Rumunský vůdce národa Ion Antonescu: Věrný spojenec hákového kříže

Rumunsko v letech druhé světové války ovládal fašistický režim maršála Iona Antonesca. Diktátor usiloval o co nejtěsnější vztahy se Třetí říší, která mu měla pomoci posílit postavení země na Balkáně. Rumuni především těžce nesli, že museli historickou oblast severní Transylvánie a část Sedmihradska postoupit Maďarsku, odvěkému rivalovi. Jenže Hitler, potřeboval coby spojence i maďarského vůdce Miklóse Horthyho, proto se ve sporu přiklonil na stranu Budapešti a prostřednictvím tzv. Vídeňské arbitráže dovolil část rumunského území okupovat maďarskou armádou. 

Antonescu chtěl ztrátu vyvážit zisky na východě, proto při tažení do Sovětského svazu ochotně nabídl služby Němcům. Úrodná Transnistrie a strategický přístav Sevastopol byly velkým lákadlem. Jaké devastující porážky Antonescovy armády na sovětských bojištích utrpěly, a jak neslavně se na podzim 1944 v Bukurešti sesypal celý fašistický režim, je dnes dostatečně známo. Již méně se ví, že věrný hitlerovec Antonescu se během celého období vlády obával puče ze strany radikálních fašistů z organizace Železná garda (Garda de Fier) a následného rozpoutání krvavých jatek. Vůdcem gardy byl obávaný extremista Horia Sima. 

První mezi železnými gardisty

Během třicátých let prošlo Rumunsko dramatickými zvraty, při nichž o moc nevybíravým způsobem soupeřili král Carol II., politické strany, armáda a takzvaní legionáři. Původně šlo o radikální mládežnické seskupení, jež se postupně pod rozličnými názvy měnilo v ilegální polovojenské jednotky, hnutí a silnou politickou stranu. Její první vůdce Corneliu Zelea Codreanu, zarytý antisemita a antikomunista, se původně těšil podpoře krále, ovšem jak rostla agresivita a popularita Železné gardy, panovník se od ní odvrátil a zahájil vlnu represí a zatýkání funkcionářů. Železná garda požadovala etnické čistky, zavedení diktatury, zákazy demokratických stran, což zbytečně čeřilo hladinu a hatilo královy plány.

Carol II. totiž zamýšlel s pomocí monarchistické kliky v armádě provést vlastní puč. Když při volbách v roce 1937 získali legionáři a gardisté 16 % hlasů a stali se třetí nejsilnější parlamentní stranou, bylo rozhodnuto. V lednu 1938 král zinscenoval převrat a vyhlásil královskou diktaturu. Tisíce členů Železné gardy putovaly do žaláře, samotný Codreanu byl v předem rozhodnutém procesu odsouzen na deset let a při údajném pokusu o útěk zastřelen. Nejradikálnější gardisté byli veřejně sťati a jejich těla pro výstrahu týdny visela v ulicích. 

Horia Sima působil jako funkcionář gardy v Banátu a po zavraždění Codreana vystoupal na vrchol. Znovu se formující extremistické buňky pomýšlely na pomstu Carolovu dvoru. Část gardy včetně Simy ilegálně odešla do Třetí říše, kde se jí dostalo vřelého přijetí a výcviku od SS. Hitler si byl vědom neklidné situace v Rumunsku, a proto počítal s financováním a vyzbrojením gardistů, aby je v případě nutnosti mohl vyslat do Bukurešti provést revoluci a odstranit krále.

Carol II. musel nakonec v červnu 1940, když padla Francie, pod tlakem nacistů vyhlásit amnestii a co více, ustanovit Horiu Simu členem vlády. Aby zabránil zřejmě nezvratnému gardistickému převratu, král raději abdikoval ve prospěch svého sedmnáctiletého syna Michala a neformální titul vůdce národa (Conducator) předal představiteli monarchistického křídla armády, maršálu Ionu Antonescovi. Vůdce reprezentoval Rumunsko navenek, avšak vnitřní dění se odehrávalo zcela pod taktovkou Železné gardy.

Pod jhem železné tyranie

Původně utlačovaná garda v čele se ctižádostivým Simou rozpoutala v zemi peklo. Oběťmi se stali především Židé, ale také Maďaři a Bulhaři. Gardisté ovládali prefektury (nejvyšší úřady státní správy v krajích), ministerstvo vnitra i propagandy, čímž získali takřka neomezenou moc. Židům byl ve velkém zabavován majetek, nové likvidační koncentrační tábory pro ně vznikaly každý měsíc.

Ve dnech 21.–23. ledna 1941 se Železná garda krvavým písmem nesmazatelně zapsala do historie země. V Bukurešti zahájila rozsáhlý pogrom. Gardističtí židobijci vyrabovali na 1 300 židovských obchodů, vypálili všechny synagogy, přímo na ulici popravili 125 Židů, v opojení bezhlavě stříleli také do kolemjdoucích. Antisemitská bouře představovala pouze předehru k celostátnímu puči. 

Sima se rozhodl vyslechnout našeptávače z SA a SS a převzít úplnou kontrolu nad Rumunskem. V ulicích vládla anarchie a chaos. Antonescu měl strach z reakce Německa, proto první den nenasadil do střetu s legionáři armádu a vyčkával. Řádění gardy se stupňovalo, mnoho staveb již lehlo popelem, mnoho úředníků bylo přímo v zaměstnání zlynčováno.

Hitler z povzdálí sledoval dění v Rumunsku a záměrně nechal situaci vygradovat. Věděl, že pro Německo bude užitečnější vděčný Antonescu než nepředvídatelný radikál Sima, proto vydal rozkaz německým jednotkám v Rumunsku nezasahovat a zaslal rumunskému vůdci telegram s vyjádřením podpory. Maršál zareagoval bleskově. Vyslal proti Simovým lidem tanky a těžká děla. Na několik hodin se rozpoutala regulérní občanská válka se stovkami padlých na obou stranách. Odpoledne 23. ledna již byla Železná garda minulostí.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Vojáci zadrželi na 9 000 legionářů, na velitele jednotek a vedoucí straníky vypsal Antonescu zatykače. Většinu se polapit nepodařilo. Oblečeni do německých uniforem totiž již mířili v kolonách nákladních vozidel směrem do Německa. Mocní ochránci z SS jim znovu poskytli ochranu a doufali, že Simu využijí později. Diktátor Antonescu se konečně zbavil nebezpečné vnitřní hrozby a jako věrný vazal Třetí říše vyslal v rámci Operace Barbarossa své armádní sbory do Sovětského svazu.

Horia Sima prožil zbytek válku v německém exilu a po pádu nacismu se stal do konce života lovnou zvěří a hledaným válečným zločincem. Musel se ukrývat v Rakousku, Francii a Španělsku, kde v roce 1993 také zemřel. Řádění jeho Železné gardy je dodnes vzorem militantních neonacistů.