Skvělý brankář i podfukář: Karel Wälzer vyměnil hokej za bankovní podvody

Karel Wälzer se narodil 28. srpna 1888 v Plzni, vyrůstal ale v Praze, kde se svými kamarády už od dětství hrával lední hokej. Nutno říct, že tehdejší hokej se od toho dnešní dost lišil. Uběhl nějaký čas a Wälzer nastoupil do jedné z pražských bank jako úředník. Na hokej, ve kterém projevoval velký talent zejména na chytání puků, ale nezanevřel. Jeho spoluhráči na něj později vzpomínali jako na jednoho z nejlepších brankářů, kterého nic nevyvedlo z míry a svými zákroky často přiváděl útočníky k zoufalství. Jediným problémem byl jeho přísný nadřízený v bance, kvůli kterému se často nemohl účastnit mezinárodních turnajů.

Proti kanadským „amatérům“

Wälzer chytal nejdříve za klub ČSS Praha, se kterým se roku 1911 zúčastnil druhého ročníku Mistrovství zemí Koruny České. Tým došel až do finále, kde podlehl pražské Slavii 0:3. Ve stejném roce se Wälzer poprvé představil v brance národního týmu. Do Prahy tehdy přijelo mužstvo Oxford Canadians, složené s Kanaďanů, kteří studovali na Oxfordské univerzitě. Ti samozřejmě nemohli startovat na evropském mistrovství, a tak se vydali na menší turné po pevnině.

Český hokejový svaz pozval na počátku roku 1911 tým i do Prahy, aby zde sehráli jeden zápas se Slavií a jeden s národním mužstvem. Oxfordští pozvání přijali. Než přijeli do Prahy, měli za sebou již hezkou řádku vítězných zápasů s vysokým skóre. Jejich mužstvo, ač oficiálně amatérské, se skládalo z výborných hráčů. Pražská Slavie Kanaďanům podlehla hladce 0:12, druhého dne pak čekalo na Oxford Canadiens národní mužstvo, v jehož sestavě se objevil i brankář Wälzer.

Čeští hokejisté jako mistři Evropy 1914 v Berlíně. Zleva: V. Pondělníček, J.  Fleischmann, K. Pešek, F. Rublič, J. Jirkovský, K. Wälzer, J. Páral, J. Palouš. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Oxfordští studenti byli technicky i střelecky na vyšší úrovni a měli také daleko více zkušeností, čeští reprezentanti ale nastoupili do zápasu beze strachu a díky své bojovnosti a skvělému Wälzerovi v brance dlouho drželi těsnou prohru 0:1. Nakonec prohráli s kanadskými studenty „jen“ 0:4, což bylo domácí stranou pokládáno za obrovský úspěch.

Přestože plzeňský rodák se v brance osvědčil, na další reprezentační start si musel nějakou dobu počkat. Evropského šampionátu, který se konal v únoru 1911 v Berlíně, se nezúčastnil, protože mu to nedovolily jeho povinnosti v bance. Wälzera tato neúčast jistě velmi mrzela, neboť Češi zde dosáhli zcela nečekané úspěchu a celý turnaj vyhráli.

Anulované mistrovství

Wälzer si na mistrovství Evropy zachytal až o rok později. Tehdy se šampionát konal v Praze a Češi zde obhajovali titul. Týmy Švýcarska, Belgie, Anglie a Francie svoji účast z různých důvodů odřekly, a tak se na turnaji představily pouze tři mužstva – německé, rakouské a české. Rakousko zde zastupoval hokejový klub Deutsche Eishockey Gesellschaft (DEHG), který tvořili pražští Němci. Jiné mužstvo složené z německy mluvících hráčů totiž tehdy na území mocnářství nepůsobilo. 

K prvnímu zápasu nastoupili Češi právě proti DEHG a vedli si skvěle. Brankář Wälzer nepovolil Rakušanům jedinou branku a národní tým zvítězil 5:0. O den později pak vyhrálo Německo nad Rakouskem 4:1, takže o vítězství měl rozhodnout zápas mezi Čechy a Němci. Utkání bylo velice dramatické, k čemuž přispěla i kvalita kluziště. Češi vedli 1:0, Němci ale dokázali záhy otočit na 2:1. Wälzer však už další branku nepřipustil a v poslední minutě se o vyrovnání postaral útočník Šroubek. Utkání tak skončilo remízou 2:2 a díky lepšímu skóre z utkání s Rakouskem se vítězem turnaje stali Češi. Němci ale podali o několik týdnů později proti výsledku utkání protest a Mezinárodní hokejová federace nakonec rozhodla, že utkání se odehraje znovu. Opakovaný zápas se ale již nikdy neuskutečnil a celé mistrovství bylo nakonec anulováno.

