S Kristem v temnotě: Na dráhu poustevnic se ve středověku vydávaly také ženy

Již od úsvitu křesťanství lákal některé věřící život v naprosté odloučenosti, v níž by se nerušeně mohli věnovat modlitbě a prostému kajícnému životu. Poustevnický život zaznamenal rozkvět hned prvním století po Kristu, kdy se lidé vydávali do pouští, zejména těch egyptských. Život ve „světě“ je neuspokojoval, toužili po něčem hlubším.

Za prvního z takzvaných pouštních otců se považuje svatý Antonín (přibližně 251–356). Za svůj vzor si ho později v rozpuku středověku vzali další muži, kteří tak jako on hodlali odejít do „pouště“, kterou v evropských podmínkách nejčastěji představovaly lesy či jiné přírodní samoty. Kromě jednotlivců to byly celé poustevnické řády, mezi něž patřili například italští kamalduliáni či kartuziáni, které založil svatý Bruno ve Francii.

Samota čtyř stěn

Zvláštní typ života v odloučení představoval anachoretismus. Na rozdíl od poustevníků žijících sice na samotách, ale s možností volného pohybu, šlo o skutečně přísně izolované jedince uzavřené do čtyř stěn své cely. Není jistě nutné zdůrazňovat, že anachoreti (též rekluzové) svůj čas trávili v modlitbách, zbožném rozjímání a za zachovávání více či méně tvrdé sebekázně. Takový život samozřejmě nebyl zdaleka pro každého.

Již zakladatel západního mnišství, svatý Benedikt z Nursie, považoval anachoretství za nejvyšší stupeň pokročilosti v duchovním životě. Navzdory své náročnosti mohla být tato cesta lákavá i pro ženy, zvláště ty z méně zámožných rodin. Mnohé toužily vstoupit do běžného kláštera, které však měly jen omezený počet míst, jež byly přednostně určené urozenějším zájemkyním. 

Ani život poustevnic ale nebyl prostý církevního dohledu a pravidel. Ženy se na svou životní dráhu přísné izolace vydávaly až po schválení příslušného biskupa. Ten musel posoudit vhodnost kandidátky pro tento způsob života. Poté dostávaly poustevnice k dispozici obydlí zpravidla o jedné, někdy více místnostech (stávalo se, že dům obývalo několik rekluz, každá ve svém vlastním pokojíku), jež sousedilo s kostelem či kaplí. Do něj vedlo z pokoje okno, aby mohly být přímo účastné mši.

Obvykle měla jejich místnost další okénko, jež jim zprostředkovávalo omezený kontakt s vnějším světem. Bylo totiž zvykem, že mnozí poustevnice vyhledávali a prosili je o modlitbu či radu. Skrz okno také dostávaly své životní potřeby, které jim zajišťovala služebná. Některá anachoretská obydlí jistě postrádala dveře, takže pak se bez nadsázky právem hovořilo o zazdění těchto žen i jejich mužských protějšků. Nebylo to však pravidlem a zazdění tak zůstávalo spíš v rovině symbolické. Ovšem bez vážného důvodu a schválení církevní autority svůj příbytek opouštět nesměly.

S Pánem Bohem zazděná

Průvodce pro poustevnice vznikl na počátku 13. století v Anglii a byl určen třem konkrétním ženám-rodným sestrám, jež se rozhodly poustevničit. Totožnost autora nám bohužel zůstala utajena. Lze pouze tušit, že pocházel z klášterního prostředí, snad šlo o vzdělaného cisterciáka či dominikána. Text je mimořádný už tím, že na rozdíl od podobných příruček není psaný v latině, ale anglicky, tedy mateřským jazykem adresátek. Protože tyto rekluzy nepatřily do žádného řádu, nebyly vázány příslušným soupisem řádových pravidel, takzvanou řeholí. Tu měl nahradit právě tento duchovní průvodce.

Autor píše živým stylem, často sestry přímo oslovuje, jako by s nimi chtěl vstoupit v dialog. Je jasné, že počítá s tím, že se jeho dílo rozšíří i mezi další čtenáře. Čtivost zvyšuje užíváním obrazů z každodenního života, jež slouží coby pomůcka pro vysvětlení někdy dost abstraktních duchovních pojmů. Šlo o oblíbený postup, doporučovaný zvláště v případě ženského publika, které bylo považované za intelektuálně slabší a světské příměry mu měly být bližší než mužům. Protože na ženy se již ve středověku nahlíželo také jako na osoby citově založené, využívá autor i tuto stránku. Chce zkrátka čtenářky dovést k hlavnímu cíli: k navázání osobního láskyplného vztahu k Bohu-Spasiteli a prožívání odloučení od světa v upřímné radosti srdce. 

