Rychle a hygienicky: Prosazení kremace v českých zemích nebylo snadné

Jeden z prvních novodobých pohřbů žehem zorganizoval anglický básník George Gordon Byron, který v srpnu 1822 nechal zbudovat na pláži v italském Viareggiu pohřební hranici a zpopelnit na ní utonulé tělo svého druha Percyho Bysshe Shelleyho. 

Hygienik Záhořík

V českých zemích o zpopelňování psali Jan Neruda i Božena Němcová a prosadit stavbu krematoria v Praze se pokoušel neúnavný propagátor všeho pokrokového Vojta Náprstek. Ten v říjnu 1890 promluvil na smutečním obřadu Augusty Braunerové, matky známé malířky Zdenky Braunerové, která si přála být zpopelněna, a tak rodina její ostatky odvezla do prvního francouzského krematoria na hřbitově Père-Lachaise. Také Náprstka zpopelnili v zahraničí. V roce 1894, kdy zemřel, totiž do legalizace občanského pohřbu žehem zbývalo ještě 24 let. 

Pět let po smrti Náprstka byla alespoň povolena Společnost pro spalování mrtvol, jejímž předsedou se stal pražský městský hygienik a c. k. vrchní rada MUDr. Jindřich Záhoř. Jako poručník Jaroslava Haška si od něj později vysloužil jedovatou poznámku: „Víže mne jistá vděčnost k onomu muži zasloužilému, který u nás oživil historickou tradici z dob mistra Jana Husi, že každý pořádný člověk má se dát upálit.“ Doktor Záhoř se jako hygienik zasadil o pražskou kanalizaci, zřízení ústředních jatek, byl autorem některých hesel Ottova slovníku naučného a hlavně spolu s budoucím starostou Sokola JUDr. Josefem Scheinerem bojoval o prosazení výstavby krematorií.

Kremační spolky

Společnost sice zpočátku neměla ani stovku členů, ale objevila se v ní slavná jména jako básník Josef Václav Sládek nebo spisovatel, režisér a dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil se svojí ženou, herečkou Hanou Kvapilovou. Když v roce 1909 vznikl spolek Krematorium, který převzal agendu Společnosti, byl Kvapil zvolen jeho předsedou. Nástupcem Krematoria je dodnes aktivní Společnost přátel žehu (název používá od roku 1966) a spolek tak jako jeden z mála přežil i éru komunismu, a to pod křídly ministerstva kultury.  

Podle Stanislava Motyčky, současného tajemníka Společnosti přátel žehu, platila až do roku 1959 zásada věkově odstupňovaných ročních členských příspěvků, z nichž plynul nárok na bezplatný, spolkový pohřeb žehem bez uložení zpopelněných ostatků. Zestátňování ale způsobilo, že se spolek musel vzdát pojišťovací funkce ve prospěch Státní pojišťovny. Počet členů spolku začal v šedesátých letech mírně klesat, přesto však dosahoval nejméně sto tisíc aktivních stoupenců žehu. Od roku 1960 existovalo též takzvané ideové členství spojené se spíše symbolickými členskými příspěvky, z nichž neplynula žádná služba v souvislosti s úmrtím člena spolku, ale pouze drobné výhody spolkového života.

Lex Kvapil

Zmíněný Jaroslav Kvapil nese největší podíl na legalizaci kremací. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a stal se autorem jednoho z nejstručnějších zákonů, takzvaného Lex Kvapil. Schválen byl v antiklerikální atmosféře po vzniku republiky dne 1. dubna 1919 a má jen dva paragrafy. První praví, že pohřbívání ohněm je dovoleno. Druhý, že provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti. Ovšem ještě předtím musel Kvapil nechat tělo své ženy, která zemřela na diabetické kóma již v roce 1907, převést ke zpopelnění do Chemnitzu (Saská Kamenice). Urnu s popelem pak předal sochaři Janu Štursovi, aby ji uložil do hereččina pomníku. 

Podobně předběhla svou dobu i výstavba libereckého krematoria – prvního na našem území. Tamní městské zastupitelstvo prosadilo vydání stavebního povolení již v roce 1912 s tím, že se v krematoriu nebude smět zpopelňovat. Secesní stavba byla dokončena v roce 1916 a v den převratu 28. října 1918 zde proběhly dva – v té době ještě nelegální – pohřby, jednoho Čecha a jednoho Němce.

O deset let později věstník Krematorium uvedl: „Dosud nejvíce kremací se uskutečnilo v Liberci. Občané tam jsou hrdí na své pěkné krematorium a vzorné urnové pohřebiště.“ V té době už měl spolek 40 000 členů a krematoria sloužila kromě Liberce též v Praze (byť šlo ještě jen o skromné zařízení na Olšanech), Pardubicích, Mostě, Nymburce a Ostravě. Zároveň se po celé republice stavěla kolumbária a popelnicové háje na ukládání popela nebožtíků.

Levné a pochybné?

Ačkoliv pohřby žehem byly levnější a urny s popelem se snáze ukládaly, proti kremacím vystupovala katolická církev, která zastávala z pohledu její věrouky jediný možný způsob ukládání ostatků – do země. Papežský odpor vůči kremacím trval i během meziválečného období a podobně na tom byly pravoslavné církve. Například v Řecku se pohřbívalo jen do země až do roku 2019. 

Od kremací měly odrazovat také různé aféry. V roce 1925 věstník Krematorium obšírně informoval o takzvaném drážďanském případu. Spalovači v Drážďanech olupovali mrtvoly o zlaté plomby i šaty a údajně dávali vždy po dvou mrtvolách do jedné rakve. Podvodné chování se provalilo, když jeden z topičů nabízel u zlatníka zbytky zlata a platiny. Personál krematoria byl propuštěn, topič skončil za mřížemi a soud znovu potvrdil, že i zbytky zlata v popeli jsou majetkem pozůstalých.

Drama v Klatovech

Docela jiného charakteru byla kauza z Klatov. Ačkoli si Josef Janovský, člen spolku Krematorium, přál obřad žehem, rodina, která měla v příbuzenstvu církevního hodnostáře, rozhodla po jeho smrti roku 1926 o pohřbu do země. Členové spolku upozorňovali, že tím pozůstalí porušili občanský zákon, podle nějž „Kdo projeví vůli býti zpopelněn, nesmí býti pohřben jinak“. Úřady zaštítily svědectvím blízkých i ošetřující jeptišky, že nebožtík před smrtí změnil své rozhodnutí.

TIP: Nejstarší známá kremace proběhla před 9 tisíci lety na Blízkém Východě

Spolek se nakonec odvolal k Zemské správě politické, protože shromáždil důkazy, že Janovský byl v inkriminované době již v bezvědomí. Byl sice pohřben do země, ale jeho rakev nezasypali hlínou. Po čtrnácti dnech pak Janovského ostatky převezli smutečním spolkovým vozem do pražského krematoria.