Smrt Alexandra Makedonského: Pohřbili slavného dobyvatele zaživa?

Alexandr Makedonský byl vojenský génius. V čele své armády vybojoval řadu vítězných bitev, na hlavu porazil plejádu mocných vladařů a opanoval rozsáhlá území od Balkánu přes Egypt, Blízký a Střední východ. Zastavil se až u řeky Indus ležící v dnešním Pákistánu.

V červnu roku 323 př. n. l. pobýval v Babylonu. Chaldejští učenci ho před vstupem do města varovali. Z nebeských znamení vyčetli, že tam Alexandrovi hrozí smrtelné nebezpečí. Alexandr nebral jejich výstrahy vážně. Učenci se ho pokusili přesvědčit, aby místo sebe na babylonský trůn nastrčil někoho, kdo si nepřízeň bohů odnese za něj. Pro taková preventivní opatření však měl Alexandr pramalé pochopení. Vlády nad Babylonem se nehodlal dobrovolně vzdát. 

Rychlý skon 

Popisy posledních dní Alexandrova života se v mnoha detailech rozcházejí, ale v zásadě se shodují v tom, že v Babylóně nejprve prohýřil noc s velitelem loďstva Nearchem a následující den pokračoval v bujarém popíjení se svým přítelem Mediem z Larisy. Potom ho ale postihly vysoké horečky provázené prudkými bolestmi zad. „Je to jako kdybych měl v zádech zabodnutý oštěp,“ stěžoval si. Horečky se stupňovaly. Nejmocnější muž antického světa rychle slábl. Trápila ho neuhasitelná žízeň. Ale po poháru vína byl ještě žíznivější! Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. Nakonec se nedokázal pohnout, nemohl mluvit ani zvednout hlavu. Po několika dnech utrpení Alexandr skonal. 

Tím však nebyl záhadám provázejícím vojevůdcovu smrt konec. Plútarchos uvádí, že Alexandrova mrtvola plných šest dní vzdorovala rozkladu. Podle slavného starořeckého historika tento prapodivný fenomén mimo jakoukoli pochybnost dokazoval Alexandrův božský původ. Plútarchos žil zhruba v letech 46 až 120 a o Alexandrově záhadném skonu psal s odstupem více než čtyř staletí. Mnozí historici proto tuto pasáž jeho textů považují za dílo bujné fantazie. Jiní odborníci ji ale neberou na lehkou váhu a nevylučují, že Plútarchos čerpal informace ze staršího hodnověrného zdroje, který se do dnešních dní nezachoval.  

Nemoc nebo vražda?

Co tedy zabilo Alexandra Makedonského? S tím si lámou hlavu celé generace lékařů! Mnozí předpokládají infekční choroby. Často se objevují názory, že příznaky onemocnění nápadně připomínají břišní tyfus. Ten se tehdy v Babylóně skutečně vyskytoval a lidé tam na něj umírali běžně. Jiní odborníci vidí za příznaky Alexandrova onemocnění malárii, která byla v Babylónu rovněž rozšířená. Mohl se jí nakazit v bažinách, kde prováděl inspekci hrází chránících město před povodněmi. Jenže … vůbec není jisté, jestli Alexandr tuto inspekci skutečně podnikl.

Někteří vědci spekulují, že Alexandra zabil virus tzv. západonilské horečky. Další jsou přesvědčeni, že umřel na nákazu parazitickou motolicí krevničkou. Řada lékařů však Alexandrův skon připisuje neinfekčním chorobám. Někteří se domnívají, že ho zabila záliba v alkoholu, která u něj vyvolala těžkou cirhózu jater. Podle jiných si Alexandr bujarým popíjením přivodil smrtelný zánět slinivky. 

