Souhlas netřeba: Proč unesli římští vojáci třicet žen z kmene Sabinů?

Když ještě lidstvo nežilo v rozsáhlých městských aglomeracích, nebylo jednoduché si v kmenech o několika desítkách jedinců najít vhodného partnera. Vzhledem k příbuznosti či vnitřním sociálním pravidlům komunity musel muž či žena hledat budoucího partnera/ku u sousedů. A ti s takovou volbou nemuseli vždy souhlasit. 

Historie plná únosů

V případě únosu se vždy nejednalo o akt celé společnosti, mohl jej podniknout i dychtivý jedinec. Podobnou praktiku zmiňovali již protoindické texty (13.–10. století př. n. l.), Starý zákon (okolo roku 1000 př. n. l.) nebo Homér (asi 8. století př. n. l.), který ji uvedl jako záminku nejslavnější války historie, kdy trojský princ Paris unesl krásnou manželku spartského krále Helenu.

Únosy se vyskytovaly také v řecké mytologii, kdy se do pohledné fénické princezny Európy zakoukal samotný vládce bohů Zeus. Aby ji získal, proměnil se v býka a na svém hřbetu ji přepravil (respektive unesl) z dnešního Blízkého východu na Krétu, kde Diovi porodila tři syny. Podobně jednal bůh podsvětí Hádes, jenž svoji budoucí manželku Persefonu uchvátil přímo před zraky její matky bohyně Démétér a odvezl ji černým podsvětním vozem. 

Ve 3. století barbarské kmeny Gótů drancující římské balkánské provincie braly do zajetí přeživší dívky a ženy a jejich prostřednictvím se seznamovali s novou vírou – s křesťanstvím. V roce 326 císař Konstantin Veliký vydal edikt zakazující únosy žen za účelem manželství, přičemž potrestána mohla být i sama unesená oběť, pokud se prokázal její (i pozdější) souhlas s nastalou situací. Naproti tomu podle muslimů bylo manželství s unesenou ženou či válečnou zajatkyní legální.

A o neznámou praktiku nešlo ani v českých zemích – přesně před tisíci lety unesl syn knížete Oldřicha Břetislav z kláštera svoji budoucí manželku Jitku (Juditu) ze Schweinfurtu. Přes uvedené ovšem zůstává pravděpodobně nejznámějším případ z počátků antického Říma, známý jako únos Sabinek.

Hrozba zániku

Bájný příběh začal ve chvíli, kdy rodící se Řím trpěl nedostatkem obyvatel. První král Romulus založil svatyni boha Asylaea, kam se mohli uchýlit okolní obyvatelé prchající před zákonem, otroci, propuštěnci či svobodní muži. Nově vznikající sídliště tak bylo naplněno (ve většině případů) mladými a svobodnými muži, z nichž někteří neměli právě valnou pověst. Římu tedy ani ne jednu generaci po vzniku hrozil konec.

Romulus se snažil situaci zvrátit a vyslal posly k okolním městům s apelem, aby bylo římským občanům legálně dovoleno uzavřít sňatek s jejich ženami. Žádný ze sousedů však neměl zájem spojit svoji reputaci s městem plným propuštěnců, uprchlých otroků a zločinců. Sousedé se také mohli obávat nově vznikajícího politického a vojenského rivala ve své blízkosti a neposkytnutí práv k uzavírání sňatků představovalo nenásilnou a bezbolestnou cestu, jak se rodící hrozby zbavit.

Římané se však nehodlali vzdát tak snadno. Uspořádali slavnost Consualia nazvanou podle nižšího římského boha úrody Consuse, a to v době sklizně 21. srpna. V tento den se koně, muly a osli osvobozovali od veškeré práce a ozdobení květinami byli vedeni ulicemi Říma. V rámci navázání lepších vztahů se sousedy Romulus na tuto slavnost pozval všechny okolní kmeny. Svou vojenskou silou a mocí vynikali zejména Sabinové z města Cures (asi 40 km od Říma), ale přítomni byli také obyvatelé nedalekých (do 20 km od Říma) latinských měst Caenininy, Crustumeria a Antemnae.

Romulova lest

V jednu chvíli během slavností Romulus vstal, sundal si z ramen plášť, poskládal jej a poté znovu oblékl. Přesně to byl signál pro mladé a dychtivé Římany, kteří rychle popadli sabinské ženy a utíkali s nimi pryč. Celkem se podle pověsti podařilo takto unést několik dívek a žen ze tří zúčastněných latinských měst, ale především třicet Sabinek, jež byly až na jednu všechny pannami. Onu výjimku představovala Hersilia, která už byla vdaná. Vzhledem k tomuto „neduhu“ se Romulus rozhodl, že si ji vezme on sám.

Překvapení návštěvníci slavností se vraceli do svých domovů rozhodnuti vyhlásit Římu válku, získat své dcery a sestry zpět a vymazat proradné město z povrchu zemského. Pravděpodobně by se jim to i podařilo, ale pouze Sabinové nechtěli ponechat nic náhodě a podnikali řádné přípravy. Ostatním poškozeným docházela trpělivost, a tak se rozhodli jednat na vlastní pěst. Římané všechny postupně porazili, jejich města dobyli a rodinám unesených žen dovolili usadit se v Římě. Zbývalo vypořádat se s posledními nepřáteli – Sabiny z města Cures.

Titus Tatius vedl muže, kterým se podařilo získat římskou citadelu, a to zradou Tarpei, dcery římského velitele pevnosti. Následoval vyrovnaný boj na budoucím Foru Romanu. Ani jedna ze stran nehodlala ustoupit a ve chvíli, kdy Římané začínali ztrácet, vtrhly na bojiště unesené sabinské (nyní římské) ženy. S novorozeňaty v rukou neohroženě rozdělily obě bojující strany – své sabinské otce i bratry a římské manžele. Tímto gestem přinutili Tita Tatia i Romula zasednout k jednání, jež vedlo k uzavření míru a vzniku společné sabino-římské komunity, které vládli oba králové. 

Dílo propagandy

O uvedených událostech máme zprávy od několika antických autorů, jež ovšem žili až několik století poté. Livius (59 př. n. l. – 17. n. l.) psal o ušlechtilé motivaci zvýšení počtu obyvatel a zachování římského lidu. Uváděl také, že během únosu nebylo spácháno žádné sexuální násilí. Romulus měl dokonce s každou ženou osobně hovořit a nabídnout jí svobodnou volbu, přičemž přiženění se do Říma by pro ně znamenalo sdílení majetku, občanských práv a ctihodné manželství naplněné dětmi. Dionýsios z Halikarnassu (60–7 př. n. l.) únos viděl jako prostředek k získání mocných spojenců (Sabinů), a to prostřednictvím nově navázaných manželských svazků, básník Ovidius (43 př. n. l. – 18. n. l.) zase popisoval čin jako čirou sexuální touhu Římanů.

Moderní bádání se kloní k tomu, že k únosu Sabinek pravděpodobně nikdy nedošlo. Šíření podobných příběhů z dávné římské minulosti mělo objasňovat či propagovat některá jednání a vysvětlovat římské zvyky. Předpokládá se, že o události se ve větší míře začalo „mluvit“ ve 4. století př. n. l., kdy Římané sváděli boje s kmeny Samnitů. Líčení takových událostí mohlo pomáhat domácí propagandě vykreslovat obyvatele Věčného města jako urputné bojovníky ve spravedlivé válce, kteří jsou schopní se dohodnout k oboustranné spokojenosti. K dalšímu šíření této legendy došlo v 1. století př. n. l. v době válek Římanů se vzbouřenými spojeneckými obcemi, opět za stejným účelem. 

TIP: Přemyslovské únosy: Kdo si musel svou lásku doslova ukrást?

Dnes již těžko rozlišíme zrno pravdy od mytologických plev. Jisté je, že každý Říman znal příběh o únosu sabinských žen a některé prvky z něj se dokonce dostaly do svatebních obřadů dodržovaných po dlouhé období Římské říše s některými aspekty rozpoznatelnými až do dnešních dob. Manželství mělo být dobrovolným aktem prostým jakékoliv agrese. A podobné vyznění má i příběh o únosu sabinských žen – manželské pouto zabraňuje sváru a válce, a to především po narození dětí.