Půlstoletí polské dynastie: Jagellonská vláda v českých zemích

Když 22. března 1471 zemřel v Praze český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, o českou korunu se rozehrála partie, v níž místa hlavních hráčů zaujali všichni okolní suveréni. Zdálo se, že nejblíže k rozbití banku a zisku královského klenotu má uherský král Matyáš Korvín (s Poděbradem od roku 1468 ve válečném stavu), který po zprávách o Jiříkově smrti nelenil a přesunul se do pevné Jihlavy, aby zblízka sledoval vývoj dalších událostí.

Mezi jeho soupeře v této hře patřili římský císař Fridrich III., často skrytý i otevřený odpůrce, bavorský vévoda Ludvík, saský vévoda Albrecht, manžel Poděbradovy dcery Zdeňky, a konečně také polský král Kazimír IV. Jagellonský, který mohl každé oslabení uherského krále považovat za věc prospěšnou sobě i polské koruně.

Určité podpoře se těšil i Jiříkův syn Jindřich, ovládající slezské knížectví münsterberské. Ten se však možnosti kandidatury předem vzdal. Svou roli mohla při jeho rozhodování sehrát skutečnost, že starší bratr Viktorin se právě v této době nacházel v Matyášově zajetí, do něhož upadl koncem července 1469.

Křížová dáma a srdcový kluk

Polský král Kazimír si mohl vysokou hru dovolit. Jeho manželkou byla Alžběta Habsburská, „matka králů“, dcera římského a českého krále Albrechta II. Habsburského a sestra Ladislava Pohrobka, která svému manželovi jako věno celkem neočekávaně přinesla dědické nároky po svém zemřelém bratrovi. Mimo to byla už od dob husitských válek polská kandidatura leitmotivem české politiky, takže myšlenka českého panovníka pocházejícího z polské královské krve nebyla v našem prostředí vůbec nová.

Ohledně nástupnické otázky se Kazimír IV. pokoušel s králem Jiřím vyjednávat už v předchozí době (vůči Poděbradovi zachovával přísnou neutralitu, takže už v roce 1467 odmítl poselstvo katolické opozice, která mu nabízela českou korunu). Nakonec proto došlo ke shodě mezi projagellonskou skupinou kolem předního moravského šlechtice Ctibora Tovačovského z Cimburka a Poděbradovými stoupenci. Společným kandidátem se stal Kazimírův patnáctiletý syn Vladislav, který byl v květnu 1471 na sněmu v Kutné Hoře zvolen českým králem, což ovšem platilo pouze pro samotné Čechy. Ani to však Matyáš Korvín neuznal a sám se nechal v Jihlavě korunovat českým králem. Rovněž Moravu, Slezsko a Lužici fakticky ovládal uherský král. 

Král, který měl hluboko do kapsy

Mladého panovníka sice do jeho nového domova doprovodilo několik set ozbrojenců a vozy s tisíci zlatých, peníze se však rychle rozkutálely a Vladislav začal brzy zakoušet realitu krále, který má hluboko do kapsy. Jeho prostředky byly, mírně řečeno, značně omezené. Ty tam byly doby, kdy Jiří z Poděbrad mohl díky svým soukromým majetkům vykonávat politiku do jisté míry nezávislou na královských důchodech. Panovnická doména se totiž po husitských válkách nacházela navzdory revindikační akci Ladislava Pohrobka ve značně narušeném stavu.

Ve Vladislavově skutečné držbě se tak například nacházely pouhé čtyři hrady, mezi nimiž jako stálice figuroval jeho oblíbený Křivoklát (ostatní královské hrady byly zastaveny). Za půjčené hotovosti byl pak král donucen zastavovat i příjmy z berní, z poplatků z měst a z prodeje lesů. Svými finančními možnostmi se tedy nemohl rovnat pánům typu Vojtěcha z Pernštejna či později Zdeňka Lva z Rožmitálu.

My jsme tvoji páni!

Na rozdíl od polských poměrů se Vladislav po svém příchodu setkal se zcela jinou politickou realitou. Moc církve byla na území Čech a Moravy podstatným způsobem omezena a vedle sebevědomé šlechty se o svá práva brali i královští měšťané.

Postupem doby se díky svým rostoucím finančním potížím dostával do stále většího vleku stavovské obce, takže netrvalo dlouho a o všech zemských úřadech začali rozhodovat sami šlechtici. Šlechta kontrolovala i královskou radu, poradní sbor panovníka, kterou ustanovovala s Vladislavovým více či méně trpným souhlasem. Pod dohled stavovské obce navíc přešla i mincovna v Kutné Hoře.

Od Vladislava se čekalo, že bude reprezentovat stát a potvrzovat svou autoritou výkon státní moci, který si ovšem pro sebe osobovala právě stavovská obec. Ukazovat se a poslouchat. Podle rozšířeného rčení šlechtici Vladislavovi připomínali jeho situaci následujícími slovy: „Ty jsi náš pán a my jsme tvoji páni!“

Za uherskou korunou

Smrt Matyáše Korvína počátkem dubna 1490 otevřela Vladislavovi Jagellonskému nové perspektivy. Nejenže získal konečně vládu ve vedlejších zemích koruny české, ale usiloval i o tu uherskou. V počáteční fázi zápasu o uherský trůn se mohlo zdát, že nebude příliš žhavým favoritem. Na místní šlechtu, do té doby zakoušející Korvínovu pevnou ruku, však zapůsobila jeho „ohebnost“, a tak se díky ochotě a penězům českých stavů (výraznou pomoc králi poskytl Vilém z Pernštejna) mohl nakonec společně s vojskem vydat do Uher obhajovat své nároky, k jejichž prosazení došlo volbou v Budíně v červenci téhož roku.

