Rádio Svobodná Evropa: Hlas, který pronikl za Železnou oponu

Brzy po únoru 1948 začala péčí českých a slovenských exulantů na Západě fungovat exilová média, která primárně sledovala jasný cíl – bojovat proti komunistickému režimu doma. Výsadní postavení mezi exilovými médii vždy mělo Rádio Svobodná Evropa neboli Radio Free Europe (RFE). 

Hlas svobodného Československa

Oficiální vysílání na středních vlnách zahájilo v Mnichově 1. května 1951, a to hlasem jeho nejaktivnější, československé redakce (do pádu železné opony vznikly ještě maďarská, polská, rumunská a bulharská sekce a v roce 1953 byla RFE doplněna sesterskou stanicí Rádio Osvobození, později Svoboda, určenou pro národy SSSR). Médium, v jehož vedení stáli Američané, bylo financováno hlavně ze zdrojů americké vlády – konkrétně z rozpočtové kapitoly pro CIA, ale na Bílém domě nikdy nezáviselo tolik jako vládní Hlas Ameriky. Poslech byl v letech 1952–1988 ztěžován rušičkami, v Československu asi nejdůkladněji. 

Československá redakce, vedená zpočátku masarykovci Ferdinandem Peroutkou a Pavlem Tigridem, měla kolem sta zaměstnanců a její program se v padesátých letech nesl v protikomunistickém duchu, kdy například v pořadu Voláme komunistickou stranu redaktoři varovali konkrétní komunistické funkcionáře, že jednou budou potrestáni.

V uvolněnějším následujícím desetiletí stanice například bodovala hudebními pořady se západní pop-music či srovnáváním života doma a na Západě. V osmdesátých letech se vysílalo od 4:57 ráno do 1:42 po půlnoci. Každou hodinu byly zprávy, ale jádro vysílání tvořily večerní komentáře. Velký prostor byl věnován kultuře či náboženským otázkám.

Posrpnová éra

Po srpnu 1968 přišly do rádia desítky nových emigrantů, kteří se ovšem podle vzpomínky jednoho z nich, Milana Schulze „nikdy nezbavili nálepky rudý koutek a taky na ně po celou dobu docházela k americkým šéfům anonymní udání“. Ale Sláva Volný, Lída Rakušanová a další byli doma populární a věděli, jak posluchače oslovit, takže představy amerických manažerů o vyšší poslechovosti se podařilo naplnit. 

Mnichovská „nepřátelská stanice“ trvale zaměstnávala aparát ÚV KSČ a Státní bezpečnost, která proti ní prováděla různé dezinformační kampaně a diverzní akce (například se „postarala“ o jed atropin ve slánkách v jídelně). Do „objektu ideologické diverze“ se po roce 1968 podařilo infiltrovat 11 komunistickým agentů, z nichž ale pět lze považovat za agenty dvojité.

TIP: Balony svobody nad ČSR: Jak vypadaly letákové kampaně Svobodné Evropy?

Asi nejznámější je případ agenta Pavla Minaříka (v RFE 1969–1976), který ovšem nejvíce informací a drbů získával v kantýně. Mnohem závažnější byl bombový útok, který 21. února 1981 večer provedl terorista Carlos na objednávku rumunské Securitate a při němž byli zraněni tři redaktoři československé sekce. V roce 1985 bylo zavedeno přímé telefonické spojení s Československem a podle zjištění StB do redakce přes hrozbu postihu volalo až 70 Čechoslováků denně. Stanice přežila snižování rozpočtu v sedmdesátých letech i změny mezinárodní situace po roce 1989 a vysílá dodnes – od roku 2009 z pražského Hagiboru do zemí od Běloruska po Pákistán