Řád vnitřní a vnější

Pro Průvodce je charakteristické, že se více věnuje záležitostem duchovním než těm praktickým. Hned v úvodu činí rozdíl mezi jasně daným řádem vnitřním (tím, co žádá Bůh prostřednictvím desatera, biblických textů) a lidmi ustanoveným řádem vnějším, který podléhá okolnostem. Vnější řád „předepisuje, kdy se postit, kdy vstávat, kdy nosit lehké a kdy hrubé šaty i další podobná pokání, jež snad některá těla snesou lehce, jiná ovšem nikoli. Proto lze tento řád všelijak měnit podle povahy každé z vás a jejích schopností. Jedna je totiž silná, druhé se zas síly nedostává, a té lze vše zcela lehce odpustit, neboť Boha potěší i menším odříkáním. Některá je vzdělaná, jiná nikoli, a tím více se musí snažit a modlit se jiným způsobem. Další je stařičká a vetchá, a netřeba se tedy o ni tolik strachovat. Zato jiná je mladá a líbezná na pohled, a tudíž je třeba lépe ji střežit. Proto musí mít každá svůj vnější řád dle rady svého zpovědníka podle toho, k čemu ji on nabádá a v čem žádá její poslušnost.“ 

Chápavý přístup má autor i v dalším. Důležitý není formální rámec, v němž se život poustevnice odehrává, ale její vnitřní motivace a postoj srdce: „Krom toho, co slíbíte, je pouze na vás, zda takové věci a jiné jim podobné dodržíte, bude‑li vám kdy libo, anebo zda je pominete. Zato křesťanská láska – to jest čisté a milující srdce – a pokora a trpělivost, věrnost, jakož i dodržování všech deseti přikázání, zpověď a pokání, takové a další podobné (věci), nejsou výmyslem lidským, ani řádem, jenž by ustanovil člověk, nýbrž jsou přikázáním Božím. Proto se jimi musejí nutně řídit všichni, ovšem vy obzvlášť.“ Autor sestrám doporučuje raději se žádnými konkrétními sliby nezavazovat, tedy kromě toho základního: závazků čistoty, poslušnosti a setrvání v cele. 

Jak na to

Text začíná výčtem a přesnou citací modliteb, jež se poustevnicím doporučuje během dne pronášet. V tom se neměly prakticky nijak lišit od řeholnic v klášterech vázaných modlitbou takzvaných hodinek, které byly předepsány pro jednotlivé části dne. Nemá jít jen o nějaké suché odříkávání, ale citový prožitek: „Po políbení pokoje při mši, když kněz pronáší požehnání, zapomeňte na celý svět, vystupte ze svého těla a s horoucí láskou obejměte svého milého (Ježíše Krista), jenž sestoupil z nebes do komnaty vašeho srdce, a dokud vám neslíbí vše, čeho žádáte, nepouštějte jej ze svého sevření.“

Dále pojednává o lidských smyslech a čeho by se měly poustevnice v této oblasti vyvarovat. O zraku říká: „Své oči svědomitě střezte, jinak vám srdce uteče a vytratí se ven a vaše duše, jakmile se ocitne venku, z toho ochoří.“

Následuje povinná lichotka, v Průvodci často opakovaná, která má varovné vyznění: „Většinu z tohoto píši především pro ostatní, vás se to, mé milované sestry, nikterak netýká. Vy totiž nemáte, a s milostí Boží také nikdy mít nebudete, pověst vykukujících poustevnic ani žen, jež vábí pohledem či dělají nevhodné posunky jako některé, které se tak někdy, ach běda!, nepřirozeně chovají.“ Autor ženy varuje především před nemístnou zvědavostí, přičemž uvádí biblické postavy, starozákonního krále Davida nebo Evu v ráji, které jejich zrak a všetečnost přivedly do zkázy. 

Mlčte, ústa

Stejně jako oči by měla být zdrženlivá i ústa: „A proto je každá poustevnice bez výjimky povinna mlčet, byť by toho znala sebevíc. Nechť nemá povahu slepic. Když slepice snese vajíčka, neví nic lepšího než začít kvokat. Ovšem co z toho pro ni vzejde? Vzápětí přijde kavka, vejce jí sebere a pozře to, z čeho se měla narodit živá ptáčátka. Nu, a zrovna tak ďábel uzme vše dobré kdákající poustevnici.“

V dalších částech Průvodce vychvaluje výhody odloučenosti od světa a dává návody, jak odolávat pokušením. V rámci svého barvitého jazyka přirovnává jednotlivé neřesti ke zvířatům. Lakomství je například liška, zahálka medvěd, závist had, pýcha zase lev. Lidi se sklonem k obžerství nepřekvapivě přirovnává k praseti: „Nenasytný žrout dělá ďáblu hospodáře, jenže ustavičně mešká ve sklepě nebo v kuchyni. Srdce má v talíři, nemyslí než na číši, život má v díži a duši v rendlíku. Před svého pána předstupuje celý umaštěný jako čuně, v jedné ruce mísu, ve druhé veliký kalich. Plácá páté přes deváté, potácí se jako ochmelka, jen se svalit, poulí oči na svoje obrovské panděro a ďábel se mu zatím chechtá.“

TIP: Svatá ctihodná vdova: Kult svaté Hedviky se rozšířil také do Čech

Teprve poslední krátká kapitola se věnuje praktickým záležitostem jako stravování, odívání či hygiena. Zajímavé je, že navzdory dnešním zažitým představám o špinavém středověku autor čtenářky nabádá: „Myjte se, kdykoli vám je třeba, a tak často, jak si přejete, a taktéž (umývejte) i své ostatní věci. Boha sice těší chudoba a prostota, avšak špína mu nikdy milá nebyla.“

Populární čtivo

Obliba Průvodce byla ve středověku značná, o čemž svědčí nebývale vysoký počet dochovaných exemplářů z doby mezi 13. a 16. stoletím a jeho překlady do dalších jazyků. Latinskou verzi měl ve své knihovně dokonce i anglický král Jindřich VIII. Svým univerzálním pojetím a čtivým stylem zpracování se stal Průvodce oblíbenou inspirací věřících – jak těch, co si vyvolili samotu, tak i dalších, kteří usilovali o zbožný život.