Smrt Gasparda de Coligny: Za vraždou vůdce hugenotů stál šlechtic českého původu

Francie se od šedesátých let 16. století zmítala v pekle náboženských válek mezi katolíky a hugenoty, protestanty kalvínské víry. Mladý král Karel IX. byl slabý vladař, jako regentka za něj vládla královna-matka Kateřina Medicejská. Aby synovi udržela vládu i trochu moci, musela lavírovat mezi představiteli obou konfesí. Nakonec se jí podařilo sjednat mír, jejž mělo 18. srpna 1572 zpečetit uzavření sňatku její katolické dcery Markéty s nejurozenějším z hugenotů, králem Jindřichem Navarrským. 

Najatí zabijáci

Na svatbu se sjela do Paříže protestantská šlechta v čele se svým předákem, bojovným třiapadesátiletým Gaspardem de Coligny, který se honosil titulem francouzského admirála, ač na moře nikdy nevyplul. Pan Admirál, jak se mu uctivě říkalo, byl stejně fanatický a nesmiřitelný jako jeho mladý protivník, katolický vůdce vévoda Henri de Guise. Ten pravděpodobně z královnina popudu najal vraha, jenž měl Colignyho odstranit. Dva výstřely z arkebuzy 22. srpna ovšem oběť smrtelně nezranily, admirál vyvázl s ustřeleným ukazováčkem a kulkou v holenní kosti. 

Atentát způsobil pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a atmosféra v Paříži se podobala sudu se střelným prachem. Hugenoti se chystali sáhnout po zbraních a královna-matka neviděla jiné řešení, než dát vévodovi de Guise pokyn k jejich masakru. To byly, stručně řečeno, okolnosti a důvody bartolomějské noci 24. srpna 1572. Admirál de Coligny se stal první obětí vrahů, mezi nimiž byl i muž přezdívaný Besme. 

Besme měl blízko k vévodovi de Guise, patřil k jeho dvoru a onoho večera byl jedním z těch, kteří v ulici Béthisy krátce před půlnocí zabušili na dveře admirálova domu. Zatímco vévoda stál opodál, dovnitř vrhli kromě Besmeho Pikarďan Artins, protestantský renegát Sarlabous a další, jejichž jména historie zachovala: Goas, Petrucci, Tosinghi; žoldnéři Josué Studer von Winkelbach, Moritz Grünenfelder, Martin Koch a Conrad Burg. Šlo zčásti o lidi panovníkova bratra vévody z Anjou (budoucího Jindřicha III.), zčásti o Švýcary královy gardy pod velením kapitána Cosseinse, hlavně však o Guisovy muže. Posledně zmíněným velel Besme a francouzské prameny je většinou označují jako spadassins, zabijáky v něčích službách.

Je hotovo!

Už první hluk vyburcoval jednoho z admirálových služebníků. Doběhl do ložnice, aby pána varoval, ale Colignymu bylo vše jasné. Seděl na posteli v noční košili a županu a modlil se, když do pokoje vtrhl Moritz Grünenfelder. Ten měl prý na základě pokynů vévody z Anjou hlavu hugenotů jen zajmout. Nicméně Besme pestrou směsici Italů, Švýcarů a Němců odstrčil a na Colignyho křikl: „Nejsi ty admirál?“ O vteřinu později prohnal velmožovým tělem píku (byť jiní budou tvrdit, že šlo o meč). Admirál ze sebe stačil údajně jen vypravit: „Kdyby to byl alespoň muž (...)! Je to jen pacholek.“ 

Dodnes není jisté, zda první ránu zasadil skutečně Besme, podle jednoho svědectví to totiž udělal Martin Koch sekyrou. Jisté je, že vztek Besma a jeho druhů se vybíjel na sraženém velmožovi ve třetím patře domu v ulici Béthisy až do chvíle, kdy zazněl Guisův hlas: „Besme, už jsi skončil?“ Nato mordýř křikl: „Je hotovo!“, a s pomocí Sarlabouse zkrvavené tělo zdvihl a prohodil oknem na ulici. Takto vylíčila admirálovu smrt oficiální Zpráva o krveprolití na svatého Bartoloměje, již podepsal samotný král Karel IX. 

Existují ovšem i další svědectví přímých účastníků. Jedno z nich zanechal von Winkelbach, který tvrdil, že halapartnou Colignyho probodl on. Když cpali tělo do okna, zbývalo podle něj v admirálovi ještě dost života, aby se jednou rukou zachytil okenního rámu. Duši tak patrně vypustil teprve při dopadu z třetího patra na dlažbu. Tělo se poté dokutálelo až ke Guisovým nohám, avšak obličej byl celý zalitý krví, a proto se kdosi sklonil s pochodní, aby do tváře mrtvého posvítil. „Na mou věru, je to on,“ vzkřikl rozjařeně. Pak kopl do obličeje, což po něm zopakoval Henri de Guise. Předák katolíků byl spokojen, že konečně pomstil smrt svého otce, který byl v únoru 1563 smrtelně raněn kulkou hugenotského zabijáka. 

