Spartakus nebyl první: Kdo byli předchůdci slavného gladiátora a vzbouřence?

Spartakovo povstání nebylo jediným, se kterým se Římané museli potýkat. Všechny pokusy postavit se centrální moci však končily stejně: stovky, ba tisíce přeživších povstalců čekala trýznivá smrt. K prvnímu organizovanému povstání, proti němuž vládnoucí moc poslala armádu, došlo v roce 199 př. n. l. v Setii (dnešní Sezze asi 65 km jižně od Říma).

Tehdejší konzul Lucius Cornelius Lentulus rebelii potlačil a nechal popravit pět set jejích účastníků. O pět let později se vzbouřili otroci v Etrurii. Po porážce stihl všechny povstalce krutý, ale tehdy běžný trest – do jednoho byli ukřižováni. A už kolem roku 180 př. n. l. se museli Římané vypořádávat s dalším povstáním, tentokráte v jihoitalské Apulii. Smrtí ho zaplatilo sedm tisíc vzbouřenců.

Otroci vládnou Sicílii

K vážnějšímu povstání došlo v roce 136 př. n. l. Po druhé punské válce (218–201 př. n. l.), proslulé Hannibalovým tažením do Itálie, vtrhli na Sicílii spekulanti z Říma a skupovali za nízkou cenu pozemky poražených nepřátel. Dříve totiž byla Sicílie v rukou Kartaginců. K obdělávání rozsáhlé a nově nabyté půdy využívali majitelé práce otroků. Prý tehdy kupovali otroky v celých houfech. Zacházeli s nimi tvrdě, otroci byli velmi zanedbaní a hladověli. Protože většinou pocházeli ze Sýrie, Thrákie a Galatie a hovořili jedním jazykem, nebylo pro ně těžké domluvit se na organizovaném odporu.

Vzpoura otroků měla svůj počátek v Henně na Sicílii, kde podle římského historika Diodora jakýsi boháč jménem Dámofilos zacházel s otroky neobyčejně krutě. Dámofilovi otroci se rozhodli ke vzpouře a přemluvili k ní i dalších čtyři sta otroků. Pak vtrhli do majitelova domu a všechny včetně kojenců povraždili. Smilovali se pouze nad Dámofilovými dcerami, které se k otrokům předtím chovaly soucitně. 

Ke vzpouře se přidali další otroci, většinou Syřané, a zvolili si za svého vůdce Eunua. Toho považovali za proroka syrské bohyně Atargatis. Podle římského historika Flora měl Eunus ve věšteckém transu vyzývat otroky ke vzpouře. Aby boží pokyn dokázal, skryl v ústech ořech naplněný doutnající sírou a při lehkém výdechu vypouštěl mezi slovy plamen. Svými triky dal dohromady nejprve dva tisíce bojovníků. Když s nimi osvobodil otrocká vězení, dalo se jeho stoupence spočítat na šedesát tisíc.

Současně na jihu Sicílie propuklo povstání otroků pod vedením Kleóna z Kilíkie, který se k Eunuovi připojil a podřídil se mu. Otrokům se podařilo několikrát porazit římské legie a načas se stali pány většiny Sicílie. Jednalo se o první stát v dějinách lidstva, který vytvořili bývalí otroci. Eunus se prohlásil za krále Sicílie a nazval se Antiochem (podle seleukovského krále v Sýrii). 

Nedobytná Henna

Otroci byli úspěšní také proto, že Římané byli tehdy zaneprázdněni válkou v Hispánii a pozemkovými reformami Tiberia Graccha. V roce 133 př. n. l. se na Sicílii s legiemi vypravil konzul Lucius Calpurnius Piso Frugi. Oblehl kolébku povstání Hennu, ale neuspěl. Nutno říci, že nebyl jediný, kdo si se sídlem v horách nevěděl rady. V raném středověku roku 859 trvalo Arabům dlouhých 31 let, než Hennu dobyli. Podobně dopadli i bojovní Normané, kteří pod Hennou strávili skoro čtvrt století, než ji v roce 1087 obsadili. 

K obratu v takzvané první válce s otroky došlo v roce 132 př. n. l., kdy na Sicílii připlul se silnou armádou praetor Marcus Perperna. Ten oblehl Hennu, nechal město vyhladovět a dal vzbouřence ukřižovat. Po vítězství se spokojil s ovacemi, k nimž se sahalo, když poražený nepřítel nebyl pokládán za Římanům rovného. Zajatý vůdce Eunus pravděpodobně na cestě do Říma zemřel. Avšak inspiroval takřka celé Středomoří. V následujících letech podle Diodora propuklo jedno povstání otroků v samotném Římě a další v jihoitalské Kampanii. Otroci se bouřili i v řecké Attice, na egejských ostrovech Chios a také Délos, kde byl ohromný trh s otroky, a v pobřežních městech Malé Asie. 

Druhá válka s otroky

V roce 104 př. n. l. vypuklo na Sicílii druhé povstání otroků. A nebylo o nic menší než Eunuovo. Podle římského historika Flora jakýsi pastýř jménem Athénión z Kilíkie zabil svého pána a utvořil z otroků vysvobozených z vězení bojovou jednotku. Spojil se s dalším vůdcem povstání Salviem, původně hráčem na flétnu, a dal dohromady vojsko podobné Eunuovu. Athénión se navlékl do purpuru, čelo si ozdobil královským diadémem a několikrát porazil římské vojsko.

TIP: Drsný život gladiátora: Co bylo rozbuškou Spartakova povstání?

Podle Flora byl Athénión mnohem krutější než Eunus: „Jako by se chtěl pomstít i za něj (Eunua), drancoval vesnice, města, osady ještě nelítostněji a s otroky nakládal podstatně krutěji než s pány, protože je měl za zběhy.“

Štěstí ho však opustilo, když v roce 100 př. n. l. Titus Aquilius odřízl otroky od přísunu zásob. Dohnal je tím do krajní nouze a pak zdecimované lehce pobil. Poražení otroci dávali před kapitulací přednost sebevraždám. Potupné smrti ukřižováním unikl i Athénión, kterého srocení vojáci roztrhali na kusy, když se o něj rvali jako o kořist. Do Spartakova povstání, jež způsobilo Římu ještě daleko větší škody, zbývalo dvacet sedm let.