konstantinopoli, druzí si pak přáli v čele západní církve Symmacha. Ten usiloval o větší nezávislost na Konstantinopoli, a právě tím si zřejmě vysloužil podporu ostrogótského krále Theodoricha. Ten Symmacha prohlásil za papeže a argumentoval tím, že obdržel kněžské svěcení dříve než jeho protivník.

Podobná situace se opakovala i v druhé polovině 11. století. Tehdy kardinálové zvolili Alexandra II., zatímco císařovna Anežka prosazovala na papežský stolec Honoria II. Z tohoto soupeření nakonec vyšel vítězně Alexandr II.

Mnohem absurdnější situaci vytvořil roku 962 císař Ota I. Veliký. Ten sesadil papeže Jana XII. Ospravedlnil to tím, že Jan XII. zneužil svého úřadu. Prý dal jáhnovi svěcení ve stáji a za tučný úplatek vysvětil desetiletého chlapce na biskupa. Vytýkal mu také, že se účastnil honů a proměnil papežský palác v nevěstinec. Proto císař do čela církve postavil Lva VIII. Jenže sotva Ota vytáhl paty z Říma, obyvatelé města Lva sesadili a na jeho místo opět jmenovali Jana. Šílená výměna papežů se opakovala celkem třikrát!

O největší rozruch se v 11. století postarali Crescentiové a Tusculanové. Z jejich vzájemného soupeření se zrodili dokonce tři papežové: Benedikt IX., Silvestr III. a Řehoř VI. S trojpapežstvím nakonec skoncoval císař Jindřich III., který všechny tři muže sesadil. Právě Jindřich III. pak ustanovil instituci kardinálů, kteří jako jediní mohli od té chvíle volit papeže…

Pokus, který nevyšel

Roku 1559 probíhá volba nového papeže. Přítomní kardinálové zastupují zájmy různých panovníků. Po měsíci rokování se Francouzi pokusí prosadit svého kandidáta. Třináct francouzských straníků se v noci shromáždí v kapli svatého Pavla a posadí na trůn italského kardinála Ercole Gonzagu. Každý z nich mu složí hold hlubokou úklonou a políbí mu nohu.

Jejich jednání vyplaší devět kardinálů španělské kliky. Honem také spěchají do kaple, aby si náhodou neznepřátelili budoucího papeže. Zástupce habsburské strany kardinál Cristoforo Madruzzo volá, že Gonzaga je již zvolen. Vypadá to, že se většina přítomných nechá strhnout dobře připraveným představením Francouzů a zvolí Gonzagu za hlavu katolické církve. Chování volitelů ovšem vyburcuje nemocného kardinála Ranuccio Farnese. Postaví se do brány Sixtinské kaple, kde se shromáždili zbývající Španělé. Vlastním tělem brání ostatním kardinálům v přístupu ke Gonzagovi. Tak na poslední chvíli zabrání jeho zvolení!

TIP: Padouch, nebo světec: Skutečně spolupracoval papež Pius XII. s nacisty?

Později se kardinálové pokusí podobným způsobem strhnout ostatní na stranu Pietra Pacheca. Opět bezúspěšně. Nakonec se tedy přítomní po čtyřech měsících shodnou na kompromisním kandidátovi Giovanni Angelo Medicim, který se usedne na Petrův stolec pod jménem Pius IV.