Řešení finanční krize za vlády Habsburků: Papírové peníze s proměnlivou hodnotou

Kromě oficiálních státních peněz byla vytištěna také spousta takzvaných „nouzovek“. Tisíce druhů nouzových papírových peněz k náhradě chybějících drobných si nechal tisknout kdekterý obchodník a kdekteré město po celé monarchii. Objevily se dokonce papírové peníze úročené, které měly doslova každý den jinou hodnotu! Taková situace snad nemá v dějinách obdoby. 

Platba trhanými bankovkami

Když František Josef I. nastupoval v památném revolučním roce 1848 ke své neobyčejně dlouhé vládě, v Rakousku obíhaly převážně bankovky Privilegované rakouské národní banky ve Vídni (peníze 4. a 5. emise, částečně též zbytek emisí z let 1811–1813). Základem byla emise z roku 1841 s nominálními hodnotami 5, 10, 50, 100 a 1 000 zlatých, kterou následující emise v roce 1847 doplnila jinými vzory hodnot 5, 10 a 100 zlatých. Je dobré si uvědomit, že kupní cena zlatého byla přibližně dnešních 100 Kč, takže i nejnižší papírový nominál představoval poměrně vysokou částku.

Z toho plyne, že drobné byly výhradně kovové mince, z nichž byla řada stříbrných. Revoluční události, které se na Evropu přiřítily v roce 1848, vedly k tomu, že vzhledem k celkové politické a hospodářské nejistotě se lidé kovových peněz neradi zbavovali a hromadili si jich doma velké zásoby. Peněžní oběh tím začal být vážně narušován. Před rokem 1848 zažívalo hospodářství několik let poklidného vývoje, což se ale rychle změnilo již po několika měsících revolučních událostí. Politický rozvrat rychle následoval rozvrat hospodářský. Ten se projevil i ve vydávání a používání papírových peněz.

Prvním pokusem vlády řešit alespoň částečně situaci s nedostatkem nižších kovových nominálů bylo už v květnu 1848 vydání jedno a dvouzlatkových bankovek. Nominál jednoho zlatého byl však stejně dosti vysoký a lidé si poradili po svém: zlatkové bankovky se trhaly na čtvrtiny a vesele se jimi platilo, přestože se úřady vehementně snažily tuto „svépomoc“ zakazovat a stíhat. Zlatý se tou dobou dělil na šedesát krejcarů, takže polovina zlatkové bankovky platila třicet krejcarů, čtvrtina pak patnáct.

Pokladniční poukázky na potlačení revoluce

Další velký problém, před kterým rakouský stát stál, byl nedostatek financí na potlačování revoluce a současně na probíhající válku se sardinským králem Karlem Albertem. Řešení se zdálo jednoduché – vytisknout papírové peníze. V první etapě to byly úročitelné pokladniční poukázky, jichž bylo vydáno za 20 milionů zlatých. Tyto poukázky byly úročeny pěti procenty ročně, ale přes slušný úrok se je lidé zdráhali používat. Vláda nakonec zahrnula tyto poukázky do krytí emisní banky, která za ně vydala bankovky, které už s důvěrou občanů problém neměly. Emisní banka sice jednala v rozporu se svým statutem, ale účelu bylo ve státním zájmu dosaženo.

Neznamenalo to ovšem, že vydávání pokladničních poukázek ustalo – právě naopak. Tři měsíce po pětiprocentních poukázkách byly vydány tříprocentní poukázky a každé tři až čtyři měsíce se emise opakovaly až do ledna 1850. Vzhledem k tomu, že poukázky platily vždy jen několik měsíců (maximálně jeden rok) a byly úročené, byla na zadní straně vytištěna tabulka, kde byly uvedeny všechny dny, kdy byla poukázka v platnosti včetně uvedení hodnoty, jakou ten který den představovala.

Takže například stozlatková poukázka vydaná prvního ledna 1849 úročená třemi procenty byla každý den o půl krejcaru dražší. Desátého ledna byla tedy o 5 krejcarů dražší a konečně 31. prosince 1849 již stála 103 zlaté.

Poukázky byly samozřejmě z oběhu zase brzy stahovány. Přestože jich bylo vydáváno mnoho, jsou zejména jejich vyšší nominály sběratelsky velice cenné a řada nominálů se nezachovala vůbec. Vláda, která s hrůzou sledovala, jak v prvních měsících politického neklidu mizí kovový poklad emisní banky, nakonec přistoupila k nucenému oběhu poukázek. Další zajímavostí týkající se pokladničních poukázek byly zcela neobvyklé nominální hodnoty první emise – byly totiž 30, 60, 90, 300, 600 a 900 zlatých. 

Protože byl nedostatek drobných hrozivý, vydal Císařsko-královský mincovní úřad už v roce 1849 tzv. mincovní poukázky (papírové) v hodnotách 6 a 10 krejcarů. Ke zvýšení důvěry bylo slíbeno poukázky zase z oběhu stahovat, přičemž se to dělo postupně tak, že se vylosovala jedna série, která pak byla vyměňována za mince. Poslední poukázky byly staženy z oběhu až v roce 1856.

Peníze z nouze

Veškerá vládní opatření však stejně potřebám hospodářství nestačila, a tak zejména léta 1848–1849 znamenala do té doby naprosto nevídaný rozvoj nouzových papírových peněz, svým rozsahem nikdy nepřekonaný. Těchto peněz zanedlouho obíhalo několik tisíc druhů a vydávaly je zejména obce, panství, městské úřady a dokonce i jednotliví obchodníci a řemeslníci. Zakazování nouzovek se míjelo účinkem zejména z toho důvodu, že by se bez nich asi hospodářský život zastavil. Panovala situace, kdy nebylo čím platit menší obnosy.

Tématice nouzových papírových peněz se pochopitelně věnovala celá řada sběratelů i badatelů a každá nová práce vydaná na toto téma uvádí nové, dosud neznámé nouzovky z revolučních let i krátce po nich. Jen pro ilustraci uveďme, že ještě v roce 1977 se počet těchto nouzovek odhadoval asi na 1400 druhů, ale poslední publikace na toto téma uvádějí již kolem 4 000 druhů.

Přišly další emise papírových peněz, které nevydával stát. Šlo o takzvané peníze „revoluční“. V italských Benátkách se tiskly téměř tři roky papírové peníze s názvem „Moneta patriottica“ (Vlastenecké peníze), které ovšem nezněly na rakouské zlaté, ale liry.

TIP: Ošidil celou Francii: John Law srazil svými machinacemi zemi na kolena

V Uhrách, které také povstaly proti rakouské centrální vládě, se tiskly od března 1848 až do konce roku takzvané „košutovky“, což byly také nevládní a tudíž i nepovolené peníze. Nominály byly vydávány od 15 krejcarů do 100 forintů. Své jméno košutovky získaly tím, že uherským ministrem financí byl v revolučních měsících Lajos Kossuth, který se stal vůdčí osobností maďarského odboje proti Rakousku. Od ledna 1849 byly po potlačení revoluce košutovky stahovány z oběhu a na krytí výdajů byly s nuceným oběhem vydávány takzvané Poukázky na zemské příjmy Uher. Lajos Kossuth mezitím emigroval do USA, kde organizoval tisk jiných uherských papírových peněz s cílem financovat dosažení samostatnosti Uher.