Šašek nebo génius: Čím pohoršoval slavný lékař Paracelsus společnost?

Jeho myšlenky se prosazují i dnes, zejména pak v alternativní medicíně. Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus, žil v době, z níž vzešla celá moderní éra západoevropské civilizace. Renesančním lidem byla magie skutečností, na nebi vládl Bůh a všude číhali démoni. Lidstvo ale právě začalo luštit velká tajemství přírody a mapovat geografii nebe i země.

Dětství nad propastí

Švýcarské městečko Einsiedeln nedaleko Curychu ještě spalo, když kolem domků roztroušených na svahu pod lesem procházela mladá žena. Mířila ke strži, jíž proudí řeka Sihl. Hnal ji strach, smutek nebo šílenství? Proč se vrhla do rozbouřené vody z dřevěného Ďáblova mostu už se nikdo nedozví. Ani manžel, městský lékař, ani její teprve devítiletý syn Theophrastus. Snad i díky ní se bude v budoucnu věnovat záchraně života a mírnění utrpení.

Zatím je ale zvídavému chlapci jediným přítelem a učitelem jeho otec. Zasvěcuje ho do filozofie i tajů vědy. Když ho poprvé zavede do alchymistické dílny, má hoch hned jasno. Zasvětí život léčení nemocných a hledání nových léků...

Toulavý student

Humanisté dávali rádi najevo svou lásku a obdiv ke starověku a vybírali si proto latinská či řecká jména. Theophrastus von Hohenheim, zvaný nyní Paracelsus končí studium ve Ferraře a vydává se na pouť napříč Evropou. Vedle klasické medicíny se učí ozkoušeným fíglům mastičkářů, cikánů a porodních báb. Proti zkostnatělému učení univerzit staví tradiční lidové metody. Se souhlasem akademiků se pochopitelně nesetkává. Roztěkaná duše i nevybíravé způsoby mu znemožní zakotvit na jednom místě.

V Basileji sice získá lukrativní práci lékaře a univerzitního učitele, ale odmítá přednášet v latině. Místo v taláru chodí v alchymistické haleně a po nocích se věnuje divokým pitkám. Poslední kapkou je, když na přednášce o největším tajemství lékařské vědy, odhalí nádobu s lejnem, aby demonstroval fermentaci. Z města prchá před vězením za urážku soudního dvora a městské rady.

Zázračná uzdravení

Deset let tráví Paracelsus na cestách. Provozuje lékařskou praxi, přednáší i vyučuje. Putuje po Německu, Itálii, Francii, Holandsku, Dánsku, Švédsku a Rusku. Na osm let je zajat Tatary a doprovází syna tatarského chána do Konstantinopole. Touží tam objevit kámen mudrců.

Navazuje kontakty s vynikajícími filozofy a alchymisty z Blízkého východu a Indie. Cestuje po balkánských a podunajských státech. V Itálii slouží jako chirurg císařské armády a účastní se mnoha tažení. Ve třiceti dvou letech se vrací zpět do Německa a proslaví se několika zázračnými uzdraveními. Lékaři a profesoři ho nenávidí jako šarlatána, církev ho obviňuje z kacířství a spolku se satanem.

Démoni mysli

Vzdělaný a pokorný Paracelsus má i své temné stránky. A není jich málo. Jeho asistent na něj vzpomíná: „Nehledě na jeho zázračné a úspěšné léčení všech typů chorob, jsem u něj nezaznamenal žádnou učenost ani zbožnost. Dva roky jsem pobýval v jeho společnosti: trávil dny a noci popíjením a přejídáním se. Nebylo možné jej najít hodinu nebo dvě střízlivého. Často přicházel domů namazaný po půlnoci, a hrozil mi mečem, který prý dostal od kata. Někdy jsem se bál, že mě zabije…“ Bez ohledu na pravdivost jeho tvrzení faktem zůstává, že u Paracelsa zemřelo dvacet jedna sluhů! 

Poslední z mágů

Čím tedy Paracelsus vědě tolik přispívá, že je ochotna přimhouřit oči nad jeho chováním? Po vzoru Číňanů nepovažuje za prvotní cíl alchymie výrobu zlata, ale hledání prostředku k léčbě nemocí. Lékař-alchymista má podle něj umět léčivou substanci v přírodě najít a následně upravit k podávání. A podpořit tak přírodu, aby zacelila rány sama.

Nejslavnějším Paracelsovým lékem je laudanum: tajemný elixír, pravděpodobně alkoholický extrakt opia, který předepisuje v nejtěžších případech. Ústředním tématem paracelsovské léčby je léčení podobného podobným. Podáním malého množství příčiny lze nemoc vyléčit. Pro tyto postupy je někdy označován za autora homeopatie. Jeho léčba chemickými prostředky zase dala základ dnešní farmacii.

Smrt čeká v Salcburku

Záznamy o sklonku Paracelsova života jsou plné báchorek a legend. Znepřátelil si nejen učence, ale i církev. O jeho skonu se tak šířily rozporuplné dramatické zprávy. Podle jedné se předávkoval svým elixírem života. Podle jiné jej otrávili, přepadli najatí vrazi, byl svržen ze skály, zabit v hospodské rvačce. Nebo ho dokonce odnesl ďábel! Paracelsus ale vyčerpán a znaven světem umírá 24. září 1541, ve věku 48 let v posteli. Pravděpodobně na rakovinu nebo cirhózu jater způsobenou trvalým kontaktem se rtutí a arzénem.

TIP: Bizarní léčebné postupy: 5 slepých uliček k lidskému zdraví

Na vlastní přání jej pochovali na hřbitově chudých u kostela sv. Šebestiána. Téměř všechna jeho důležitá díla se dočkají vydání až po jeho smrti. A jen potvrzují Paracelsovu výjimečnost. Zahájil revoluci v lékařství a založil jeho chemickou tradici, z níž čerpáme dodnes.