Tajně do Berlína

Na další evropský šampionát, pořádaný roku 1913 v Mnichově, Wälzer nebyl ze zaměstnání uvolněn a Češi nakonec skončili na druhém místě. Vítězem turnaje se díky lepšímu skóre stala Belgie. Podobný scénář se brankáři začal rýsovat i pro medailové bitvy následujícího roku, kdy se šampionát konal v Berlíně. Wälzer měl opět místo hájení české branky sedět v bance a musel proto účast odříct. Nakonec se rozhodl dorazit alespoň na finálový zápas s Německem.

Spolu s Janem Paloušem, který se pro změnu připravoval na závěrečné zkoušky na pražské technice, nasedli v poledne 27. února v Praze na vlak a vydali se do Berlína s tím, že druhý den ráno budou zpátky. V bance se nesměl nikdo nic dozvědět, a proto se Wälzer s funkcionáři turnaje dohodl, že nastoupí (stejně jako obránce Palouš) tajně pod pseudonymem. 

Komplikovaná cesta se reprezentantům zdařila. Do Berlína přijel vlak na minutu přesně ve 20.00. Zápas začínal o půl deváté, a tak Wälzer s Paloušem naskočili do taxíku, který s nimi uháněl do Ledového paláce, zatímco se převlékali do dresů. Po příjezdu si v šatně chvatně obuli brusle a minutu před půl devátou vjeli do zářící arény.

Úmorná cesta a nerozehranost nebyly na Wälzerovi nijak znát. V brance podal fantastický výkon a neinkasoval ani jednu branku. Češi nakonec zápas vyhráli 2:0 a získal tak podruhé titul mistrů Evropy. Ihned po skončení zápasu nasedly obě tajné posily opět do taxíku a rychle se vydaly zpět na nádraží, kde nastoupili do nočního rychlíku. Před osmou hodinou ráno vcházel Wälzer, jakoby nic, do Živnobanky – tajná výprava se tak na první pohled oběma kamarádům povedla.

V ranních novinách však vyšla zpráva o tom, že české mužstvo podruhé dobylo v Berlíně titul mistrů Evropy. Stálo tam také, že Wälzer s Paloušem přijeli na poslední chvíli na finálový zápas a po hře opět nasedli na vlak, aby ráno byli v Praze a nezanedbali své povinnosti.

Pod pěti kruhy

V létě roku 1914 vypukla první světová válka a Wälzer musel narukovat na frontu. V průběhu bojů upadl do zajetí, zpět do vlasti se tak vrátil až v roce 1919. Do hokejového dění se dokázal znovu zapojit poměrně rychle. Necelých 18 měsíců po skončení války se v Antverpách konaly Letní olympijské hry, jejichž součástí měl být i turnaj v ledním hokeji. Čechoslováci však byli (na rozdíl od svých soupeřů, kteří měli k dispozici haly a umělá kluziště) od zimy bez ledu a tím pádem i bez tréninku. Krátce sice pobyli ve Štrbském Plesu, ale příliš si zde nezabruslili. 

Wälzer měl být brankářem číslo jedna, na rozdíl od zámořských gólmanů ale neměl kvalitní ochranou výstroj a chytal jen v bílých plesových rukavičkách. To se mu nakonec vymstilo. Během tréninku v Antverpách dostal ránu do palce a nemohl tak nastoupit do zápasů proti Kanadě a USA.

Nesjpíš toho příliš nelitoval, zámořské týmy totiž tvořili profesionálové z elitních severoamerických soutěží, kteří své evropské protivníky převyšovali jednak hokejovým umem a také mnohem kvalitnější výstrojí. „V našem skromném vybavení jsme si připadali jako pápěrky proti těm pořízkům, navlečeným do kůže, plsti, řemení a vložek z hliníkového plechu. Oči jsme mohli nechat na jejich ‚hagenkách‘, nožích s hliníkovými ploškami, se závistí jsme si prohlíželi i jejich zásobu holí. Ještě víc nás však očarovala kanadská bruslařská technika. Pohybovali se po ledě jako ďasi,“ vzpomínal později reprezentant Karel Hartmann. 

Zápasy se zámořskými soupeři dle očekávání skončily naprosto jednoznačně. Čechoslováci nejprve podlehli Kanadě 0:15 a následně schytali výprask i od Američanů, s kterými prohráli 0:16. Díky programu turnaje ale mohli společně se Švédy a Švýcary stále ještě pomýšlet na bronzovou medaili. Nakonec se národní mužstvo utkalo v boji o třetí místo se Švédskem. To už byl Wälzer připraven nastoupit a znovu ukázal, že je skvělým gólmanem. Proti skandinávskému soupeři vychytal nulu, díky čemuž českoslovenští hokejisté po vítězství 1:0 slavili první medaili pod pěti kruhy.

V záři reflektorů

V následujícím roce si Wälzer zachytal na mistrovství Evropy ve Švédsku. To vstoupilo do dějin jako nejkratší v historii, protože se ho účastnili pouze týmy Československa a Švédska – ostatní evropská a zámořská mužstva odmítla vážit dalekou cestu na sever. Švédští pořadatelé přijali naše mužstvo velmi srdečně a ocenili, že Čechoslováci jako jediní dodrželi slib daný před rokem v Antverpách, totiž že se zúčastní turnaje.

Když se stockholmský tisk dozvěděl, že československý národní tým odjel do Skandinávie bez jakéhokoliv přípravy na ledě, neváhal zdůraznit odvahu, s kterou se jeho členové vydali soupeřit s mužstvem, které bylo od listopadu na ledě a prahlo po odvetě za porážku v Antverpách. Hostům bylo umožněno sehrát dva přípravné zápasy a 21. února pak Čechoslováci na stockholmském stadionu nastoupili k jedinému rozhodujícímu utkání. Kluziště bylo vybaveno umělým osvětlením, a zatímco domácí hráči byli na záři reflektorů zvyklí, hosty světlo více oslňovalo, než aby jim pomáhalo.

Československý národní tým na mistrovství Evropy ve Švédsku v roce 1921. Brankář Wälzer je čtvrtý zleva. (foto: ČTK)

Nebylo proto divu, že Švédové si s Čechoslováky, kteří si před prudkým světlem jednou rukou clonili a druhou se snažili vést puk, vcelku snadno poradili. V polovině zápasu vedli Skandinávci už 4:0. Velké problémy měl zejména brankář Wälzer, jež pořádně neviděl puky, které na něj mířily a chytal prakticky poslepu. Naše mužstvo se sice ve druhé části zápasu rozehrálo, ale na výhru už to nestačilo, takže Švédové nakonec zvítězili 6:4. Šest tisíc diváků výkonům i hře obou mužstev nadšeně tleskalo, jako by tušili, že v následujících dekádách z tohoto soupeření vzejde jedna z největších rivalit v hokejové Evropě. 

Okradený milionář

Šampionát ve Stockholmu byl poslední mezinárodní akcí, na které se Wälzer představil. Poté už životní dráha brankáře nabrala kriminální ráz. Zatímco dnes dostávají profesionální sportovci milionové částky, tehdejší amatérští sportovci si mohli nechat o něčem podobném jenom zdát. Wälzer, v civilu jako bankovní úředník Živnobanky a později Pražské súčtovací banky, se proto rozhodl opatřit si pohádkové peníze jinak. Plzeňský rodák byl údajně na své pozici mimořádně schopný, i proto si jeho služeb vyžádal milionář a chmelový magnát Emil Wallenfels. Wälzer mu měl pomáhat s obchody na burze a při valutových spekulacích, ale místo toho, aby peníze investoval, schovával si je pro sebe. Podnikatel takto postupně přišel celkem o pět milionů korun. 

Na podvod se každopádně poměrně rychle přišlo. Wallenfels sice v roce 1922 zemřel, ale ještě předtím podal na Wälzera trestní oznámení. Bývalý brankář tak stanul před soudem, který ho za jeho čin poslal na na dva roky za mříže. Ani po návratu z vězení se ale trestanec se slavnou minulostí příliš nepolepšil a dál se věnoval různým riskantním finančním operacím. 

Bankovní podvod

V roce 1935 pak Wälzer se svými dvěma kumpány, bývalým továrníkem Otto Kolbenem a advokátem Arturem Schmiedlem naplánoval velký podvod. Plán byl jednoduchý: přes svého známého v bance chtěl vyměnit cenné papíry za padělky. Bývalý reprezentant měl všechno dokonale promyšlené a podle tehdejší znalců by se na výměnu jen těžko přišlo. Falešné papíry totiž měly ležet v depozitu dalších 20 let, zatímco za ty pravé by podvodníci získali obrovské jmění. Jenže celou partu nakonec zradil Václav Štampfer, který měl za úkol sehnat grafika, jenž by falešné papíry zhotovil. Štampfer si nechal od trojice vyplatit zálohu pro padělatele, peníze si ale nechal a celou věc navíc ohlásil na policii. Ta podvodníky okamžitě zatkla, jen další z kompliců, bankovní pokladník Artur Munelese, který měl výměnu zrealizovat, ještě před zadržením raději spáchal sebevraždu.

TIP: Hokejový průkopník: Jaroslav Jiřík se stal prvním československým hráčem NHL

V tisku byl pokus označován za třetí největší bankovní podvod v Československu a novinové titulky hlásaly senzační zprávy jako: „Sebevražda pokladníka banky?“ či „Pekelný plán, zajímavé pozadí stomilionového podvodu!“. Bohužel dnes již nevíme, jak celý případ skončil, pomalu se blížila válka a tisk přinášel úplně jiné zprávy.

Po nevydařené akci se po Wälzerovi slehla zem, až v lednu roku 1948 se v novinách objevila krátká zpráva, že bývalý hokejový brankář zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 60 let v Praze. Hráčský odkaz Karla Wälzera později zaznamenal v knihách „Mušketýři s hokejkou“ a „S hokejkou po světě“ jeho bývalý spoluhráč J. A. Palouch. O kriminální činnosti tohoto vynikajícího brankáře se ale ještě více než 70 let po jeho smrti vůbec nevědělo.