Skuteční vládci Říma: Pretoriánské gardy se báli i sami císaři
Nápad vytvořit pro vlastní ochranu skupinku ozbrojenců rozhodně nebyl nový. Běžně se takovými osobními strážci obklopovali římští vojevůdci už v roce 509 př. n. l. a pochopitelně si k takovému účelu vybírali ty nejlepší z nejlepších. Statné a boje znalé vysloužilce z armády vítali i držitelé veřejných úřadů. Prokonzul měl ke své funkci nárok na dvacítku takových, prétor jich mohl mít šest.
První gardovou jednotku z pečlivě selektovaných legionářů si podle všeho vytvořil až Scipio Aemilianus v roce 134 př. n. l. během tažení proti Keltiberianům. Ti totiž našli taktickou skulinku ve správě římské armády a soustředili se primárně na pobíjení velitelů. Bez nich Římané vyhrávat nedokázali. Scipio si skrze bodyguardy pojistil vlastní přežití i vítězství. Jeho osobní ochranný oddíl čítal tehdy 500 bojem zocelených mužů.
Soukromá armáda
To, že si vojevůdce jako první počin při přebírání správy nad vojskem nejprve vybere ty, kteří budou strážit jeho stan a okolí, se brzy stalo zažitou praxí. Do pole tito elitní bojovníci vyráželi s ním, bránili ho vlastními těly. A v době relativního klidu se za ním drželi jako stín, kdyby bylo náhodou potřeba zasáhnout. Tak si to zařídil Marcus Antonius, Scipio Africanus nebo Lucius Sulla. Julius Caesar, snad v racionální předtuše toho, kolik lidí mu usiluje o život, si vytvořil svůj osobní gardový oddíl z celé X. legie.
Pořád to ale byla vojenská rezerva pro potřeby války, nikoliv míru. Z veřejných prostředků se hradila jen po dobu krize. A ozbrojenci oficiálně nesměli vstoupit za hradby Říma. To změnil až Gaius Octavius, císař Augustus. Ten v roce 27 př. n. l. vytvořil pretoriánskou gardu.
Jejím založením pak překonal i pravidlo neprostupné hranice města: tři kohorty gardistů chránily domy a paláce císaře, dalších šest sídlilo po obvodu pomeria, tedy na hranici vymezující teritorium Říma. Kolik jich bylo? Jedna kohorta gardistů čítala něco mezi pětisty až tisícovkou mužů, takže Augustus měl pohotově „na povel“ až sedm tisícovek těch nejlepších bojovníků celého impéria. Nikdo ve městě adekvátní ozbrojenou silou nedisponoval. Císař si mohl dovolit o své vůli kdykoliv uzavřít brány a skoncovat s jakoukoliv formou odporu. Fakt, že by se mohl případně opřít o svou soukromou armádu, dávala jeho vládě jistý řád.
Pomáhat a chránit
Soukromá armáda se výtečně osvědčila i za panování dalších císařů. A pretoriánská garda se stala praktickou nezbytností. Občané Říma si pochopitelně kladli otázku, nakolik jim vládci oddané kohorty prospívají a nebo je spíš připravují o svobodu. Císaři ale měli pohotovou odpověď: když ve městě vypukl požár (a to se dělo často), kromě vigiles tedy hasičů bojovali s plameny i gardisté. Pomáhali také při povodních, chránili majetek poškozených, bránili rabování, dozírali na výdej potravin.
Také strážili náměstí během průvodů a slavností, dozírali nad pokojným průběhem her a představení. Působilo to záslužně a milosrdně, když císař svolil k tomu, aby jeho osobní stráž pomáhala v těžké chvíli občanům. Na druhé straně – oddíly gardistů stále častěji asistovaly při zatýkání politických oponentů, podílely se na zastrašování a vykonávaly, zatím na rozkaz císaře, popravy nepohodlných osob. Zvláště nechvalnou úlohu při téhle špinavé práci sehráli speculatores, tedy gardisté převlečení za civilisty. Nenápadně se vmísili mezi diváky v amfiteátru a tiše poslouchali, co si o císaři povídá plebs. A když se jim to nepozdávalo? Uměli takového mluvku rozsekat na kaši.
