Sami sobě otrokáři (2): Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

Vůle vůdce nebo náčelníka se v afrických společenstvích projevovala nad „bezzemky“, kteří spravovali jeho půdu. Valná většina takových poddaných neměla žádná práva. Tím, že chovali krávy, sbírali bobule nebo obdělávali políčko, se automaticky stávali dlužníky. A zdaleka ne vždy se podařilo splácet pronájem v úrodě. Postupně se celé rodiny staly otroky, a dluh přecházel na další generace. A bylo jen na vůdci kmene, zda rozhodne, že své neperspektivní dlužníky zhodnotí prodejem.

Předchozí část: Sami sobě otrokáři (1): Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

V povodí Nilu zase bývalo zvykem urovnávat spory mezi kmeny výkupným odváděným v pracovní síle. Snaha uplatit pro zachování míru svého silnějšího protivníka právě otroky pak akcelerovala poptávku. Náčelníci se rozhodovali, zda zaútočí na své slabší sousedy a k splacení paktu použijí jejich zotročené obyvatele, anebo se vzdají vlastních otroků. Do otroctví byli zhusta prodáváni kmenovými vůdci ti, kteří mohli ohrozit jejich postavení.

Nákupem otroků se zase okázale demonstrovala moc vládců. Čím víc jich kdo měl, tím silnější se v očích svého okolí zdál. Ať už potřeboval jen sluhy do domácnosti, zemědělce anebo exotické exempláře do svého harému, nabídka překonávala svou pestrostí poptávku. 

Zásadní změna pak přišla s objevem zlata na západním pobřeží Afriky. Těžba zlatonosných písků i práce v dolech si přímo říkala o levnou pracovní sílu. Střelka na pomyslném kompasu obchodníků s karavanami otroků tak zamířila k Pobřeží slonoviny. O staletí později etnografové u příslušníků guinejského etnika Bubi naleznou ve vzhledu i kulturních zvycích ohlasy kmenů celé Afriky. Aby ne, byli totiž přímými potomky stovek zotročených generací, zavlečených sem z celého kontinentu.

Specialisté

V muslimských královstvích bývalo zvykem odprodávat vlastní syny do armády. Pořád je čekalo něco lepšího, než být zakoupen vládci z Beninu nebo Faviny z Dahome. Ti totiž při krvavých obřadech každoročně obětovali stovky otroků k usmíření bohů. A krev si žádali i bohové Ašantů. Na neustálou poptávku po otrocích se začala některá etnika přímo specializovat.

Imbangalové v Angoly nebo Nwam­weziové z Tanzanie se stali „mezinárodními“ překupníky, kteří vysílali své obchodní agenty všude tam, kde propukaly kmenové války. Jejich spory často i podněcovali a obě znesvářené strany zásobovali zbraněmi bez rozdílu. Protože na výsledku, ať už byl jakýkoliv, nikdy netratili. Čím horší a delší válka nastala, tím více přinesla otroků. Které pak mohli překupníci přepravit na jiná místa kontinentu. 

Odpor?

Bojovali sami Afričané proti otrokářství? Tady je výklad historie o něco složitější. Jolové a Diolové ze Senegalu a Gambie se proti obchodu s lidmi ostře vymezovali a otroctví na svých územích přísně zapovídali. Až do 17. století, kdy se stali jeho manažery. Středoafrická etnika Kru a Baga přímo proti lovcům lidí bojovala. Jenže své zajatce pak prodávali do otroctví. Vládci říše Mossi, z dnešní Burkiny Faso, se po staletí pokoušeli získat kontrolu nad trans-saharskou obchodní cestou, a tím pádem i nad obchodem s otroky. Neúspěšně. Takže jejich boj je dnes prezentován jako boj proti otroctví, byť byl veden spíše pro otroctví.

Lidé z početného etnika Hausa potírali otroctví mezi sebou, ale přitom patřili k největším přepravcům otroků přes pásmo Sahelu a Saharu. A podobné to bylo i s hrdými Tuarégy, kteří si velmi vážili svobody. Té své, nikoliv ale cizích otroků.

Dávní otrokáři

„Bez komplexního obchodního partnerství mezi africkými elitami a obchodníky s lidmi by nemohlo otroctví nikdy existovat,“ podotýká k tomu profesor afro-amerických studií na Harvardu, Henry Louis Gates. Ten jako jeden z mála upozorňuje na to, že až 90 % objemu „exportu“ otroků mimo Afriku měli na svědomí právě Afričané. Afrika nebyla jen zdrojem ovoce, koření, zlata a slonoviny. Otroci se tu obchodovali vždy.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Poněkud zvláštně pak působí třeba nedávná aktivita ghanské vlády, která rok 2019 vyhlásila Rokem vzpomínání. V rámci smíření se s těžkou historií vyzvala obyvatele afrických diaspor, potomky dávných otroků po celém světě, k návratu do staré vlasti. Od země, která po čtyři století dobrovolně a s ekonomickým výnosem zajišťovala 20 % celoafrického „exportu“ otroků za oceán, to ale zní poněkud zvláštně. Na to, že zotročení Afriky by nebylo možné bez ochotné pomoci Afričanů, by se zapomínat nemělo.