Sebevědomý Fridrich Barbarossa: Císař se považoval za vládce křesťanů

Fridrich Barbarossa si od počátku své vlády kladl nemalé cíle. Protože sám neměl hluboké teologické či filozofické vzdělání, nechal si rád v této oblasti poradit od svého strýce, biskupa Oty z Freisingu. Vzdělaný Ota byl autorem říšské kroniky a první léta Barbarossovy vlády zachytil v knize Gesta Friderici Imperatoris (Skutky císaře Fridricha). Z jeho pera rovněž vzešla první a zjevně opatrná definice o postavení císaře jako univerzálního vládce křesťanů, jenž má právo vládnout nad ostatními králi, a pochopitelně je nadřazen i papežům.

Světská vs. církevní moc

V Otově odkazu pokračoval po biskupově smrti v roce 1158 jeho žák Rainald z Dasselu, který se stal císařovým kancléřem a arcibiskupem kolínským. Ten se ještě více vymezil vůči Barbarossovým oponentům, když zcela jednoznačně charakterizoval císařovo postavení jako nadřazené a výsadní nad celým křesťanským světem. Toto tvrzení neopomnělo ani císařovu svrchovanou nadvládu nad papežstvím. Když si totiž svatý otec nárokoval jisté državy v Itálii pro svůj církevní stát, císař mu vzkázal, že dědictví svatého Petra je území náležející říši: „Římský císař by byl jen stínem svého majestátu, kdyby nebyl pánem v Římě.“ 

Kvůli přehnanému sebevědomí Fridricha Barbarossy, jehož intelektuální zázemí vytvářel vzdělaný kancléř Rainald, byl popuzen nejen papež, ale pochopitelně i další mocní panovníci Evropy. Francouzský a anglický král, kteří nebyli k říši žádným způsobem vázáni, se rovněž cítili Barbarossovými megalomanskými výroky dotčeni. Tím spíš, když Rainald z Dasselu prohlašoval, že „jeho pán se nedělí s malými králi o právo jurisdikce nad římskou církví“ (citáty jsou převzaty z knihy Svatá říše římská národa německého od Francise Rappa). Takové srovnávání skutečné moci evropských panovníků však bylo bez pevné argumentace nemístné a není divu, že se oba dotčení vládci při každé vhodné příležitosti stavěli k Barbarossovi zády. 

Panovníci se bouří

Antipatie vůči římskému císaři se projevila i v okamžiku, kdy se jednalo o podporu papeže. Císař totiž neváhal sám svolávat koncil, dosazovat „svého“ kandidáta na svatopetrský stolec, a tím v podstatě nepřímo určovat pravidla i mimo území říše!

Anglický diplomat John ze Salisbury zvolal při jednání koncilu v Pavii roku 1160 památnou větu: „Kdo činí Němce soudci nad národy?“ Tím dal najevo, že v jeho očích není císař ničím jiným než vládcem Němců, možná s problematicky připojenou Itálií.

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

Přes zjevnou zášť ze strany dalších evropských vládců a přes sílící nátlak zloby a nepřátelství dokázal Fridrich Barbarossa dlouho kráčet od vítězství k vítězství až do památné porážky u Legnana. Ani po ní však nebyl zastrašen a ještě dlouho se mu dařilo upevňovat svou moc v německé části říše. V závěru devadesátých let se rozhodl završit svou slávu účastí na křížové výpravě, která se mu nakonec stala osudnou. Následujícího roku se totiž nečekaně utopil při přechodu řeky Salef. Svému synovi Jindřichovi VI. zanechal říši, která se navenek jevila jako pevná a neotřesitelná. Uvnitř však doutnaly vášně a nálady, které byly vůlí a energickým přístupem Fridricha Barbarossy jen dočasně utlumeny.