Škola urozených: Kavalírské cesty byly vrcholem šlechtického vzdělání

Kavalírské cesty jsou fenoménem, který kvetl ve šlechtickém prostředí v období přibližně od poslední čtvrtiny 16. století až do poloviny 18. století. Vydávali se na ně pouze muži ve věku asi od 15 do 18 let, kteří se museli vrátit přibližně v době, kdy se stali plnoletými, tedy okolo jednadvacátého roku věku. Navštěvovali na nich vysoké školy, panovnické dvory, šlechtické akademie, poutní místa či významná centra kultury v jižní a západní Evropě. Cílovými zeměmi se tedy stávaly především italské státy (papežský Řím, medicejská Florencie, Benátky apod.), bourbonská Francie a Nizozemí. Méně často či jen na krátkou dobu se putovalo do Anglie a Španělska. 

Putování po univerzitách

Kavalírské cesty vznikly zřejmě někdy v šedesátých až sedmdesátých letech 16. století a jejich podoba byla silně ovlivněna pozdním humanismem a reformací, protože šlechtici v této době ve velké míře pěstovali styky s protestantskými učenci, kteří se uplatňovali na gymnáziích, akademiích a univerzitách. Protože většina šlechty byla nekatolického vyznání, braly na sebe kavalírské cesty v této době často podobu putování po školách a měly mnoho společného s cestováním tehdejších učenců z univerzity na univerzitu (takzvaná akademická peregrinace).

Zároveň to bylo období rozkvětu takzvaných apodemik, jež propagovaly systematické cestování a poznávání rozmanitosti evropských zemí. Tehdejší cesty mladých šlechticů proto trvaly často velmi dlouho a zavedly je dokonce i do později velmi nevšedních cílů (třeba do Skotska). Politické, náboženské a společenské změny, k nimž došlo v habsburské monarchii během dvacátých až čtyřicátých let 17. století, vedly jak ke značné proměně dvora vládnoucího Habsburka, tak měly dopad na skladbu a chování šlechtické vrstvy, a proto postupně docházelo k zániku tohoto typu kavalírských cest.

Šlechtické akademie

Během první poloviny 17. století došlo k posílení role panovnického dvora ve společnosti a většina ambiciózních šlechticů toužila dostat se k němu a zaujmout významné pozice ve dvorském aparátu. Proto také základem kavalírských cest již napříště nebylo putování po univerzitách. Na vysoké školy se sice dále jezdilo, ale stačilo na delší dobu navštívit jednu. Stěžejním se naopak ukázalo ovládnout správné normy chování. Proto se v této době postupně snižovala obliba univerzit (nejdéle tomuto trendu odolávala italská Siena) a úspěch slavily šlechtické akademie, které přijímaly pouze urozené a nabízely jim systematické, často i roční kurzy takzvaných šlechtických cvičení. Jednalo se především o jízdu na koni, šerm, cvičení s píkou, tanec či lekce opevňování a to vše bylo doplněno výukou jazyků, dějin či práva. 

Nově se jedním ze základních cílů cest stala Paříž Ludvíka XIV., kde fungovalo hned několik akademií a kde se nacházel rozsáhlý dvůr „nejkřesťanštějšího krále“. Velká cesta po Francii, kterou v předchozí době absolvovalo mnoho šlechticů a která předpokládala kratší či delší pobyt na regionálních univerzitách, již byla přežitkem. V této fázi katolíci nadále preferovali návštěvu katolických zemí, takže kavalírská cesta podléhala konfesionalizačnímu tlaku.

K prospěchu vlasti

Kavalírské cesty jako výchova k dvorské službě zažily svůj rozmach v druhé polovině 17. století. Později začala pod vlivem raně osvícenských myšlenek sílit tendence vychovat mladé šlechtice nejen k službě panovníkovi, ale zejména k prospěchu vlasti – k obecnému dobru. Kavalíři stále častěji dostávali důkladné, zejména právnické vzdělání, aby se mohli podílet na chodu byrokratizujících se centrálních a zemských institucí a podrželi si klíčové pozice ve správě habsburského soustátí.

Do toho přišla vlna obdivu severního Nizozemí a jeho hospodářských úspěchů. Z kavalírských cest se tedy do jisté míry staly studijní cesty, jež byly na závěr doplněny kratším putováním po Evropě. Byla to doba velké obliby univerzit v Salcburku, Leidenu a Lipsku. Zároveň lze mluvit o počátcích patriotizace kavalírských cest, protože kavalíři si více než v předchozím období začali všímat říšského prostoru.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Kavalírské cesty neměly jeden konkrétní a společný cíl, nýbrž byly multifunkční. Což vyplývalo z toho, že šlechta v této době rozhodně nebyla pasivní sociální vrstvou, jež jen žárlivě střeží své výsadní postavení. Zdá se totiž, že každá generace se vydávala na cesty vždy za trochu jiným cílem a neustálé změny ve vzdělávacích a výchovných strategiích měly zajistit, aby urození znovu a znovu uspěli a prosadili se jako nepostradatelná, vůdčí složka společnosti.