Práce snů!
Úkoly agentů tajné police si žádaly trochu jiný profesní profil. Takže v jejich ústředí na Castra Praetoria sice neubývalo vojáků, ale přibývalo i mužů s nevojenskými zkušenostmi, ale zato s přepestrými talenty. Hemžilo se tu špehy, překladately a tlumočníky, posly, profesionály schopnými tvořit a luštit šifry, lidmi schopnými otevírat cizí ústa a navždy zamykat ta, která mluví až příliš. Bylo jich 300 kohort – což dělalo dalších 16 tisíc mužů. Početně tedy pretoriánská garda silně přerůstala svůj někdejší účel: ochranu císaře. A stále častěji, protože jí to její zařazení a reputace umožňovala, zasahovala do všedního dění města. Braní úplatků a výpalného? Výhrůžky zabitím? Žhářství a vydírání? Nic z toho jim nebylo cizí, ale těžko se jim to dokazovalo. Stačilo slovo a mrtvola údajného nepřítele Říma už plavala v Tibeře. Garda totiž často chránila zájmy císařů bez jejich vědomí.
Nikdo pochopitelně nedokáže vypočítat, na kolik peněz si díky své fialové uniformně přišli gardisté bokem, ale silně motivační složkou platu byla tzv. donative. Šlo o dárek od nastupujícího císaře, předplatné za budoucí věrnost. Dosahoval výšky několika celoročních platů. A v jednom extrémním případě měl hodnotu 25 tisíc sesterciů, které se dělily mezi 8 tisíc gardistů. To už ale pretoriáni disponovali mocí, která si nezadala s císařem. To oni rozhodovali, kdo před vládcem smí předstoupit a kdo ne. A brzy také o tom, kdo a jak dlouho vlastně vládcem zůstane.
Na samé dno
Když se v lednu roku 41 vypořádali s Caligulou, vnukem Augusta, jejich zakladatele, nepovažoval to nikdo v Římě za velkou ztrátu. Koneckonců, tři léta a deset měsíců jeho vlády se zoufale nepovedlo. Po něm nastupující Claudius si věrnost gardy pojistil dalším extrémním bonusem. V lednu 69 ale skoncovali s Galbou, který rozhodně popularitou neoplýval. Ale pak tu byl ještě Pertinax, Pupienus, Balbinus… ty sice do funkce jmenoval Senát, ale pretoriánská garda už tehdy otevřeně soudila, že by o jmenování císařů měla spíše rozhodovat ona.
Prefekt Marcinus například hovořil o svém věšteckém snu, že se sám stane císařem. A proto zavelel k odstranění stávajícího císaře Marka Aurelia Antonia – Caracally. Z pěti adeptů na císaře, kteří se v nepokojném roce 193 mihli kolem Říma, gardisté odstranili dva – a zbylými se nechali uplácet.
Neobešel se bez nich žádný palácový převrat, žádná dynastická změna. A za celou dobu svého fungování měli ruce od panovnické krve nejméně ve třinácti různých případech. Pretoriánská garda se stala institucí mocnější než císaři. Ti se svých ochránců báli. Jak se jich ale zbavit? Každý pokus o omezení jejich pravomocí, snížení stavů nebo žoldu hrozil revoltou.
TIP: Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?
Císař Dioklecián to vyřešil tím, že se odstěhoval z Říma. Raději vládl z Nikomédei v Malé Asii, bezpečně vzdálen od svých strážců. A pro jistotu si na ochranu před nimi pořídil dvě nové jednotky – Iovani a Herculiani, kterým věřil víc. Na dálku se pak odvážil částečně snížit stavy gardistů, ale úplně je zrušit, to už si netroufl. V roce 306 pak už pretoriáni – zcela bez skrupulí – sami jmenovali císaře, kterého hodlají podporovat. A když se je Flavius Severus pokusil rozpustit, skončilo to velkou vzpourou.
Tu ukončila až v roce 312 bitva, při níž většina pretoriánů, tehdy už zdaleka ne elitních bojovníků, padla. Vítězný císař Konstantin se pak dlouho nerozmýšlel a rozhodl o zrušení zbytku jednotek.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií