Škola bratrů kalicha: Jak se změnila pražská univerzita v husitských časech?

Odchod 700–800 osob nevyhlíží příliš dramaticky, přesto šlo o zlom dalekosáhlého významu i v celoevropském měřítku. Tehdejší pražské vysoké učení ztratilo až tři čtvrtiny svých členů, kteří nalezli uplatnění na nově založené univerzitě v Lipsku či na jiných evropských vysokých školách. Tam všude začali dštít oheň a síru na Jana Husa a další české stoupence anglického myslitele Johna Wyclifa, obviňovaného z kacířství.

Rána mezinárodní pověsti

Ostré kritice německých učenců neunikl ani Václav IV., jenž členům českého národa poskytl v rozhodování o univerzitních záležitostech tři hlasy, zatímco ostatním národům (bavorskému, saskému a polskému, tvořenému převážně slezskými Němci) hlas jediný. Řada z nich to později na kostnickém koncilu Husovi i Jeronýmovi Pražskému připočetla k tíži. Zatímco Husova skupina exodus německých univerzitánů vítala, pražští řemeslníci a obchodníci neskrývali rozpaky. Mizeli jim zákazníci, kteří Praze přinášeli „veliké požitky“.

Zanedlouho se ukázalo, že odchod doktorů, mistrů a studentů „cizích“ národů prestiž pražského vysokého učení výrazně oslabil, byť se zprvu významněji nedotkl jeho odborné úrovně. Mnozí čeští učitelé, především v oblasti přírodních nauk (matematika, astronomie, lékařství), představovali skutečnou evropskou špičku. Rovněž teologické a filozofické myšlení drželo krok se světem, ba v myšlenkové odvaze i v hledání nekonvenčních řešení aktuálních společenských problémů jej svým způsobem předčilo. Události spjaté s Dekretem kutnohorským však zasadily tvrdý direkt mezinárodní pověsti pražské univerzity. Donedávna renomovanou školu postihl dramatický úbytek posluchačů.

Snížená důvěryhodnost

Pražská univerzita se tak začala regionálně uzavírat již několik let před výbuchem husitské revoluce. Vysoké učení, podezřelé svými sympatiemi k wyklifskému kacířství, přestalo lákat nadané mladíky ze zahraničí i z katolických oblastí českého státu. Husova skupina se sice snažila přesvědčit veřejnost, že se na odborné úrovni pražské alma mater nic nezměnilo, zájem o studium v Praze přesto nezadržitelně klesal.  

Dekret kutnohorský a odchod „cizích“ učitelů i studentů výrazně posílily pozice Husova kruhu, ale ten nezískal okamžitou kontrolu nad celou univerzitou. Názorová radikalizace husitského proudu vyvolala odmítavou reakci na teologické fakultě, která zachovala loajalitu vůči vrcholným církevním institucím a v průběhu roku 1412 se proti Husovi rázně vymezila. 

Nepočetní mistři lékařské fakulty neměli (kromě Husova přítele Křišťana z Prachatic) z vyostřujících se poměrů žádnou radost a učitelé právnické fakulty, jež se už v roce 1372 ustavila jako samostatná specializovaná univerzita, s rodící se husitskou reformou vesměs nesouhlasili. Není divu. Ačkoliv se na tuto školu Dekret kutnohorský bezprostředně nevztahoval, propadlo se množství imatrikulovaných studentů v letech 1409–1418 ve srovnání s předchozím desetiletím o plných 80 %. Ale ani artistická fakulta (tedy fakulta svobodných umění), na níž měli rozhodující slovo Jan Hus a jeho spolupracovníci (Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský), podporovaní radikálně smýšlejícími studenty, nezněla názorově v jedné tónině. Ještě roku 1417 na ní působilo několik katolických mistrů.

Církev proti univerzitě

V souvislosti s Husovým procesem vedeným u papežské kurie, s konáním kostnického koncilu i s pokračující polarizací české společnosti se zjednodušily též poměry na vysokém učení. V souladu s verdiktem krále Václava IV. museli v červnu 1413 opustit univerzitu i České království čtyři protihusitští profesoři teologické fakulty, která tak ztratila polovinu učitelského sboru a ocitla se na pokraji zániku.

Naopak artistická fakulta se stále zřetelněji profilovala jako vůdčí ideové středisko husitství. Právě v jejím prostředí se zrodily stěžejní zásady husitského reformního programu, jehož hlavní body formuloval Jan Hus. Mistr Jakoubek ze Stříbra pak k němu připojil přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou (laický kalich) jako nezbytnou a samotným Kristem ustanovenou podmínku spasení. Římská církev ovšem tuto zásadu neuznala. Poté se již nedalo zabránit rozkolu mezi církví a univerzitou, která ovšem jako duchovní instituce spadala do právní kompetence katolické církve.

