Smyčka se utahuje: Proč upadl Albrecht z Valdštejna v císařskou nemilost?

Z hlediska zájmů Ferdinanda II. a celého katolického tábora představoval klíčový problém postup švédského vojevůdce Bernarda Výmarského do Bavorska. V prvních listopadových dnech roku 1633 se dostalo do bezprostředního ohrožení Řezno. Když toto strategicky důležité říšské město 14. listopadu padlo do švédských rukou, bylo to na císařském dvoře vnímáno jako důsledek Valdštejnova selhání. Generalissimus totiž do té doby tvrdil, že spíše než útok na Řezno hrozí spojená švédsko-saská ofenzíva proti Čechám, a začal pomalu přesouvat svou armádu ze Slezska na české území. A mezitím se rychlým ovládnutím řezenské pevnosti otevřela nepřátelům cesta jak do Čech, tak do Horních Rakous a jižního Bavorska.

Pokus o poslední tažení

Když se Valdštejn 18. listopadu 1633 dozvěděl o pádu Řezna, došlo mu, že jeho postavení se otřásá v základech. Okamžitě odeslal do Vídně psaní, v němž ujišťoval císaře, že neprodleně vytáhne proti Švédům do Bavorska. Následně pověřil Matyáše Gallase velením nad částí vojska, která měla chránit sever Čech proti Arnimovi, kdyby se snad odhodlal k vpádu do království. Samotný generalissimus pak s většinou armády vyrazil k Plzni, kam přitáhl 26. listopadu. Čekal tam už na něj císařský zmocněnec Maxmilián z Trauttmansdorffu.

Před ním se Valdštejn za asistence Kristiána Ilowa snažil ospravedlnit své dosavadní počínání opatrností, jež prý byla v zájmu panovníka. Trauttmansdorffovi rovněž sdělil, že větší část vojáků bude muset opět přezimovat na české půdě, avšak on sám v čele elitních jízdních jednotek a vybraných pěších oddílů zahájí již v následujících dnech výpad do Bavorska.

Avizované tažení skutečně 28. listopadu 1633 začalo a již o tři dny později stanul Valdštejn za hranicemi Čech ve městě Furth im Wald. Tam však vévodovi došlo, že na účinný zásah proti Švédům je jeho sbor slabý. Zároveň se ukázalo, že pobyt na bavorském území budou provázet velké potíže se zásobováním, což znemožňovalo další přísun posil od Plzně, protože by vojáci neměli co jíst a čím střílet. Navíc se u Valdštejna s novou naléhavostí projevily zdravotní problémy. Sebemenší pohyb mu způsoboval trýznivé bolesti. Jak jej přestávalo poslouchat tělo, tak upadal do stále hlubší deprese. Po několikadenním váhání se 3. prosince rozhodl pro návrat do Čech.

Jakmile zpráva o tom doputovala do Vídně, vzbudila značný rozruch. Hned 9. prosince byl sepsán list, v němž Ferdinand II. na Valdštejna důrazně apeloval, ať znovu vytáhne proti Bernardovi Výmarskému. Byl to ovšem těžko proveditelný rozkaz, což bylo jasné nejen frýdlantskému vévodovi, ale také císařskému dvoru. Nešlo o nic jiného než o jasný signál, že je generalissimus v očích Vídně odepsanou veličinou.

Odepsaný zrádce

Císařův list dorazil k Valdštejnovi do Plzně 15. prosince. Po jeho přečtení generalissimovi došlo, že pokud odmítne splnit panovníkův rozkaz sám, bude to u dvora přijato jako svévolné vyhlášení neposlušnosti. Proto ještě na týž den svolal poradu vyšších důstojníků, z níž mělo vzejít kolektivní stanovisko k aktuální situaci. Poradu řídil Kristián Ilow, který zhodnotil požadavek na zimní tažení do Bavorska jako neuskutečnitelný. Důstojníci uznali jeho argumenty a odsouhlasili, aby bylo jménem všech zúčastněných odesláno Ferdinandovi II. negativní stanovisko k jeho rozkazu. Tento manévr sice nakrátko pozdržel otevřenou definitivní roztržku mezi Valdštejnem a císařem, zabránit jí však nemohl.

V posledních týdnech roku 1633 se ve Vídni o Valdštejnovi mluvilo již jako o zrádci. Generalissimus se mezitím snažil obnovit styky se Sasy, Branibory, Švédy a Francouzi. Jakkoliv tyto iniciativy maskoval prohlášeními, že usiluje o mír v Evropě, sotva šlo o něco jiného než o pokus vzkřísit konspirativní jednání, přerušená na podzim. Jejich rychlé oživení však nebylo možné, protože ve Valdštejna už ztratili důvěru i císařovi nepřátelé.

Na konci prosince 1633 císař rozhodl, že má být Valdštejn zbaven vrchního velení. Dvorští hodnostáři si však uvědomovali, že generalissimovo odstavení bude obtížné, proto uvažovali o kompromisním řešení. Pověřili kapucína Diega Quirogu, který se dříve řadil k vévodovým přátelům, aby odjel do Plzně. Měl zjistit, zda by byl Valdštejn ochoten zříci se části svých kompetencí dobrovolně.

O vévodově úplném odchodu z čela armády nebyla v návrhu řeč. Rezignace by totiž postavila dvůr před nutnost vyrovnat generalissimovy obrovské finanční pohledávky za investice do vojska. Quiroga zastihl generalissima 5. ledna 1634 v žalostném stavu na lůžku, na něž ho nemoc připoutala krátce po Vánocích. Vyhublý, bolestmi trpící vévoda otevřeně promluvil o svém strádání a sám se zmínil o možnosti odstoupení. Avšak na nabídku kompromisu reagoval hysterickými výčitkami a nenávistnými výlevy na adresu císaře a dvora. Bylo jasné, že cesta k jakékoli dohodě se s konečnou platností uzavřela.

