Radši pudla než ženu: Filozof Arthur Schopenhauer měl raději psy než lidi

Je půlka září roku 1860. Arthur Schopenhauer sedí ve svém frankfurtském bytě a zuřivě čmárá slova na papír. Kašle, nemůže popadnout dech. Cítí, že jeho dny se chýlí ke konci. Jediným společníkem v osamění je mu věrný přítel – kaštanový pudl Atman. Stařec odloží pero a pohladí přítulnou psí hlavu na svém koleni. „Neboj se, až tady nebudu, bude o tebe dobře postaráno. Na všechno jsem pomyslel v závěti.“

Život jako otročení 

Arthur Schopenhauer se ani na sklonku života netajil tím, že si o lidech nemyslí nic dobrého. S postupujícím věkem se jeho protispolečenské názory vyostřují. Lidský život stále považuje za každodenní neustálé utrpení, které prostupují jen vzácné okamžiky klidu. I když nasytíte svůj žaludek jako král, stejně zase dostanete hlad. Život nedává pražádný smysl, ba naopak!

Byt dvaasedmdesátiletého filozofa, který se nikdy neoženil a neměl děti, vyplňuje ticho. Sem tam ještě Schopenhauera navštíví někdo z hrstky jeho přívrženců. „K čemu jsou lidé dobří?“ ptají se, aby udrželi starcovu chřadnoucí mysl ve střehu. „K tomu, aby umřeli,“ odpovídá pohotově bělovlasý muž. „Hnáni primitivními pudy se pachtí za uspokojováním potřeb a konečně – rozmnožením. Ale copak se dá rozmnožování utrpení považovat za dobré? Veškerý život je otročením pro slepou vůli, která řídí lidské jednání. A ať se život snaží, jak se snaží, nakonec stejně vždycky skončí. Kdybychom tak mohli opustit ten začarovaný kruh nekonečného plození a umírání,“ lamentuje Schopenhauer a pohybem ruky naznačuje svému pudlímu kamarádovi, že pro něj má pamlsek. Pes, hnán svými pudy, které mu velí slupnout mňamku, poslušně přiběhne.

Protože byl Schopenhauer potomkem bohatých obchodníků, mohl celých sedmadvacet let ve Frankfurtu strávit jen tím, že pozoroval ubíhající svět a sem tam si na něj v některém ze svých pozdních spisků postěžoval. „Nesnáším prázdné blábolení, anonymní novináře a recenzenty, ale především nesnáším, jak ti prostoduší nabubřelí vozkové práskají bičem jako o život. Hluk způsobuje neschopnost naslouchat a myslet!“  

Umějí se pudlové převtělovat?

Schopenhauer měl během svého života mnoho pudlů. Tomuto plemeni byl celoživotně věrný. Všem svým psům dává vždycky stejné jméno: Atman. To v hindštině znamená základ světa, praduše, ze které vznikají všechny další duše světa. Není to náhoda. Vědec nejspíš doopravdy věřil, že se v různých psech reinkarnuje ta samá duše.

Schopenhauer bude později oceňován jako filozof, který jako první v moderních dějinách zprostředkoval Evropě dálnovýchodní filozofické nauky zahrnující buddhismus a hinduismus. Jak stárnul, více a více se věnoval také ezoterice. Připouštěl zjevování duchů a vysmíval se vědeckým skeptikům, kteří podobné fenomény popírali. Ve svém dobrovolném frankfurtském „vyhnanství“ napsal druhý díl knihy Svět jako vůle a představa. Přemýšlí v ní, jak je možné vyváznout z nepravého života smyslů a jak nahlížet opravdový „svět o sobě“, který smyslům zůstává skrytý – a dosáhnout tak nirvány, pro niž používal termín kontemplace.

Ideální žena neexistuje

Schopenhauer využíval každé příležitosti, při které by mohl v dobrém promluvit o psech. Nicméně o ženách se vyjadřuje o dost hůř. „Na Západě žena, zejména „dáma“ zaujímá místo docela nesprávné, neboť žena, kterou staří právem nazývali sexus sequior čili druhé pohlaví, vůbec není vhodný předmět naší úcty a zbožňování,“ napsal ve spise O ženách.

Už za svého života je tak často označován za misogyna, tedy člověka, který ženským pokolením pohrdá. Ženy podle něj ani nedosahují dostatečných intelektuálních kvalit. Dokazuje to například tím, že ženy v historii nikdy nevykonaly žádné velké dílo ducha na poli umění, filozofie, architektury nebo politiky. V jeho době však ženy neměly prakticky žádný přístup ke vzdělání. Schopenhauer tak po ženě, která by mu vyhovovala, požaduje něco, co mu bohužel takřka žádná současnice nemohla splnit – být emancipovaná a vzdělaná. Schopenhauer nakonec přestal hledat uspokojení v kontaktu s jinými lidmi a nadále se věnoval mrzutému psaní a svým psům.

Do poslední chvíle

Ze všech svých Atmanů má sešlý Schopenhauer nejradši toho posledního, který s ním prožívá i závěr jeho života. Hnědý pudl je však už delší dobu nesvůj. Cítí, jak jeho páníček od začátku roku rychle chřadne. Tuší, že je něco v nepořádku. Starý muž se zvedne od psacího stolu a následován Atmanem se s hlubokým sípáním přesune na gauč. „Každému, kdo potřebuje živou zábavu pro to, aby zahnal chmurnost samoty,“ praví svému psovi, jako kdyby stál před plnou halou univerzitních posluchačů, „doporučuji pořízení psa. Psí morální a intelektuální kvality skoro vždycky přinášejí prožitek radosti a uspokojení.“ Pes neví, že mudrc cituje sám sebe. Stařec se pak uvelebí na gauči a jeho milovaný psí společník s hlasitým oddechnutím ulehne po jeho boku.

„Pan Schopenhauer už dlouho nebyl venku, Atman kňučí za dveřmi,“ podivují se sousedé. Když na klepání nikdo nereaguje, rozhodnou se nakonec dostat do bytu násilím. Kaštanový pudl přivítá nečekané hosty smutným psím nářkem. Přítomní se obávají nejhoršího. Arthura Schopenhauera nacházejí sedět na gauči, jako kdyby hleděl na svou knihovnu s indickými a tibetskými spisy, které studoval. Filozof však nejeví známky života. Přivolaný doktor už jen konstatuje, že starému pánovi selhal dech a prakticky se zadusil. Zemřel 21. září 1860. Soudě podle vyleženého důlku vedle nebožtíka s ním byl jeho Atman až do poslední chvíle.