Ať už si čeští stavové slibovali od podpory Vladislavovy kandidatury cokoli, součástí tzv. volební kapitulace, kterou musel Uhrům potvrdit, byl vedle slibu zachovat Moravu, Slezsko a Lužici v rámci uherského soustátí také požadavek, aby se společně se svým dvorem odebral do Budína, do středu svých nových věrných uherských poddaných. Tím pádem se ještě více vzdálil případnému vlivu na situaci v Čechách. Na druhou stranu ovšem také svým způsobem unikl z bezprostředního dosahu pánů osobujících si právo na přístup k jeho osobě. Dlužno ovšem dodat, že pouze proto, aby se ocitl mezi stejně náruživými uherskými magnáty, kteří tuto nově nabytou výhodu dokázali patřičně zužitkovat, a jak se později ukázalo, nehodlali se svého vlivu jen tak vzdát.

Za vším hledej Habsburky  

Se ziskem uherské koruny se dostavily i starosti se stále mocnějšími západními sousedy. Jagellonec sice zdědil rakouská území získaná Matyášem, vzápětí se však on i jeho nově nabyté království stali cílem vojensko-diplomatické ofenzivy vedené synem císaře Fridricha III. a dědicem rakouského domu Maxmiliánem. Ten se dokonce v září 1490 odvážil pod vlivem svých úspěchů zavtipkovat, že se na Vladislavově korunovaci možná objeví jako nezvaný host. Napětí částečně snížil až tzv. prešpurský mír, sjednaný v listopadu 1491.

Maxmilián záhy projevil zájem o sňatek Vladislavovy dcery Anny se svým vnukem Ferdinandem a dalšími možnými způsoby se snažil prokázat zákonitost habsburských nároků na uherskou korunu (svůj „uherský“ původ prokazoval mimo jiné i tím, že se narodil v tzv. Uherské věži). Kombinace dalšího politického a vojenského nátlaku nakonec slavila úspěch a smlouva uzavřená ve Vídni v červenci 1506 potvrzovala dynastické spojení Jagellonců s Habsburky: Vladislavův syn Ludvík byl zasnouben s Marií Habsburskou, dcera Anna s jejím bratrem Ferdinandem (pozdější český král Ferdinand I.). Definitivní tečku a Maxmiliánovo konečné vítězství pak znamenal vídeňský kongres v létě roku 1515, kdy proběhly svatby obou výše zmíněných párů. Vídeňské setkání však bylo Vladislavovou labutí písní a dnou sužovaný král 13. března 1516 zemřel.

Dlouho očekávaný syn

1. července 1506 přivedla Vladislavova třetí manželka, mladičká Anna z Foix, předčasným porodem na svět dlouho očekávaného dědice. Stárnoucí uherský a český král totiž neměl ve svém dosavadním manželském životě příliš velké štěstí. Jeho první ženou se už v roce 1476 stala Barbora Hlohovská, dcera mocného braniborského kurfiřta Albrechta Achilla. Sňatek byl ale uzavřen na dálku a nebohá nevěsta se posléze v důsledku nejrůznějších intrik ke svému královskému manželovi do Čech vůbec nedostala.

Lépe se Vladislavovi nevedlo ani v případě druhé manželky, Beatrice Aragonské, vdovy po Matyáši Korvínovi. K tomuto sňatku byl více méně přinucen uherskými magnáty a až do jeho zrušení v roce 1500 proti němu všemi silami bojoval.

Až teprve vedle třetí manželky, pocházející ze šlechtického rodu z pomezí Francie a Španělska, se cítil spokojen. Dokonce mu byla dle jeho vlastních slov „tak drahá a milá jako nic jiného na tomto světě“. Malému chlapečkovi bylo při křtu dáno jméno Ludvík, které mělo být ozvěnou současníka „otce vlasti“ Karla IV., uherského krále Ludvíka Velikého.

„Běda království, jemuž stojí v čele chlapec“

Ludvíkovo dětství rozhodně nebylo procházkou růžovou zahradou. Matka mu zemřela necelé čtyři týdny po jeho narození a v březnu 1516 se na věčnost odebral i otec. V létech 1508 a 1509 byl sice Ludvík korunován uherskou a českou královskou korunou, po Vladislavově smrti se však ocitl v rukou uherských poručníků, kteří de facto převzali otěže královské vlády.

V Čechách se v této době dostala k moci skupina šlechtických oligarchů, v jejichž čele stál bývalý příbuzný krále Jiřího Zdeněk Lev z Rožmitálu. Z této pozice dokázal příslušným způsobem těžit a mnozí současníci si nebyli zcela jistí, zda skutečnou vládu drží v ruce král či právě pan Zdeněk.

Na lepší časy se začalo blýskat, když mladý král dosáhl plnoletosti. I jeho snahy však byly do značné míry ochromeny nedostatkem financí. Papežský vyslanec píše v roce 1526: „Král Ludvík a jeho choť nemají ani dostatek peněz na jídlo. Všechny skvosty už dali do zástavy židovským věřitelům.“

TIP: Za krále dítěte: Jagellonská hvězda na českém trůnu zhasla u Moháče

Turecké nebezpečí na jižní hranici se stalo magnetem Ludvíkovy pozornosti a touha vyznamenat se před současníky ho vrhla na cestu křížového tažení. Nepočetná a mizerně vyzbrojená armáda nedokázala odolat přesile vojáků sultána Sulejmana a Ludvík, král uherský a český, zahynul 29. srpna 1526 na útěku v bažinách u Moháče. Cesta Habsburků na uherský a český trůn byla připravena.