Divadlo pro armádu

V následujících dnech rozehrál chřadnoucí generalissimus s pomocí Kristiána Ilowa a Adama Erdmanna Trčky partii, která měla odstartovat rozhodující dějství valdštejnského dramatu. Věděli, že jedinou vévodovou oporou zůstává armáda, avšak zároveň si byli jistí, že se v jejích řadách objeví opozice. Valdštejn nechal svolat na 11. leden 1634 generály a velitele pluků k poradě do Ilowova příbytku. Sám nebyl na schůzi přítomen, ale podle předem domluveného scénáře ji řídil Ilow. Ten promluvil o nerealistických požadavcích dvora na válčení v zimě a o intrikách proti generalissimovi. Přitom jedině frýdlantský vévoda prý může garantovat finanční a materiální zabezpečení vojska. Pod tlakem svých protivníků je nicméně připraven odstoupit.

Mistrně zinscenované představení přimělo důstojníky k tomu, aby vyslali k Valdštejnovi své zástupce, tlumočící mu požadavek na jeho setrvání v čele armády. Po počátečním hraném odmítání se generalissimus „podrobil“ vůli svých podřízených, kteří mu coby císařskému vrchnímu veliteli přislíbili podepsání závazku věrnosti. 

Když jim však byl po hostině v Ilowově domě předložen text příslušného dokumentu, vyvolal pozdvižení. Chyběla v něm slova o tom, že Valdštejn slouží císaři. Část důstojníků si to vyložila tak, že mají být vmanévrováni do zrady. Začali protestovat, načež Trčka tasil zbraň s hrozivým křikem, že zabije každého, kdo by chtěl jít proti vévodovi. Většina přítomných pak slib věrnosti pod nátlakem podepsala.

Když Valdštejna informovali o bouřlivém průběhu podpisové akce, rozhodl se zapůsobit na důstojníky osobně. Na další den je nechal svolat do svého příbytku. V emotivním proslovu předneseném z postele jim sdělil, že se rozhodl generalát složit s ohledem na pochybnosti, které vůči němu část z nich chová. Nato se důstojníci odebrali k poradě do předpokoje. Po chvíli se vrátili, omluvili se za chování u Ilowa, způsobené prý alkoholovým opojením, a složili Valdštejnovi nový slib věrnosti.

Zrada předního oblíbence

Mezi těmi, kdo v Plzni podepsali věrnost Albrechtovi z Valdštejna, byl i Ottavio Piccolomini. Patřil sice k těm, kteří protestovali proti vypuštění pasáže o věrnosti císaři v předloženém dokumentu, nicméně stále se tvářil jako loajální podřízený frýdlantského vévody. Ve skutečnosti ale v této době nabíraly na intenzitě Piccolominiho intriky proti Valdštejnovi. Krátce před plzeňskou přísahou, tedy v prvních dnech roku 1634, uzavřel ve slezském Hlohově tajnou dohodu s Gallasem a Rudolfem hrabětem z Colloredo-Waldsee. Základem tohoto spiknutí byla myšlenka, že jmenovaní generálové budou v případě střetu mezi císařem a Valdštejnem stát na straně panovníka, do té doby si však ponechají masku vévodových stoupenců. A aby nemohla být zpochybněna jejich procísařská orientace, poskytnou Vídni v pravý čas informace, na jejichž základě bude možno obvinit generalissima ze zrady.

Po plzeňském shromáždění Piccolomini usoudil, že pravý čas nadešel. V polovině ledna poslal císaři udání, v němž referoval o čerstvých událostech v Plzni. Navíc obšírně vylíčil všechny Valdštejnovy problematické kroky, o nichž věděl či alespoň tušil. Vykreslil svého nadřízeného v co nejtemnějších barvách – jako přízrak usilující o vymýcení Habsburků. Piccolominiho udání mělo fatální důsledky. Ferdinand II. věc neprodleně prodiskutoval s Trauttmansdorffem a dalšími císařskými rady. Na jejich doporučení podepsal 24. ledna 1634 patent o Valdštejnově sesazení. Nikdo z vojáků neměl poslouchat rozkazy frýdlantského vévody ani generálů Ilowa a Trčky. Prozatímní vrchní velení císař svěřil Matyáši Gallasovi. 

Rozsudek smrti

Patent, který rovněž sliboval beztrestnost za podpisy plzeňské přísahy, byl zpočátku držen v tajnosti. Do přelomu ledna a února dorazil jen k hrstce zasvěcených. Z generálů zapojených do komplotu se nejdříve dostal k Piccolominimu. Exemplář pro něj byl opatřen dodatkem, který se rovnal rozsudku smrti nad Valdštejnem a jeho blízkými: „Hlavu a přední spoluspiklence, pokud to bude možné, zajmout a odvézt do Vídně, anebo je jako usvědčené viníky zabít!“ Týž dovětek byl adresován Gallasovi, Colloredovi a také Janu hraběti z Aldringenu. Polní maršál Aldringen velel samostatnému sboru císařské armády a jeho vztahy k Valdštejnovi byly už řadu měsíců napjaté. Nyní se zařadil mezi ty, jejichž úkolem bylo generalissima odstranit.

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

Matyáš Gallas se o sesazení Albrechta z Valdštejna a svém jmenování do čela armády dozvěděl 31. ledna 1634 v Plzni. Císařův patent mu poslal Piccolomini, který se právě zdržoval v Linci. Vyslal ho tam Valdštejn, aniž by tušil, co jeho oblíbenec začne podnikat. Ottavio v hornorakouském závětří sestavil z italských žoldnéřů vražedné komando, určené k provedení vévodovy likvidace.