Vedení pražského vysokého učení se v letech 1415–1417 opakovaně postavilo za Jana Husa a Jeronýma Pražského, jež kostnický koncil odsoudil k smrti na hranici. Dne 10. března 1417 přijalo deklaraci, v níž prohlásilo přijímání podobojí za nezbytné, užitečné a spasitelné. O několik dní později pak přinutilo katolického mistra Petra z Uničova, prý notně zmláceného Husovými přívrženci, aby před shromážděním na nádvoří Karlovy koleje nejen prohlásil, že přijímání z kalicha za svatý zákon, nýbrž i odvolal své výpady proti Husovi a jeho stoupencům.

Přežila jediná fakulta

K dění v Praze římská církev nemlčela. Kostnický koncil, který sám sebe prohlásil za nejvyšší duchovní autoritu křesťanstva, činnost pražské univerzity po polovině roku 1417 v plném rozsahu suspendoval. Jeho rozhodnutí potvrdil v únoru 1418 nově zvolený papež Martin V. Pražské vysoké učení tak bylo vyřazeno kvůli své kacířské orientaci z celoevropské univerzitní sítě a veškeré jím prováděné úřední úkony, včetně zkoušek a promocí, ztratily mezinárodní platnost.

Po zmíněných opatřeních zanikla teologická fakulta, vázaná poslušností církevním orgánům. Rok 1419 nepřežila ani fakulta lékařská a poslední doklad existence pražské právnické univerzity známe také ze školního roku 1418/1419. Univerzitní teologové, ale také špičkoví juristé a lékaři z Prahy našli většinou uplatnění v zahraničí, ať již na panovnických dvorech nebo vysokých školách.   

Artistická fakulta však zákazy a příkazy nebrala v potaz a s očividnou podporou husitsky orientované šlechty nadále vyvíjela činnost. V letech 1417–1420 se pražská univerzita, reprezentovaná vlastně už jen fakultou svobodných umění, stala načas nejvyšší husitskou autoritou v otázkách víry. Pro vzdělanou Evropu ovšem toto vysoké učení neexistovalo. Výjimkou potvrzující pravidlo s stalo několik disidentů, podezíraných z kacířství. Nejznámější byl oxfordský mistr Peter Payne, přijatý za člena mistrovského sboru artistické fakulty v únoru 1417.

Konec výuky

V létě 1419 vybuchla pražskou defenestrací husitská revoluce a v březnu 1420 byla vyhlášena první křížová výprava proti husitům. Univerzitu, omezenou na jedinou fakultu, to citelně zasáhlo. V dubnu 1420 přerušila pedagogické působení, přesto jako instituce nezanikla. Z Prahy sice zmizeli vysokoškolští studenti, leč husitští mistři se nadále scházeli, téměř každoročně volili univerzitního rektora i děkana artistické fakulty a vyjadřovali se k aktuálním problémům veřejného života. Část z nich ovšem dogmaticky lpěla na Husových názorech, jež se zdráhala překročit. V porovnání s táborským duchovenstvem či s radikály typu Jana Želivského vyhlíželi proto někteří mistři jako zarytí konzervativci, což jim mnohokrát vyčítali i jejich bývalí žáci.

Pokus o začlenění

Nový vítr zavál až v souvislosti s přípravou basilejského koncilu, který si jako jeden ze svých hlavních úkolů stanovil dohodu s husity. Předpokládaná účast husitské delegace na vrcholném učeneckém fóru vyžadovala odpovídající odbornou přípravu. Kompaktáta, známé úmluvy mezi basilejským koncilem a husity, vyhlášená v červenci 1436, uvolnila prostor k postupné legalizaci činnosti pražského vysokého učení, které se dokonce roku 1443 nakrátko otevřelo světu a přijalo za své členy i katolické pedagogy a studenty z ciziny. Papež tak roce 1447 obnovil jeho všekřesťanský charakter.

TIP: Zničte katolickou církev: Jaká byla nálada v předvečer husitské revoluce?

Ale všeho do času. Od roku 1462 museli všichni kandidáti mistrovských zkoušek povinně přísahat na kompaktáta, která v březnu stejného roku prohlásil papež Pius II. za zrušená. Pražská univerzita, omezená výlučně na artistickou fakultu, se tak definitivně stala českou (zemskou) a kališnickou institucí. Tento charakter si pak udržela až do Bílé hory.