Renesanční rodičovství: Jak vypadala výchova mladých dam a pánů?

I období renesance platilo, že maminky měly ke svým dětem blízko, protože s nimi byly každý den. Naopak tatínkové je vídali méně často a obecně chovali vřelejší vtah k synům než dcerám. Kluk byl dědicem rodu, zajišťoval pokračování majetku a prestiže. Po několika letech přecházel do přímé otcovy výchovy, během níž se citová pouta mohla ještě upevnit.

Trestat se musí!

Zároveň ale neplatilo, že by dcery byly na šlechtických sídlech nějakou nevítanou přítěží. Tak třeba Karel starší ze Žerotína, když odjel po smrti své ženy bojovat do Normandie, nechal doma v opatrování osmnácti měsíční dcerku Bohunku. Mnohokrát nabádal v listech opatrovnici, aby se o ni starala, vyptával se na zdraví své malé Bůžičky a strach o dceru zdůvodňoval svým otcovským srdcem: „A vás ještě jednou prosím, abyste na pozoru měla, aby ji některá mrcha chůva k nějakému neštěstí nepřivedla.“

Pro budoucí šlechtice bylo velkou výhodou, když vyrůstali v dvojjazyčném prostředí. Dobrá znalost češtiny a němčiny (v menší míře i španělštiny) jim usnadňovala život. Časté svazky české a rakouské a později i německé aristokracie vedly k tomu, že mnoho velmožů v dospělém věku mezi rodnou češtinou a němčinou nedělalo rozdíl. Tato praxe platila na obou stranách zemské hranice: češtinu totiž v osobní korespondenci s českými a moravskými přáteli používala i řada rakouských šlechticů. 

TIP: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Při probírání výchovy dětí nemůžeme pochopitelně vynechat fyzické tresty. Věc na začátku 21. století věru nepřijatelná, leč v dobách před čtyřmi stovkami let běžná. Ovšem pokud se týká dětí z šlechtického prostředí, právo trestat je tělesně si vyhradili pouze rodiče. Pádnou ruku při výchově synů doporučoval Jan Hasištejnský z Lobkovic ve svém naučení pro syna Jaroslava. Vyplývá z něj, že když se děti netrestají, přerostou rodičům přes hlavu a potom je těžké je dál vychovávat:

„Událiť se míti syny, tresci je za mládí a nedej jim vůle. Mrskej metlou, bičem za času, abys (dada jim příliš vůli) nad nimi potom žalosti své neuzřel a nedočkal.“

Chlapec, nebo dívka?

Dost těžko se na obrazech z té doby poznává, zda jde o chlapečka, nebo holčičku. Pohlaví toho či onoho urozeného dítka neprozrazoval účes, ale rozlišovací symboly, například dětské hračky či charakteristické součásti oděvu. Chlapci bývali zobrazováni s koníkem, bičíkem, bubínkem nebo se psem, popřípadě s šerpou, ptačím pérem a rosetou vlevo na čapce. Když šlo o holčičku, pak držela panenku, měla rosetu uprostřed nad čelem nebo zavěšený přívěšek.

Aby to bylo ještě složitější, byli malí šlechtičtí chlapci občas oblékání do ženského oblečení. Tak byl kupříkladu zpodobněn na obraze malý Albrecht z Fürstenberka. Má klasické dlouhé ženské šaty španělského střihu, ovšem s atributy mužství – s kopím v pravé ruce a mečem po levém boku. 

I renesanční dítě si pochopitelně umělo hrát. Mnohé imaginární bitvy spolu sváděli chlapci s koníkem na hůlce a s bubínkem. S bičíkem v ruce honili káču, které se někdy říkalo vlk, a pochopitelně existovaly i míčové hry. A dívčí způsob hraní? U toho nesměla chybět panenka, vybavená nejrůznějšími oblečky.

Hrály si samozřejmě stejně tak šlechtické děti, jako ty neurozené, dospělí šlechtici ale dbali na to, aby se moc nemíchali dohromady. To konstatovala začátkem 17. století i Polyxena Lobkovická z Pernštejna, která měla starost, aby si její Václav Eusebius nepouštěl společensky podřízené chlapce k tělu. Důvod? V budoucnu by ho nerespektovali jako pána.  

Hry a sporty

Mezi nejoblíbenější zábavy patřila hra s kuličkami. Neznámá nebyla ani chůze na chůdách a ve chvílích odpočinku přišla vhod houpačka zavěšená mezi stromy. K dalším oblíbeným hrám patřilo běhání o závod. Buď chlapci běželi k předem nakreslené čáře a vítězem se stal ten, kdo doběhl první, ale čáru nepřekročil – museli se zastavit u ní. Nebo jenom závodili o to, kdo dřív dosáhne vytčeného cíle. Postupem času šlechtičtí synové při této zábavě přibrali kopí a snažili se jím zasáhnout zavěšený kroužek, čímž se připravovali na budoucí turnajová klání. 

Dále tu byly sporty pod střechou, které se daly provozovat, i když venku třeba sněžilo. V zámeckých sídlech se začaly míčovny budovat na začátku 17. století, a právě v nich se hrál zárodek dnešního tenisu. „V míčovně se hraje s míčem, jejž jeden hází a druhý chytá i zpátky hází pletenkou.“ Pletenka je prababička tenisové rakety. „A to jest hra šlechtická k pohýbání těla i pro dospělé.“

Používal se i nafukovací kožený míč, se kterým se provozoval jakýsi druh volejbalu. Další ryze šlechtické hry a zábavy se odehrávaly v šermírně. Tady mladí zápasníci bojovali meči a kordy ovázanými na konci kusem látky, aby nedošlo k nebezpečným zraněním. Chlapci také mohli bojovat holýma rukama a snažili se soupeře podrazit. 

Jak se učit abecedu

První léta života trávili chlapci i děvčata na šlechtických sídlech společně v uzavřeném prostředí nejužší rodiny. Šlechtické děti přibližně do sedmi let obklopovaly převážně ženy. Po zvládnutí základních pohybových a mluvních dovedností začaly být děti vychovávány a vedeny k činnostem, které měly později zúročit v praktickém životě. Osvojovaly si základy společenského chování a náboženství, učily se základům čtení a psaní.

Po staletí se nic nezměnilo na touze rodičů mít bystré a vzdělané děti. Paní Eva Pětipeská musela v roce 1616 odmítnout přehnaný požadavek rytíře Šťastného Václava Pětipeského z Chýš, „abych svého syna Adama učila každé ráno a večer dvě hodiny v abecedě, ale Adámek se mi zdá příliš malý k učení, neb není mu víc než jen tři léta, na čtvrtý rok mu teprva jde, aniž ještě dobře mluviti umí.“ S učením tříletého Adámka abecedě to pan Šťastný Pětipeský opravdu přehnal. Se vzděláváním se začínalo od sedmi. Tatínek sehnal soukromého praeceptora anebo ratolest poslal do šlechtické či městské školy. 

Zpočátku bylo učení pro žáčky docela radostí. Hlavní bylo zvládnout abecedu. Stejnou radost jako děti měli z jejich prvních písmenek i rodiče. Dnes se žáčci první třídy musejí abecedu nadřít písmenko od písmenka. Před čtyři sty a více lety si ji zapamatovávali podle tohoto říkadla:

„A bude celé čeledi dáno dědictví ej farář jenž jest hospodin i král lidí lákán mnoho měl nás někdy on pokoj rád řádem sloužil šlechetný tak tělesný ukázal velikost v sobě věčnou za život.“ Písmeno „j“ se ovšem tehdy psalo jako „g“, tedy „genž gest“.

Miloval bych rád…

Když se žáci ve škole naučili psát a číst, stávali se z nich mladí lidé, kteří měli touhu vyjádřit své pocity písemně. Mladí pánové a dámy se ve všech dobách ze všech citů nejvíce vypořádávali s nájezdy lásky. Šlechtičtí mládenci měli pro tento účel zvláštní památníky, do kterých si poznamenávali první erotické a sexuální zážitky, a to především z kavalírských cest Evropou, které byly součástí jejich vzdělávacího procesu.

I mladý šlechtic Lev Vilém z Kounic nabýval své první milostné zkušenosti na cestě do Itálie a Španělska. Potomek českobratrské rodiny konvertoval ke katolictví a stal se žákem jezuitské koleje v Olomouci. Vychovatelé mu tedy připravili vzdělávací cestu po evropských baštách katolictví. K nemalé radosti historiků si Lev Vilém vedl po celou dobu své cesty podrobný deník, do něhož si zapisoval nejzajímavější zážitky. 

Tolerance jen k jinochům

Mladý pán z Kounic si všímal kromě architektonické krásy kostelů a klášterů také půvabu neznámých dam a paní. Přátelé ho uvedli rovněž mezi proslulé benátské kurtizány, on se však zamiloval do jedné z divadelních hereček a nebylo dne, kdy by ji nenavštívil a nepřinesl jí nějaký dáreček – rukávník, ozdoby z korálů nebo cukrářské výrobky.

Záhy se však měl přesvědčit o nestálosti ženského srdce, neboť dívka jeho srdce další dárek odmítla. „Nedej se nikdy více ošáliti žádným ženským předstíráním!“ nabádal jinoch v deníčku sám sebe pro případ, že by snad na to v budoucnu pozapomněl.

TIP: Hlad, krádeže a bičování: Seznamte se s drsnou spartskou výchovou

Po příjezdu do Španělsku podnikl několik bujných výjezdů v dámské společnosti, „a tam jsme našli dobrou zábavu a společnost, kterou jsme doprovázeli až domů v jejich vozech. A tu jsem ztratil své panictví.“ 

Společnost byla tehdy víceméně tolerantní, co se předmanželského pohlavního styku týká. Tedy pokud se týká jinochů. Dívky na tom byly poněkud hůře. Pokud šlechtična neodolala milostným nástrahám, čekal ji trest v podobě opovržení vlastní rodinou, vězení a ztráty dědických nároků.

Na podobné případy pamatovalo i zemské zřízení z roku 1564: „A jestliže by se také přihodilo, že by která panna panenství svého nezachovala a to se v pravdě shledalo, má konečně svůj díl i statek ztratiti.“