Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Je nevlídné chladné poledne 18. ledna 1871 a v Zrcadlové síni paláce ve Versailles se odehrává velkolepé a osudové divadlo. Pruský král Vilém je korunován německým císařem! Sjednocení německých států do jediné říše, vedené Pruskem, věnoval pruský ministerský předseda Otto von Bismarck veškerou svou energii a politickou obratnost. Mne si ruce, jeho mnohaleté úsilí bylo završeno!

Čas hledání  

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen pocházel ze staré dobře zajištěné junkerské rodiny. Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu, pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand pije a postrádá jakékoliv ambice. Matka Vilemína, ctižádostivá dívka z úřednické rodiny, miluje město, vzdělání a společenský lesk. Veškeré naděje vkládá do svých synů. Chce, aby dokázali víc než ona. Otto po matce zdědí bystrou hlavu. Touží po projevech něhy a citu, jenže těch se mu od matky nedostane. Matku nesnáší, později jí vyčítá citový chlad a přílišné rozumářství.

Když je Ottovi sedm let, matka rozhodne, že se přestěhují ze statku v Pomořanech do Berlína. Její synové se přece musí vzdělávat na nejlepších školách! Ve skutečnosti chce Vilemína hlavně uspokojit svoji touhu po městském životě. Nucený odchod z venkova jí Bismarck nikdy neodpustí, stejně tak vzdělání, které pro něj vybrala. Nejprve berlínské gymnázium a pak studia práv na univerzitě v Göttingenu. Tam vede Bismarck neuspořádaný život plný výstředností. Hodně pije, zaplétá se do milostných afér - vždy svolný k souboji. Během tří semestrů nadělá tolik dluhů, že se musí vrátit do Berlína a dokončit školu tam. 

Po studiích nastupuje do státní služby, ale brzy z kanceláře „utíká“ na roční vojenskou službu. Po jejím absolvování v roce 1839 si uvědomuje, že vlastně nemá představu o své budoucnosti. Téhož roku matka umírá a rodinný majetek se nachází v dezolátním stavu. Otto s bratrem odcházejí na pomořanské panství, aby dali hospodářství do pořádku. Následující léta, která Otto tráví prací na vlastní půdě, jsou tím nejpromarněnějším obdobím jeho života. 

Roku 1847 uzavírá sňatek s Johannou Puttkamerovou, která je pravým opakem jeho matky. Prostá, nekonečně oddaná, skromná a trpělivá žena se mu stane celoživotní oporou.

Budu politikem!

Bismarck tuší, že cesta k nejvyšším politickým metám vede přes zemský sněm a vládní funkce. Proto se nechává roku 1845 zaměstnat jako vládní poříční správce. A skutečně – o dva roky později se stává poslancem zemského sněmu a v letech 1851 až 1859 zastupuje Prusko ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. V té době se mu narodí tři děti: Marie, Herbert a Vilém. Věnuje se jim s láskyplnou péčí, která byla jemu samotnému v dětství odepřena.

Ve Spolkovém sněmu se Bismarck stává mluvčím poslanců, kteří odmítají vedoucí úlohu Rakouska v Německém spolku. Jeho snem je vytvoření jednotné Německé říše, ve které by hlavní slovo mělo Prusko. Královská pruská rodina však s jeho postupem nesouhlasí a přemýšlí, jak se nepohodlného politika zbavit. „Co provedeme s tím otravným Bismarckem? Uděláme z něj vyslance v Rusku!“ A tak se pruský politik vydává s celou rodinou do Sankt Petěrburgu. Bismarck ale záhy vážně onemocní, opakují se i jeho nervové potíže. I tak dokáže svým šarmem a konverzačním uměním okouzlit celou carskou rodinu.  

Chci mít Bismarcka po ruce!

Roku 1861 nastupuje na pruský trůn Vilém I. a brzy se dostává do sporu s parlamentem, který mu zamítne reformu ozbrojených sil a neschválí navýšení rozpočtu na armádu. Pro případ eventuální krize chce mít Vilém Bismarcka blíž Berlínu, proto ho v květnu 1862 jmenuje pruským vyslancem v Paříži. V září se Bismarck setkává s Vilémem a řekne mu: „Královská vláda nebo svrchovanost parlamentu je jediným východiskem a já dovedu tu první variantu k vítězství.“ Král dá na radu svého ministra války Alberta von Roona a jmenuje Bismarcka ministerským předsedou. A o čtrnáct dnů později i ministrem zahraničí. V této svrchované funkci pak Bismarck setrvá plných dvacet sedm let! 

