Smrtící mašinerie: Jak se žilo v terezínském ghettu?

V roce 1945, během setkání s Norbertem Masurem, který se snažil vyjednat záchranu co největšího množství Židů z koncentračních táborů, se Himmler vyjádřil v tom smyslu, že Terezín není tábor jako ostatní, nýbrž že jde o město obývané Židy, kteří ho spravují a pracují v něm. Neopomněl zdůraznit, že tento typ tábora vytvořil se svým přítelem Heydrichem, a právě takové si přál mít všechny. Fakt, že se nacistický pohlavár na konci války odvolával na Terezín jako na svého druhu omluvu, i to, že Adolf Eichmann hodnotil Terezín jako „příležitost, jak si navenek zachovat tvář“ už v době plánování holocaustu, jasně ukazuje, že sami nacisté Terezín považovali za mírné zařízení. Byl takový ovšem i ve skutečnosti?

Ghetto pro koho?

Terezín byl vybrán z několika důvodů. Původní kasárna a pevnostní zařízení umožňovaly výjimečnou koncentraci lidí na malém prostoru. Odlehlá lokalita se nacházela nedaleko hranic a byla dostupná pro transporty z Německa. Racionální rozvržení ulic nabízelo snadnou kontrolu, zatímco pevnostní valy znesnadňovaly únik. Věznice gestapa v Malé pevnosti usnadňovala strážení a přinášela možnost občasné „účelné spolupráce“ (z ghetta pak posílali do Malé pevnosti problematické vězně, z Malé pevnosti zase do krematoria v ghettu mrtvoly). Nevýhodou bylo snad jen místní civilní obyvatelstvo, které bylo kompletně přestěhováno až v červnu 1942. 

Terezín se měl stát starobním ghettem a přestupní stanicí pro transporty dále na východ. Zároveň zde internovali předválečné prominenty, aby se mohli odkazovat se na to, že žijí v lidských podmínkách v táboře pod židovskou samosprávou.

První transport Židů přijel 24. listopadu 1941. Toto datum můžeme považovat za začátek období „uzavřeného ghetta“, tedy režimu, kdy se Židé pohybovali jen v kasárnách pod přímým dohledem četníků a gestapa. Jednalo se o speciální komando výstavby (Aufbaukommando), složené z více než tří stovek mladých mužů, převážně řemeslníků. Měli za úkol vybudovat zázemí pro další vězně. V průběhu války ale v ghettu žilo řádově víc lidí, než mohlo bezpečně a hygienicky pojmout. Nejvyšší počet vězňů byl v září 1942 a činil neuvěřitelných 58 500 osob. Navíc na přípravy nebylo dost času, protože první transport přijel už týden po příchodu řemeslníků. 

Ve stejné době odjížděly z protektorátu transporty i do vyhlazovacích táborů. V lidech, kteří se dostali do Terezína, stále žila naděje na přežití v „nepostradatelném“ pracovním táboře. Přidusila ji návštěva Adolfa Eichmanna 19. ledna 1942, den před konferencí ve Wannsee, kde se rozhodlo o masovém vyvražďování Židů. Eichmann sice slíbil zmírnit cenzuru pošty, ale nechal také co nejrychleji vyrobit ohromné množství dvoupatrových kavalců. Dalšího dne padlo ve Wannsee definitivní rozhodnutí o úloze Terezína: měl se z něj stát starobní tábor, o kterém bude možné tvrdit, že zde Židé žijí pod vlastní správou. Struktura tábora se rychle měnila. Zásadní rozdíl přišel s novým přílivem vězňů a odchodem všech civilních obyvatel v červnu 1942. Tím začalo období „otevřeného ghetta“, které zabíralo celé město.

Od šlojsky po krematorium

Vstup nováčka do ghetta začínal na „šlojsce“, propusti, kde Židy obrali o všechny cennosti, peníze, cigarety a vůbec vše, co se mohlo hodit dozorcům nebo na frontě. Délka pobytu v ghettu se hodně různila, někdo se před odjezdem na východ zdržel několik dní, někdo měsíce. Jen málokdo však v Terezíně zůstal celé roky. Napomáhaly tomu časté transporty i vysoká úmrtnost přímo na místě. 

Hygienické podmínky byly extrémně špatné, ghetto přelidněné, jídla měli Židé málo a navíc nekvalitního. Posuďte sami: snídali nahrážkovou kávu, obědvali řídkou omáčku s bramborem či kroupy nebo podobnou stravu, večeřeli suchý chléb, výjimečně s něčím k namazání. Nedostatek kvalitního nebo alespoň teplého jídla, extrémní hustota obyvatel a velmi špatné sociální zázemí vytvořily podmínky pro rychlé šíření nemocí, které dále oslabovaly organismus. Mluvíme hlavně o různých průjmových onemocněních, tyfu a kožních nemocech. Nedostatek potravin stavěl ghetto před těžká dilemata, kdy židovská samospráva musela rozhodnout, kdo dostane větší příděl jídla. Nakonec dostali extra dávky děti a těžce pracující na úkor starších Židů. Občasné přilepšení mohly znamenat balíčky od příbuzných a přátel mimo ghetto. Ale jejich odběr musel být speciálně povolený a procházely důkladnou kontrolou. Příliš chutné části si brali dozorci.