Besme a ti, co byli v patře s ním, zatím seběhli dolů. Tosinghi serval admirálovi z krku zlatý řetěz a Petrucci, služebník vévodkyně de Nevers, uřezal hlavu, aby ji přinesl do Louvru jako důkaz. Ostatní se vrhli na zohavené tělo, které doslova dosmýkali a dokopali k břehu Seiny, přičemž tu a tam nějaký úd odsekli. Mrtvolu zanechali u řeky. Zde ji objevila jiná skupina, která ji odvlekla až k šibenici v Montfauconu, kde pod ní rozdělala oheň. Říká se, že to, co z francouzského admirála Gasparda de Châtillon, hraběte de Coligny, po opékání zbylo, jásající lůza pod šibenicí okrájela a snědla... 

Kdo byl Besme?

Do masakru na noc svatého Bartoloměje dějiny o Besmovi neslyšely a kroniky o něm nepsaly, francouzští badatelé se ale už v 19. století shodli, že přezdívka značila jeho původ. Vznikla zkomolením slova Bohesme či Bohême a označovala muže původem z Čech či království českého. Historik Mézeray se domníval, že se jednalo o Charlese (tedy Karla) Dianowitze nebo Dianowiche, což ale mnoho neříkalo. Teprve originál svatební smlouvy Besmova syna, nalezený Pierrem de Vaissière a uvedený v jeho knize De quelques assassins (O několika vrazích), upřesnil s určitostí, že šlo o Jeana Yanowitze.

Jiné prameny dodaly, že byl synem dělostřeleckého velitele ve službách württemberského vévody Christopha. U něj působil až do vévodovy smrti i Besme, který poté přešel do služeb Henriho de Guise. Roku 1571 uzavřel sňatek s „krásnou a počestnou“ slečnou Isabeau d’Arne, nemanželskou dcerou kardinála lotrinského. Byla to dívka z družiny královny-matky Kateřiny Medicejské a za devět měsíců porodila svému choti syna, leč brzy nato zemřela.

Uvedené informace nám nicméně neuvádějí souvislost Besma s jeho přezdívkou. Pokud si ovšem vezmeme na pomoc genealogii českých rodů, vcelku snadno jej identifikujeme jako Jana Janovského z Janovic, syna vladyky, jenž se z Klatovska vystěhoval do Württemberska. Oním vladykou byl Jan Vilém (nebo jen Vilém) Janovský z Janovic, burgfojt, fortifikační rádce a také velitel kanonýrů ve vojsku markraběte Karla von Baden-Durlach a už zmíněného württemberského vévody Christopha. Dokonce prý velel ve šmalkaldské válce (1545–1546) vévodovu tažení proti švábskému hradu Hohenrechberg.

Mordýřův konec

Za vraha se určitě Jan z Janovic nepovažoval, vždyť zabil úhlavního nepřítele svého vévody a všech „dobrých katolíků“, mezi něž se počítal. Odstranění Colignyho pokládal za čin hodný odměny, o niž se také hlásil. Na svůj výkon byl dokonce podle renesančního moralisty Brantôma pyšný a netajil se jím, takže se jeho jméno rozkřiklo. To se mu nakonec stalo osudným.

TIP: Krvavá svatba aneb Noc svatého Bartoloměje

Rok po krvavé svatbě se Besme účastnil obléhání La Rochelle, počínal si statečně a byl v útoku raněn. Pak ho Guisové poslali z Avignonu s listem ke králi Filipovi II. Španělskému, což byla významná mise. Z Francie vyjel v prosinci 1574, vrátil se příštího roku zpět, byl ale tak neopatrný, že se pustil do Guyenne, provincie s převahou hugenotských rebelů. Padl jim do rukou, a ač nabídl výkupné i své služby, prozradil jim svoji totožnost.

Hugenot pan de Bertauville neváhal a chtěl nechat Colignyho vraha na hradě Bouteville popravit. Besme ale podplatil stráž, a vydal se na útěk. Prchal na koni „s dobrou kolečkovou pistolí u sedla“, Bertauville jej pronásledoval a Besme, kterému po vypálení jedné rány zbyl jen meč, se chtěl vzdát. Jeden z vojáků mu však vnořil svůj rapír do břicha, prý až po záštitu…