Bismarckovi je 47 let. A chce vítězit. Mít úspěch ve všem, v čem se angažuje, nebo jeho vlastními slovy: „uskutečnit boží záměr“. Když 29. září 1862 vystoupí před rozpočtovou komisi parlamentu, pronese slavnou větu, která se zapíše do historie: „Velké otázky doby se nerozhodují řečmi a usneseními, což byla velká chyba let 1848 až 1849, nýbrž železem a krví“. Bismarckovy cíle jsou jasné: vynutit si kontrolu nad německy mluvícími oblastmi Evropy a sjednotit německé státy pod vedením Pruska. 

V roce 1864 Bismarck uzavírá spojeneckou smlouvu s Rakouskem. Poté jejich vojenské síly napadnou Dánsko. Po smrti dánského krále Frederika VII. se jim totiž nabízí skvělá záminka: nevyřešená otázka Šlesvicka a Holštýnska. Po úspěšné invazi si Prusko s Rakouskem území rozdělí. Ale už o dva roky později Prusko rozpoutává sedmitýdenní válku proti svému někdejšímu spojenci. A důvod? Spor o správu nad zeměmi dobytými ve válce s Dánskem.

Bismarck se na konflikt náležitě připraví. Předem si zajistí neutralitu Ruska a Francie i spojenectví Itálie. Po drtivé porážce Rakouska 3. července 1866 v bitvě u Sadové nedaleko Hradce Králové je výsledek války jasný. Rakousko žádá o mír. K Prusku jsou připojeny Hannoversko, Hesensko-Kasselsko, Nasavsko a také Frankfurt. Prusko se tak stává rozhodující německou mocností. Ke sjednocení však zatím nedochází, řada malých německých států odmítá dát souhlas. Celkem správně se domnívají, že by sjednocení přineslo dominanci Pruska. 

Válka s Francií

Bismarck je však odhodlán sjednocení Německa završit. Jeho příštím tahem je válka proti Francii. Pokud se Prusko ocitne v ohrožení, jistě se ve všech probudí jejich pangermánské cítění a půjdou mu na pomoc! Díky triku s pozměněnou Emžskou depeší se Bismarckovi podaří Napoleona III. vyprovokovat k vyhlášení války. 

Válečný střet, který se rozhoří v létě 1870, prokáže nečekanou, ale naprosto jasnou vojenskou převahu Pruska. Po rozhodné bitvě u Sedanu je Napoleon III. zajat a donucen ke kapitulaci. Pro Bismarcka už není těžké přesvědčit ostatní německé státy, aby vstoupily do jednotné německé říše. V lednu 1871 je ve Versailles slavnostně vyhlášeno Německé císařství. Vilém I. je korunován císařem. Až do 1. světové války dominuje kontinentální Evropě jednotné Německo. 

Všemocný kancléř

V následujících letech vládne zemi císař Vilém I., ale ve skutečnosti disponuje takřka neomezenou mocí říšský kancléř Otto von Bismarck. Jeho domácí politika je zaměřena na boj proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snaží omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla - strany Centrum. Další potenciální hrozbu představuje podle Bismarcka vzestup sociálních demokratů. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využívá říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. 

Současně však v roce 1881 zavádí nový systém sociálního a nemocenského pojištění. Je prvním svého druhu v Evropě a stává se vzorem pro ostatní země. Bismarck tak rozhodně nečiní z lásky k dělníkům. Snaží se podpořit ekonomický růst země a zároveň odlákat široké vrstvy od sociální demokracie. Politický záměr neskrývá. „Moje myšlenka si klade za cíl získat pracující třídu. Můžu dokonce říct – uplatit ji státem,“ uvádí.

V zahraniční politice je Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Obratnou diplomacií buduje spojenecký systém, jehož cílem je udržet Francii v izolaci. Ke koloniálním otázkám přistupuje Bismarck velmi zdrženlivě. Zdráhá se přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chce z Německa učinit světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Nakonec ustoupí, a tak i Německo získává své kolonie v Africe a Oceánii. 

Podcenění soupeře

Až do smrti císaře Viléma I. v březnu 1888 o všem rozhoduje Bismarck. V červnu 1888 nastupuje na trůn Vilémův vnuk, devětadvacetiletý Vilém II. Tento arogantní a odhodlaný muž nestrpí, aby byl zastíněn velkým kancléřem. V roce 1890 přinutí Bismarcka k rezignaci. Bývalý kanceléř opouští Berlín a uchyluje se na své statky. Tam píše paměti a občas se věnuje kritice svých nástupců. Jak pravdivá se za několik let ukázala například jeho myšlenka, že by se Německo mělo držet svých hranic a nepouštět se do příliš výbojné politiky...