Práce v ghettu byla organizována přes židovskou samosprávu. Nacisté jí zadávali úkoly, samospráva pak hledala řešení, zajišťovala dělbu práce a následně také sepisovala hlášení, jež nacisté odesílali do Říše. Největší objem práce tvořilo udržování ghetta v provozu, na čemž se podílela řada specialistů (elektrikáři, kováři, truhláři, hygienici). Budovaly se i poměrně složité projekty. Za největší můžeme považovat stavbu železnice do tři kilometry vzdálených Bohušovic, protože samotný Terezín do té doby nebyl přímo napojený na trať.

V roce 1942 vzniklo i krematorium, které mělo zjednodušit náročnost pohřbívání v Terezíně – celkem čtvrtina vězňů totiž zemřela přímo zde. Pohřbít denně často více než sto osob bylo náročné, nemluvě o problémech s prostorem. Ostatky mrtvých se po kremaci shromažďovaly s tím, že budou po válce pohřbeny. Místo toho ale dostali vězni v listopadu 1944 pokyn vyházet asi 22 tisíc uren do Ohře. 

Velká maškaráda

Menší objem práce zastala válečná výroba, jíž se věnovalo přibližně tisíc vězňů. Probíhala hlavně v cirkusovém stanu postaveném na náměstí a týkala se například oprav uniforem. Na valech a v blízkém okolí pevnosti se pěstovalo kvůli zpestření jídelníčku dozorců ovoce.

Zvláštní práci měli také členové Ghettowache, kteří dozírali na dodržování vnitřních pravidel ghetta. Těch bylo více než dost a postupně se měnily. Některé přestupky se začaly tolerovat (ze začátku se například tvrdě vymáhal zákaz styku mužů a žen), naopak přibyla řada ponižujících příkazů: nesmělo se šlapat na trávník, někdy ani na chodník, před nacisty museli Židé smekat čepici...

Co však přežilo i zde, byla kultura. V Terezíně se pořádaly koncerty, přednášelo se o filozofii, hrálo se divadlo – v podmínkách, kde kterýkoliv herec mohl ze dne na den zmizet na východ. Samospráva rovněž usilovala o výchovu dětí v domech mládeže. Učitelé se jim snažili i přes děsivé podmínky předat alespoň nějaké znalosti a hlavně hodnoty. V ghettu, kde byli mladí denně konfrontováni s nesmyslnou brutalitou, pochopitelnou snahou vyjít za každou cenu s dozorci a třeba i častými krádežemi, byla myšlenku ukázat jim obraz jiného, normálnějšího světa nesmírně ušlechtilá.

Terezín sehrál i podivnou propagandistickou roli. Nacisté potřebovali uklidnit mezinárodní podezření o tom, co se v táborech na jejich území děje. Třetí říše se k problému postavila po vzoru knížete Potěmkina a rozhodla se pozvat právě do Terezína na červen 1944 delegaci Červeného kříže. Už rok předtím začaly přípravy, které zkrášlily vnější stránku tábora. Řada obyvatel dostala přesně dané role a byl vytvořen systém signálů, který měl dát „hercům“ najevo, že se blíží inspekce a mají spustit nachystanou scénku.

Na trhu bylo živo, ve škole se aktivně hlásili žáci, na hřišti zrovna padl gól. Nacvičená hra zástupce Červeného kříže přesvědčila, že Terezín sice má určité problémy, ale jedná se o vcelku spokojené město, v němž si Židé sami vládnou. Netušili, že před jejich návštěvou bylo třeba ghetto zredukovat, aby nevypadalo přeplněně. Do transportů nasedli hlavně nemocní, staří a další osoby, které by příjemný obraz narušovaly.

Osvobozením utrpení nekončí

Během války nacisté do Terezína deportovali přibližně 156 000 lidí, z toho 74 000 z území Protektorátu, smutné druhé místo drží lidé z Německa a Rakouska. Přímo v Terezíně zemřelo kolem 40 000 osob, dalších 87 000 odtud nacisté odeslali do vyhlazovacích táborů. Z nich se vrátilo jen několik málo tisíc lidí.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Předání ghetta v květnu 1945 proběhlo bez boje. Dne 1. května byla správa nad městem přenechána Červenému kříži, 5. května odtud prchli poslední nacisté a osmého přišla Rudá armáda. Ustupující nacističtí vojáci ještě před odjezdem popravili řadu vězňů v Malé pevnosti, ale o Terezín se nebojovalo. Předání stráží bohužel neznamenalo konec hrůzy. Ve městě řádila epidemie tyfu, která stála život řadu vězňů i zdravotníků. V Malé pevnosti pak Rusové nově věznili a mučili Němce a osoby podezřelé z kolaborace. I po válce tedy v Terezíně docházelo k vraždám, epidemiím, znásilňování žen a dalším zločinům. To už je však jiný příběh.