Rozvedený císař: Proč se Napoleon rozvedl s milovanou Josefínou?

Instituci královského rozvodu znalo lidstvo již od počátku své existence. Jeho projevy a způsob provedení se však v jednotlivých epochách značně lišily a především u konkrétních panovníků nabývaly v závislosti na okolnostech značně individuálních rysů.

Prosté odvrhnutí, zapuzení nebo vyhnání královského partnera přicházelo v úvahu jako jedna z možných eventualit pouze ve starších nebo raně středověkých dějinách. Novověká mentalita již nic podobného nepřipouštěla. Kodifikace práva a ustálení společenských pravidel, provázanost panovnické moci s mocí církevní a zejména společenský status vládce z boží milosti situaci panovníka značně zkomplikovaly. Rozvod byl neslučitelný s tehdejší morálkou.

Ani panovníkům 19. a 20. století nedovolovalo jejich společenské postavení a pocit zodpovědnosti opouštět nefunkční a mnohdy i nešťastná manželství. Proto se rozvody až na výjimky realizovaly pouze u nevládnoucích členů panovníkovy rodiny nebo v pobočných větvích královských rodů. 

Napoleon boří mýty

Rozvod do královských řad nepřinesl v novodobých dějinách nikdo méně významný než Napoleon Bonaparte (1769–1821). Tento „parvenu“, pohrdající po staletí tvořenými společenskými konvencemi stejně jako příslušníky starých evropských královských rodů, se na počátku 19. století ocitl v situaci, kterou mohl vyřešit pouze a jedině rozvod. Napoleonovi se jako vynikajícímu vojevůdci, vychytralému konzulovi a ambicióznímu císaři podařilo vytvořit obrovskou říši, před jejímž panovníkem se třásla celá Evropa. Ale k absolutnímu štěstí mu chyběl mužský dědic, který by zabezpečil kontinuitu říše a slávu Bonapartů na věčné časy. 

V touze zabezpečit Francii legitimního dědice uzavřením sňatku s některou z evropských princezen královského původu stál však Napoleonovi v cestě jeho občanský a církevní sňatek s Josefínou de Beauharnais (1763–1814). Mladická nerozvážnost a vášnivá láska ke starší a zkušené Josefíně se pro Napoleona staly noční můrou, která jej pronásledovala až do roku 1809, kdy se rozhodl celou záležitost definitivně vyřešit.

Pro Napoleona představoval velký problém zejména církevní svazek uzavřený v předvečer císařské korunovace v prosinci 1804. V případě občanského sňatku z roku 1796 měl císař vyhráno, neboť se na základě francouzského občanství odvolával na příslušné paragrafy občanského zákoníku z března 1804. Podle něj měl Napoleon jako kterýkoliv jiný francouzský občan právo se rozvést a ukončit tak nevyhovující nebo nefunkční svazek.

Napoleon byl připraven neplatnost svého občanského sňatku u soudu řádně doložit. Podle císařova tvrzení se oba snoubenci prokázali falešnými doklady totožnosti, ve kterých si kromě jiného upravili i svůj věk, a to oddávajícímu komisaři, který ani neměl právo oddávat. Neplatnost rekordně krátkého obřadu, který netrval déle než pět minut, dokládal i fakt, že ženichův pobočník a svědek Lemarois nebyl v době obřadu plnoletý a tudíž ani oprávněný k právním úkonům. Zrušení císařova občanského sňatku s Josefínou se tak po doložení všech skutečností stalo pouhou formalitou.

Bez souhlasu papeže

Církevní právo ovšem považuje sňatek uzavřený před Bohem za posvátný svazek a k jeho anulování dochází jen ve zcela ojedinělých případech. V minulosti bylo toto právo vyhrazeno pouze privilegovaným a i oni museli mnohdy vyvinout velké úsilí a vydat nemalé finanční prostředky, aby jim církevní soudy vyšly vstříc a sňatek zrušily.

Napoleonovy špatné vztahy s papežem však již předem dávaly tušit, že se zrušením císařova církevního sňatku bude velký problém. Napoleon hodlal ovšem svazek ukončit za každou cenu, i kdyby k tomu měl představitele francouzské církve donutit. A to i bez souhlasu papeže. Ostatně právě on, Pius VII., jej k církevnímu sňatku s Josefínou přemluvil.

U církevního soudu využil Napoleon dokument o zrušení svého občanského sňatku a svůj církevní svazek prohlásil rovněž od počátku za neplatný. Argumentoval uzavřením posvátného svazku bez řádných ohlášek, tajně, bez svědků a na naléhání papeže, který hrozil svým odjezdem z Paříže a neúčastí na dlouho připravované korunovaci. Císařovým triumfem v soudním procesu byl jeho strýc, kardinál Fesch, který jej před lety církevně oddával. Podle kardinálova tvrzení ani jeden z partnerů nechápal posvátnost uzavíraného sňatku a Napoleon jej podstupoval pouze jako formalitu z prospěchářských důvodů k potěše Josefíny. Papež toto vysvětlení označil za cynické a o rozvodu odmítl dále diskutovat.

TIP: Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Zrušení císařova církevního sňatku bylo tedy oznámeno pouze formou senátního rozhodnutí, které byl o pár dní později přinucen potvrdit také církevní soud v Paříži. Naprostý konec v komunikaci císaře s papežem znamenala takzvaná aféra třinácti černých kardinálů. Vysocí představitelé francouzské církve se na počátku dubna 1810 odmítli na pokyn papeže účastnit náboženského obřadu, při kterém byl Napoleon oddán s Marií Louisou (1791–1847), dcerou rakouského císaře Františka I. Vysloužili si nejen vyhnání z recepce pořádané na počest císařské svatby v Tuileriích, ale i zbavení odznaků svých úřadů a uvěznění.