Škola hrou: Jak si představoval Komenský moderní vzdělávání?
Výuka v sedmnáctém století nebyla žádný med. Žáci se učili pod dohledem domácích vychovatelů, a to často v těžko srozumitelné latině. Výsledkem takové výchovy nebyl učenec, který uvažuje v souvislostech, ale šlechtic schopný na základě své povrchní znalosti přednést několik duchaplných bonmotů.
Jan Amos k tomu nešťastně podotkl: „Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, to jest, že nepřevádějí z mysli do mysli věci nebo smysl věcí, nýbrž že mezi sebou vyměňují slova nepochopená, nebo pochopená málo a nesprávně ...“
Jinde uvedl: „Bylo tedy pro mládež trápením, když 1) měli každý den šest, sedm, osm hodin veřejných přednášek a cvičení a ještě k tomu několik hodin soukromých, 2) byli zasypávání diktáty, pracováním úloh a velmi mnohým učením zpaměti až do omrzení, ba až k šílenství, jak jsme často viděli.“
Vzdělání i pro dívky
Na rozdíl od mnoha jiných, se ale nespokojil jen s kritikou a navrhl vlastní a zcela revoluční řešení. Především prosadil zavedení tříd, které neměli chybět ani v malých městech a na vesnicích a díky kterým už škola nebyla robotárnou a duševní rasovnou, ale pravou dílnou moudrosti a lidskosti. Vzdělání se tak zpřístupnilo bohatým i chudým, chlapcům i dívkám.
Komenský z výuky nevylučoval ani méně bystré žáky, naopak doporučil, aby jim kantoři věnovali zvláštní pozornost. Věřil totiž, že vrozená indispozice se dá překonat díky usilovné snaze a mnohem více si cenil snaživého, ale méně nadaného žáka, než talentovaného lenocha.
Jeho zásada omnes omnia omnino znamená, že mají být učeni všichni, všemu, všemi dostupnými prostředky, a to postupně a přirozeně v logicky navazujících krocích. Proto zavedl čtyřstupňový systém vzdělávání od mateřských škol, přes základní a střední, až po vysoké. Tento systém se osvědčil do té míry, že přetrval až do dnešní doby, a to dokonce včetně Apodemie, neboli cestování za poznáním.
TIP: Nekonečné putování Učitele národů: Kam zavál osud Jana Ámose Komenského?
Vrcholem Komenského pedagogické soustavy je koncept celoživotního vzdělávání: člověk by na sobě měl pracovat i v dospělosti a stáří a nikdy by neměl přestat se sebezdokonalováním. Nejde jen o vědomosti, ale především o formování harmonicky rozvinuté osobnosti. I v tomto ohledu dává dnešní doba Komenskému za pravdu.
Dramatická výchova
V průběhu svého pobytu v Uhrách měl Jan Amos možnost ověřit, jak se žákům pracuje s jeho učebnicemi. Pravděpodobně byl bolestně zklamán, protože navzdory veškeré snaze byla příprava pro žáky stále obtížná a nezáživná. Nezlomný učitel se ale nedal a začal vymýšlet, jak vzdělávání ještě více zpestřit. Jen díky tomu pak vznikla díla Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou).
S tím se ale nespokojil. Zcela správně odhadl, že lékem na nedostatečnost knih nejsou další knihy a že je nutné přijít s novými metodami. Proto začal systematicky rozvíjet a vhodně upravovat takzvané školské hry, ze kterých udělal vynikající a unikátní pomůcku. Školské hry si cenil zejména proto, že přítomnost diváků dokázala ukáznit i toho nejproblémovějšího žáka a studenti, kteří dříve měli problém zvládnout jediný odstavec, byli najednou schopni naučit se celé knihy. Každý se totiž bál selhání před publikem, které se skládalo zejména z rodičů a přátel. Přítomnost veřejnosti nemotivovala jen žáky, ale také kantora, který se díky tomu stával lepším pedagogem. Komenský tak chytře zabil dvě mouchy jednou ranou.
Podoba školské hry
Školskou hru si ale nesmíme představovat jako moderní drama, protože hlavním cílem nebylo pobavit diváky, ale přimět žáky k opakování látky. Proto zde většinou chybí děj, charakteristika postav a dialogy nahrazují krátké přednášky. Komenský neuznával antické hry na školní půdě. Ve Škole vševědné například napsal: „...my zde nechválíme řemeslného divadelnictví, nýbrž přípravu k vážným věcem prostřednictvím her (způsobem přiměřeným tomuto věku).“
Problémem ale byla témata her. Biblické příběhy o Josefovi a o Zuzaně narazily na odpor rektora, který měl za to, že by šlo o znesvěcování posvátného. Když tedy Učitel národů nesměl zpracovat cizí námět, vzal si za předlohu vlastní knihu a to Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené). Výsledná hra má osm částí, které spojuje postava krále Ptolemaia, kterému čtyři učenci předvádějí přehled veškerého vědění. V první části se představuje příroda, ve druhé člověk, dále řemesla, život v nižší škole, pátá část je věnována universitám, šestá morálce, sedmá životu v rodině a osmá část pojednává o státu a církvi.
Sčítání na universitě
Pro dějiny vzdělávání je zvlášť zajímavá pátá část díla, kde dnešního diváka překvapí úroveň výuky na univerzitě. V matematice se probírá sčítání, odčítání, násobení, dělení a v zeměpise zazní, že máme pět světadílů a profesor se studentů ptá, ve kterém světadíle si myslí, že žijí. Proč ale kladl Komenský svým žákům do úst látku tak elementární? Není přece žádným tajemstvím, že tyto hry byly součástí reprezentace univerzity. Pravděpodobně to bylo kvůli divákům, kteří zdaleka nepatřili jen k intelektuální smetánce.
TIP: Nebezpečné povolání učitele: Šikana kantorů má u nás staletou tradici
Ani při tvorbě těchto textů se totiž Komenský nezpronevěřil svým pedagogickým zásadám. I když by bylo snadné oslňovat publikum vybranými a nesrozumitelnými příklady učenosti, postupoval od jednoduchého ke složitějšímu a plně respektoval úroveň posluchačů. Ani na okamžik tak nepřestával být skutečným Učitelem národů.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíWikipedie