Realita středověkého života: Chudoba, lichva a exekuce

Čtvrtina až polovina obyvatelstva měst nevlastnila žádný majetek. K nim je třeba připočíst desetinu až pětinu těch natolik chudých, že je městské seznamy poplatníků ani neznají – jako třeba žebráky, tovaryše nebo nevěstky. Zkrátka chudák, kam se podíváš…

Zhruba dvě třetiny městské populace si nemohly dovolit dům, a často ani vlastní domácnost. Šťastnější z nich bydleli u měšťanů za nájem či službu, případně „pro milosrdenství boží“: Ve středověké Praze známe domy, kde žilo i patnáct rodin. Jiní nalézali útočiště u církevních institucí nebo přespávali před městskými branami ve stodolách. Největší část chudiny přežívala v brlozích na okraji města. V Praze se jednalo o tzv. Krakov, kolonii chatrčí, kde nocovali zejména nádeníci a nosiči. 

Situace městské chudiny byla o to složitější, že život v takovém sídle vyžadoval nemálo peněz. Vedle nutných výdajů na obživu vybírala jisté finanční částky v různém intervalu místní správa a s vrcholícím středověkem se stala neodbytnou také církev. Jediné řešení složité životní situace nabízely půjčky, jež ovšem dlužníka často uvěznily v pasti.

Vysyp kapsy!

Půjčování na úrok, které se rozvíjelo ve 14. století, nepředstavovalo italské specifikum. Čtveřice dochovaných pražských knih rychtářského soudu obsahuje přes dva tisíce případů propadnutí zástavy u půjčky v hodnotě pod 60 grošů, tedy jednu kopu.

Nejčastějším typem úvěru byl tzv. hantpfant, půjčka proti zástavě. Půjčovat peníze za movitou záruku mohl každý měšťan, ale na rozdíl od Židů, jimž předmět při nesplácení propadl automaticky, museli ostatní zapsat zástavu u rychtářského soudu a tam se případně domáhat jejího vydání.

Vedle zástavy se legálně praktikovala i neskrývaná lichva. Pražský Řád a práva konšelská, pocházející zřejmě z let 1413–1419, předepisují, že si na ni lze stěžovat pouze při splacení dluhu. Nejobvyklejší způsob půjčky byl ovšem formálně bezúročný: Dlužník se věřiteli upsal k vyšší částce, než jakou obdržel.

Nevýhodné půjčování

Běžné bývalo ujednání, že „peníze peněz rukojmí jsou“. V praxi to znamenalo, že pokud dlužník přestal splácet, dřívější splátky propadly a dluh se vymáhal v plné výši. Jelikož se půjčky rozvrhovaly třeba na 120 splátek, docházelo k tomu často. Nezaplatil-li dotyčný do čtyř týdnů, musel odvést dvojnásobek půjčky.

TIP: Jak chutnal středověk? Po kaši, rybách i zvěřině

Při nesplácení čelili dlužníci exekuci, neboť za dluh ručili celým svým majetkem. Vedle pohledávky museli zaplatit patnáct grošů rychtáři, který exekuci vykonal. Pokud neměli peníze, museli si dlužnou částku odpracovat. Nepřekvapí, že lichva představovala cíl kritiky reformních kazatelů – ačkoliv se jí běžně živili i duchovní.