Smutní rekordmani: Panovníci, kteří se na trůnu příliš neohřáli

Od jejich korunovace často uplynuly jen dny nebo hodiny, než se jejich osud naplnil. Za naprostého rekordmana se přitom počítá vévoda z Angoulême a princ z dynastie Bourbonů Ludvík Antonín, který se po sesazení svého otce krále Karla X. stal 2. srpna 1830 na dvacet minut titulárním následníkem. Celou tu dobu prý poslouchal stesky své ženy, aby vynucenou abdikaci nepodepisoval. Jenže francouzská poslanecká sněmovna měla tak jako tak jiný názor na to, kdo bude na trůně sedět. Ludvík Antonín neměl jinou možnost, než udělat to, co se po něm chtělo. 

Rok šesti císařů

Hodně rozkolísanou politikou se ve třetím století vyznačovala i římská říše. Marcus Antonius Gordianus Sempronianus zvaný Gordianus I. svůj život naplnil prací pro blaho Říma a za dlouhých osmdesát let se propracoval z řadového úředníka a kvestora až na prokonzula celé provincie Afrika. Po postu nejvyšším nijak zvlášť nebažil – ostatně za jeho života se v čele římské říše vystřídalo celkem jedenáct vládců (nebo také třináct, když počítáme narychlo odstraněné spoluvládce). 

Jenže potom přišel osudový rok 238. Císař a vojevůdce Maximinus Thrax neměl valnou podporu senátu a za ta tři léta své vlády vlastně ani do Říma nevstoupil – celou tu dobu válčil proti Germánům a Sarmatům. Když pak v severoafrickém Thysdru vypuklo povstání, zdejší vzbouřence nenapadlo nic lepšího, než za vzdoro-císaře jmenovat právě prokonzula Gordiana. Ten nakonec svolil pod podmínkou, že funkci bude spravovat s pomocí svého syna. Přece jen sám už byl stařec nad hrobem. 

Senát vše schválil! Jenže celou africkou vzpouru nakonec energicky ukončily vojenské jednotky iniciativního legáta Capelliana z vedlejší římské provincie Numidie. Gordianus II. byl přitom v bitvě zabit a Gordianus I. raději sám spáchal sebevraždu. Vládl pouhých dvacet dní! Krvavé žně ale teprve začaly. Senát si totiž zvolil další dva nové císaře. Ti sice Maximina Thraxe svrhli, ale přežili jej o pouhé dva měsíce. Jejich životy ukončila rebelující pretoriánská garda, která nakonec za nového vládce provolala Gordiana III. – vnuka Gordiana I.

Nemluvně s korunkou

Neradostný byl osud nejmladšího francouzského krále, Jana I. z rodu Kapetovců. Už jeho přídomek Pohrobek leccos naznačí. Na trůn „usedl“ pět měsíců po smrti svého otce Ludvíka X. a čekalo se vskutku jen na to, až se onoho 15. listopadu 1316 narodí. Jenže nemluvňata tehdy neměla zrovna dlouhou životnost. Jeho život záhy ukončila jedna z četných dětských nemocí. I když se bude spekulovat o tom, že za jeho skonem stál jeho strýc Filip řečený Dlouhý, budoucí král Filip V., atentátů nejspíš nebylo zapotřebí. Rekordně krátká vláda trvala pět dní.

Komu věřit?

I když by se mohlo stát, že za temného středověku se panovníci na trůnech střídali jak housky na krámě, ve skutečnosti dopláceli spíš na zákeřné nemoci než dýku vraha. Přece jen lid vnímal krále či císaře za vyvolené Bohem. Ambiciózní výjimky se samozřejmě našly. Ideálně v kombinaci s heslem „účel světí prostředky“.

Princ Minšinsó byl nejstarším synem barmského krále Sithua I., a tedy i jeho následníkem. Jen se podle toho choval víc, než bylo vládci po chuti. Poprvé Minšinsó rozčílil svého otce, když nazval jeho novou královskou manželku cizinkou a odmítl před ní kleknout. Podruhé se neudržel, když Sithu daroval drahé roucho jednomu z členů královského dvora. Minšinsó z něj šaty strhal a vykřikoval, že podobné dary mohou nosit jen princi. Horkokrevný princ se za to dostal do vězení a nakonec skončil roku 1152 v exilu.

Uběhlo celých patnáct let, dokud se Sithu I. neocitl na smrtelné posteli. Ideální okamžik pro to, vzít armádu a vyrazit k sídelnímu městu! Minšinsó už otce naživu nezastihl. Jeho mladší bratr Narathu mu slavnostně předal korunu. Po korunovaci následovala hostina – a v jídle skrytý jed, který už na nového krále čekal. Minšinsó se rána nedožil – a to ani netušil, že Narathu má na svědomí nejen jeho život, ale i skon jejich otce – protože Sithu neumíral dost rychle, Narathu jej udusil přikrývkou. Minšinsó tedy vládl necelý den.

Jak ukončit válku

I v thajském Ajutthajském království platilo, že panovníci jsou skoro jako bohové. Když ale roku 1388 král Boromrachathirat zaútočil na sousední kraj, cestou do války onemocněl a zemřel. Jeho patnáctiletý syn Thong Lan se tak se značným zpožděním dozvěděl, že se stal sirotkem a současně novým králem. A také, že se armáda nepřátel blíží k hlavnímu městu. Než stačil promyslet vhodný plán, zákeřně jej nechal zavraždit místní hodnostář Ramesuan. Prý proto, aby mohl ukončit zbytečnou válku. Thong Lan přitom vládl necelých 7 dní.

Jako horečné snění

Princ Milan Obrenović byl srbským knížetem a coby nejstarší syn v rodu měl garantováno dědictví koruny. Jenže když na konci června roku 1839 srbský král (a jeho otec) Miloš Obrenović abdikuje, prodělává princ těžký zápal plic. Blouzní v horečkách a trpí zimnicí, vůbec netuší, co se kolem něj děje. Nepostřehne ani to, že už je vlastně panovníkem. Po šestadvaceti dnech od svého čestného jmenování umírá, aniž by podepsal jediný dokument nebo list.

Patnáctý car

Michail Alexandrovič Romanov se čistě teoreticky v pořadí patnáctým a posledním carem stal díky jedinému telegramu z 15. března 1917. Poslal mu jej, tak trochu jako černého Petra, jeho bratr, car Mikuláš II. Ten v psaní abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje, čímž se Michail podle některých interpretací stal ruským carem.

TIP: Já jsem někdo jiný! Jak se mohl stát neznámý Lžidimitrij ruským carem?

Ostatně tak jej i Mikuláš v telegramu tituloval. Takový zvrat osudu by ještě před pěti lety, kdy Michailovi zakázali přístup k carskému dvoru kvůli tomu, že se tajně oženil s neurozenou a dvakrát rozvedenou ženou, nikdo nečekal. Jenže nyní bylo celé mocné impérium v troskách. Hned ráno, tedy zhruba o devět hodin později, předal Michail Alexandrovič všechnu moc nově vzniklé Prozatímní vládě. Krátce po této abdikaci byl uvězněn a v červnu následujícího roku popraven bolševiky u Permu.