Smrt mořeplavce: Kryštof Kolumbus zemřel zklamaný a rozčarovaný

Už tak vratkou pozici Kryštofa Kolumba u dvora na počátku šestnáctého století ještě zkomplikovala smrt jeho velké ochránkyně Isabely Kastilské. Ta zemřela 26. listopadu 1504 tři týdny poté, co v San Lúcaru de Barameda zakotvila loď, na níž se ze své čtvrté a poslední cesty vracel kdysi obdivovaný admirál. Ve věci svých indických nároků se tak Kolumbus mohl nadále obracet pouze na Ferdinanda Aragonského, u kterého nenacházel velké pochopení ani v době, kdy mu poskytovala podporu jeho královská manželka. 

Nevyslyšený suplikant

Ačkoli Kolumbus Ferdinandovi opakovaně adresoval supliky, v nichž žádal o uznání svých práv získaných roku 1492 kapitulacemi ze Santa Fé, nebylo mu popřáno královského sluchu. Jeho šance umenšoval i fakt, že nežádal uznání jen pro svoji osobu, ale také pro své dědice. Měl k tomu pádný důvod, neboť jeho vlastní zdravotní stav se zhoršoval a zajištění dědických práv mohlo jeho potomky zabezpečit na dlouhé generace. Putoval tedy po Španělsku ve stopách dvora v naději, že se mu podaří domoci se práva v osobním slyšení. 

Z Kolumbova dopisu Ferdinandovi z jara roku 1505 je patrná pisatelova snaha dosáhnout cíle apelací na králův cit pro spravedlnost, ačkoli na straně druhé uznával panovníkovo právo rozhodovat zcela podle vlastní vůle: „Řekl jsem již, že královským rukám Vaší Výsosti náleží dávati nebo bráti a že je všechno dobře, co udělají. Vladařská moc a država, kterou jsem měl, jsou však základem mé cti a byl jsem o ně oloupen nespravedlivě.“

Suplikant vyslovil i skrytou pohrůžku vyšší mocí: „Je to již dosti dlouho, co Pán náš udělal tak zřejmý zázrak: že toho, který mě oloupil se všemi, co mu přitom pomáhali, sám poslal na nejlepší loď ze všech třiceti čtyř a polovinu jich při výjezdu z přístavu potopil.“

Jinde v dopise zase prosil, aby jeho synu „byly dány pocty, majetek a vladařská moc které jsem měl já, poněvadž je to věc mé cti.“

Ve stejné době si Kolumbus stěžoval na Ferdinandův přístup také svému starému přímluvci, teologu Diegovi de Deza: „Je jasno, že jeho Výsost nemá v úmyslu splniti, co slíbil ústně i písemně spolu s královnou.“ 

Naděje v královně Janě

Na konci dubna roku 1506 se Kolumbus ještě naposledy pokusil zvrátit situaci ve prospěch svůj a svého syna. Neobracel se už na Ferdinanda, ale jeho dceru Janu, která se spolu se svým manželem Filipem Habsburským stala dědičkou kastilského království.

Jana s Filipem přijeli 26. dubna 1506 do přístavu La Coruña, kam jim Kolumbus vzápětí poslal uctivou supliku. Prohlašoval se jejich služebníkem, který jim přes svůj špatný zdravotní stav může nabídnout bohaté zkušenosti a vědomosti v umění mořeplavby. Nemocí omlouval svou neúčast při uvítání manželů ve Španělsku a poníženě prosil, „aby Jejich Milosti uznaly můj úmysl a mou dobru vůli a shlédly na mou naději, že mi budou navráceny pocty a mé příjmy, jak přislibují mé listiny.“ 

Závěť pána moří

O necelý měsíc později, 19. května 1506, podepsal Kolumbus ve Valladolidu dodatek ke své závěti, kterým odkazoval veškeré tituly synovi Diegovi. Ten však příjmy z nich plynoucí neměl užívat sám, ale část z nich postoupit svému nevlastnímu bratrovi a strýcům. Diego také dostal za úkol postavit na rovině la Concepción na Españole kapli Nejsvětější trojice a postarat se o matku svého nevlastního bratra, „aby mohla čestně žíti jako osoba, vůči níž mám tolik závazků“. 

Konkrétní finanční částky pak měly být anonymně poslány některým osobám (či jejich dědicům), které Kolumbovi pomáhaly v jeho začátcích. U lože umírajícího ve Valladolidu se shromáždila většina jeho nejbližší rodiny – chyběl pouze bratr Bartolomeo, vyslaný vzdát hold novému panovnickému páru. Dne 20. května 1506 pak admirál Kryštof Kolumbus vydechl naposled. Navzdory často opakovanému tvrzení nezemřel v materiální bídě, ale spíše ve stavu zklamání a rozčarování. Poslední rozloučení se konalo v jednom z valladolidských kostelů a jeho tělo bylo pak uloženo v tamějším klášteře svatého Františka ve stejném městě.

Posmrtná cesta za klidem

Ani po své smrti nezapřel Kolumbus pověst cestovatele. Tělesné ostatky janovského admirála během následujících čtyř staletí vykonaly pouť, která svou trasou přibližně kopírovala část jeho objevných cest. Ve Valladolidu Kolumbovy ostatky odpočívaly od pohřbu až do roku 1509, kdy je nechal převézt jeho syn Diego do Sevilly. Zde byly uloženy v klášteře Santa María de las Cuevas, ale ani na tomto místě nezůstaly dlouho.

Podle Kolumbova životopisce Bartolomea de las Casas je v roce 1536 jedna ze zámořských výprav převezla na Españolu, s níž se Kolumbus skutečně cítil spjat. Zde pak zůstaly v katedrále v Santo Domingu až do roku 1795, kdy Španělsko předalo svou část ostrova Francii. Koruna tehdy rozhodla o převezení Kolumbových ostatků na Kubu, která nadále bezpečně setrvávala ve španělských rukou. V prosinci 1795 proto byla v katedrále schránka s ostatky otevřena a v lednu následujícího roku převezena do Havany.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

Ani uložením v tamější katedrále ale Kolumbovo posmrtné putování neskončilo. Když ve španělsko-americké válce na konci 19. století ztratil Madrid své poslední kolonie na západní polokouli, rozhodla vláda ještě v roce 1898 o převezení Kolumbových ostatků zpět do Španělska.

Diskusi o nejvhodnějším místě jejich uložení (padaly návrhy jako Granada či klášter La Rábida) nakonec rozhodl vévoda z Veraguy, jeden z Kolumbových přímých potomků. Ostatky svého slavného předka nechal uložit v katedrále v Seville, kam se roku 1902 vrátily po téměř čtyřech stoletích.