Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

Málokdo ví, že i Helena Čapková měla nesporný literární talent a nemalé ambice. Vzpomínková kniha Moji milí bratři, kterou napsala, není jediným jejím dílem, i když určitě tím nejznámějším. Kde se u všech tří dětí vzal umělecký talent? Nejspíš za to mohla tak trochu maminka Božena Čapková, nadšená sběratelka podkrkonošského folklóru. Ta ve svých potomcích už v raném věku probudila zájem o literaturu.

Městečka pod horami 

Helena přišla na svět v roce 1886 jako nejstarší ze sourozenců v Hronově, v domě, který patřil rodičům její tehdy dvacetileté matky Boženy. Tam se narodil o rok později i Helenin bratr Josef. Normálně ale bydleli Čapkovi v Malých Svatoňovicích, kde pracoval doktor Čapek jako báňský a lázeňský lékař, a kde později přibyl do rodiny ještě nejmladší Karel. 

A proč poslal svou ženu rodit k jejím rodičům? Mělo to dobrý důvod. Před porodem totiž vypukla ve Svatoňovicích jakási epidemie, a protože byl jako jediný lékař široko daleko v každodenním styku s nemocnými, oprávněně se obával o zdraví své ženy i ještě nenarozeného dítěte. Porod domluvil s hronovským kolegou. Nic navíc nenasvědčovalo tomu, že by se mohly vyskytnout problémy. Jenže porod čtyřkilové Helenky byl nadmíru komplikovaný a mladá maminka se z traumatu dlouho nemohla vzpamatovat.

Nesplněný sen

Jméno, které se v rodině vyskytne v budoucnu mnohokrát, dostala holčička po své babičce. Helena Novotná, laskavá a moudrá žena, byla dobrou duší rodiny a svou lásku spravedlivě rozdělovala mezi všechny vnoučata. Tak trochu vynahrazovala starším dětem matčin vlažný přístup po narození nejmladšího mazánka Karla. Maminka ho totiž nepokrytě zbožňovala a upřednostňovala, což muselo u Heleny i Josefa nutně vyvolávat minimálně lítost. Objektivně ale nutno říci, že rozmazlování v Karlově případě nemělo na jeho povahu vůbec negativní vliv. Vyrostl z něj plachý a velmi skromný člověk s pěkným vztahem ke svým sourozencům.

Helena byla hudebně nadaná a toužila se stát klavírní virtuózkou. Jenže paní Čapková rozhodla jinak. Poslala dceru na studia na brněnskou vyšší dívčí školu Vesna, aby získala vzdělání, které se jí bude hodit do manželství.

Vzorná ženuška, trochu spisovatelka

Na jednom vlasteneckém plese, kde Helena nemohla příliš tančit, protože ji tlačily vypůjčené boty, se jí začal dvořit absolutní netanečník, o třináct let starší právník a politik František Koželuha. A když ji pak tento „nápadník“ doprovázel domů, neztrácel čas a rovnou ji požádal o ruku. A osmnáctiletá Helena? Kývla! Nejspíš toužila uniknout z domova, kam ji to moc netáhlo. Zůstala tedy v Brně, stala se z ní vzorná manželka a matka dvou dcer. Ve volných chvílích začala psát. Měla v živé paměti maminčinu tvorbu, ale také příklad obou bratrů, kteří už měli své literární začátky za sebou.

Při psaní čerpala Helena především z vlastních zážitků. V prvotině Malé děvče vylíčila očima dítěte své dětství a mládí na venkově. Druhá kniha nesla název Kolébka a věnovala se Heleniným mateřským zkušenostem. Poté se dokonce pustila do psaní románu. Ten vyšel pod názvem O živé lásce. S vydáním knih jako sestra slavných bratrů problém neměla, pomohl jí hlavně Josef, který se také podílel na jejich grafické úpravě. Helena přispívala i do časopisů. Pak se ve druhé polovině 20. let literárně odmlčela…

Nevěsta babičkou

Když ve čtyřiceti letech náhle ovdověla, odstěhovala se z Brna na pražské Vinohrady, kde si v blízkosti dvojvilky svých bratrů pořídila dům. Pak se seznámila s právníkem a diplomatem Josefem Palivcem (1886–1975), který působil ve službách ministerstva zahraničních věcí jako kulturní atašé v Paříži. A prožila s ním krásnou pozdní lásku!

„Ty sama budeš nejkrásnější bibliofilská knížka, ve které budu s láskou listovati,“ vyznal se Heleně v jednom ze svých dopisů. Když se za něj v roce 1930 provdala, dávala k dobru, že „nevěsta už byla babičkou“. JUDr. Josef Palivec byl mimořádný muž. Nejen vzdělaný, ale také literárně činný - psal básně, povídky a eseje. Mimo to překládal z francouzštiny, španělštiny a angličtiny a dokonce i české básně do francouzštiny. A byl to on, kdo Helenu znovu povzbudil k literární činnosti.

Nelehká válečná a poválečná léta

V době okupace se oba manželé otevřeně postavili proti nacismu. Pomáhali lidem emigrovat, šířili ilegální tiskoviny, předávali důležité informace do ciziny. V té době začíná Helena vzpomínat na své dětství a bratry a pomalu se rodí rozsáhlá kniha Moji milí bratři.

V lednu 1945 byl ale Helenin manžel gestapem zatčen, krutě vyslýchán a týrán. Nikoho neprozradil. Ještě hůř však bylo po válce a zejména po únoru 1948. Bratři Čapkové jsou na indexu, Josef Palivec, který se netajil svými protikomunistickými názory, byl poslán z diplomatických služeb do výslužby a brzy do vězení. Dokonce jej chtěli udělat hlavou protistátní skupiny, ale pak si místo něj vybrali Miladu Horákovou.

Komunisti ho mučili hůř než nacisti za války – jejich metody si s těmi nacistickými nezadaly. Budili ho co deset minut a on musel stát v pozoru a hlásit se! Nic nepřiznal. Co taky, když byl nevinný. Jako jeden z mála odmítal papouškovat předepsané texty.

Za svého manžela bojovala 

Josefa Palivce nakonec odsoudili k dvaceti letům vězení, konfiskaci veškerého majetku a vysoké finanční pokutě. Perzekuována byla celá rodina a Helena Čapková žila na hranici bídy. Byla to ale odvážná žena. Nevzdala se a za svého manžela bojovala! Psala třem prezidentům – Gottwaldovi, Zápotockému i Novotnému, ale i Martě Gottwaldové. Žádala o milost či podmínečné propuštění. Marně. Nakonec dosáhla díky petici, pod niž získala podpisy dvaačtyřiceti spisovatelů, alespoň toho, že prezident Zápotocký snížil jejímu manželovi trest na deset let a prominul zbytek finanční pokuty.

TIP: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít?

Manželova návratu z vězení se sice dočkala, ale krátce nato v listopadu 1961 tato statečná žena umírá. Kvůli průtahům v nakladatelství se ani nedožila vydání své nejslavnější knihy Moji milí bratři. Ta v silně zcenzurované verzi vyšla pár měsíců po její smrti v roce 1962…