Poměry na starověkých vladařských dvorech vždycky svádějí k podezření na dílo traviče. Alexandrova smrt nemůže být výjimkou. Podle některých toxikologů svědčí příznaky onemocnění o otravě strychninem vyráběným ze semen stromu kulčiby dávivé. Jiní sázejí spíše na otravu jedovatou bylinou kýchavicí bílou. Okruh možných travičů je široký. Kdo do něj patřil? O možných vinících se pouze spekuluje… Alexandra mohly chtít sprovodit ze světa třeba jeho manželky. Mimo podezření nejsou ale ani ambiciózní generálové v čele s Ptolemaiem I. Sótérem. 

Ochrnutí po infekci?

S velmi překvapivým výkladem smrti Alexandra Makedonského přišla na stránkách vědeckého časopisu The Ancient History Bulletin novozélandská lékařka Katherine Hallová z University of Otago. Nabízí příběh, který připomíná hororové povídky z pera Edgara Allana Poea o lidech pochovaných zaživa! „Smrt Alexandra Makedonského mohla být tím nejslavnějším případem „pseudothanatos“, mylné diagnózy smrti, který známe,“ říká Katherine Hallová. Co ji vede k tak šokujícím závěrům?

Novozélandská lékařka důkladně prostudovala nejrůznější popisy Alexandrova onemocnění a okolností jeho skonu – od těch relativně hodnověrných až po ta velmi pochybná. Podle ní je nejpravděpodobnější, že Alexandr zemřel na onemocnění nervového systému označovaného jako Guillain-Barrého syndrom. Při něm infekční onemocnění vyvolává tak silnou odezvu imunitního systému, že jeho prudká reakce poškodí nervstvo. Onemocnění končí celkovým ochrnutím pacienta. 

Většina diagnóz Alexandrova onemocnění se přednostně soustředila na vysoké horečky a úporné bolesti. Další průvodní příznaky choroby však zůstaly opomenuty. Podle Hallové však Guillain-Barrého syndrom vysvětluje projevy Alexandrova onemocnění naprosto vyčerpávajícím způsobem. Jsou pro něj typické nejen bolesti, ale také postupné ochrnutí. Stejně tak se Guillain-Barrého syndrom projevuje nezastřeným vědomí v okamžiku, kdy pacient už v důsledku poškození nervstva nemůže ani mluvit. Teorie Katherine Hallové nabízí vysvětlení i pro Plútarchem zmiňovanou záhadnou odolnost mrtvého těla vůči rozkladným procesům. V Babylónu bylo vlhké a teplé klima. Mrtvoly se tu rozkládaly takřka před očima. Jenže Alexandr nebyl mrtvý, i když se tak mohl tehdejším lékařům jevit!

Zdánlivá smrt

„Musíme vzít v potaz dva aspekty důležité pro přežití. Prvním je potřeba kyslíku. Druhým pak schopnost těla absorbovat kyslík i bez přispění práce svalů,“ říká Katherine Hallová. Jakmile Alexandra znehybnilo ochrnutí, jeho nároky na přísun kyslíku dramaticky klesly. Ležel nehnutě a zorničky měl roztažené. Skoro nedýchal. Srdce mu sice ještě stále tlouklo, ale tep nebyl pro antické lékaře při prohlášení člověka za mrtvého rozhodující. Za hlavní životní projev považovali dech a ten u ochrnutého Alexandra nedokázali rozeznat. Těžce poškozený Alexandrův organismus také neudržel tělesnou teplotu - jeho kůže proto byla na dotyk studená. To vše mělo podle Hallové za následek, že vladař největší říše tehdejšího světa byl prohlášen za mrtvého předčasně. A protože mu stále ještě pracoval mozek, nelze vyloučit, že prohlášení za mrtvého vnímal, ale nedokázal na ně nijak reagovat.

Ve stavu naprostého ochrnutí zůstal Alexandr dlouhých šest dnů. Jeho tělo po celou tu dobu vzdorovalo hnilobným procesům.  Rozklad započal, až když poslední Alexandrovy životní funkce definitivně vyhasly.