Protokoly sionských mudrců: Kdo skutečně napsal nevlivnější pamflet historie?

Psal se rok 1498, kdy se ve florentské republice stal kancléřem dosud téměř neznámý Niccoló Machiavelli (1469–1527). Ten pak jako vyslanec projezdil celý svět a jako houba přitom nasával informace o nejrůznějších způsobech vládnutí, které následně vtělil do díla Vladař. Útlý svazek je praktickým návodem, jak vést tu nejpragmatičtější politiku a stát se úspěšným panovníkem. Vladař byl obdivován i zesměšňován, ale nikdy nebyl zapomenut.

O čem se vykládá v pekle

Dílo a jeho autor inspirovali i francouzského právníka Maurice Jolyho (1829–1878), který v roce 1864 vydal pamflet s názvem Rozhovor Machiavelliho a Montesquieua v pekle, aneb politika machiavellismu ve století devatenáctém. Kniha obsahuje fiktivní rozhovory, v nichž spolu hovoří personifikovaný politický liberalismus a ryzí pragmatismus. První jmenovaný promlouvá ústy Montesquieua, zatímco postava Machiavelliho mluví za pragmatismus a ztělesňuje tak režim císaře Napoleona III.   

Důležité je, že Machiavelli ve spisu rozvíjí koncepci o vhodných postupech při cestě za ovládnutím světa. Jolyho kritické dílo neušlo pozornosti Napoleonovy tajné policie, autor byl zatčen, pokutován a většina výtisků zničena. Navzdory určitým literárním kvalitám by však spisek zapadl, kdyby si ho nevšimli antisemité.

Antisemitská literární žeň

V době, kdy již Jolymu zbývalo jen pár let života, vyšel v Německu jiný literární počin. Byl jím román Biarritz, který vydal jistý Sir John Retcliffe. Pod tímto pseudonymem se však ve skutečnosti skrýval vášnivý antisemita Hermann Goedsche (1815–1878). Poslední část románu nese název Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele. Popisuje se zde tajná schůzka, jaká probíhá vždy jen jednou za sto let a na níž je probírán strategický plán čítající i ovládnutí světa. 

Jednání se přímo účastní také Antikrist, který poté o výsledcích informuje židovské obce po celém světě. Shromáždění rabíni jsou zde označováni jako „mudrcové Siónu“ a některé jejich proslovy obsahují jen drobně poupravené části Jolyho Rozhovoru v pekle. V roce 1872 byla kapitola Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele přeložena do ruštiny a vydána časopisecky. Všem stále zůstávalo zřejmé, že se jedná jen o literární fikci.

Z fikce „pravda“

Jenže právě část přímo vykrádající Jolyho postupně začala obíhat bez jakéhokoli kontextu a dala tak vzniknout i Protokolům sionských mudrců. I toto dílo je tedy pouhým plagiátem. Hlavními tvůrci byli pravděpodobně příslušníci ruské tajné služby pobývající ve Francii, a to zejména Petr I. Račkovský. Právě od Račkovského pak měl francouzský text Protokolů obdržet vydavatel nejznámější verze, duchovní Sergej Nilus (1862–1929).

Jolyho dialog, který je v podání hovorného Machiavelliho beztak spíše monologem, autoři jen překlopili do množného čísla. Jinak se převzaté pasáže shodují téměř na slovo a byly přejaty naprosto bez ohledu na to, čemu má dílo posloužit, a tak působí zmatečně a zcela mimo kontext. 

Ani originální, ani pravé

Pak spisek nějakou dobu putoval kuloáry, přičemž již tehdy zazněly jisté výhrady k jeho originalitě či pravosti. Následovala rusko-japonská válka a s ní i katastrofální porážka východního kolosu. Nilus, který už tehdy sám sebe označoval za „mystického světce“, tehdy spis vytáhl jako králíka z klobouku. Hle, za porážku mohou Židé a jejich ohavný plán! Konečně máme viníka všech svých těžkostí! Dílo se hodilo o to více, že bylo drobně upraveno (a i nadále upravováno) tak, aby lépe korespondovalo s konkrétními historickými událostmi.

Největšího rozšíření dosáhly Protokoly během revoluce v letech 1917–1918, kdy pro změnu posloužili bělogvardějcům proti bolševikům. Poražení „bílí“ následně emigrovali od západní Evropy až po Čínu a s sebou si nesli i text Protokolů. Text byl mimo jiné rozšířen i mezi kozáckými vojáky a používán k ospravedlnění násilností páchaných na Ukrajině a Krymském poloostrově. 

Odhalený padělek

Autoři díla se nikdy nedokázali shodnout na tom, jak se k textu dostali a odkud vlastně pochází. Dokonce i samotný Nilus vypráví pokaždé úplně jiný příběh a vzájemně si neustále protiřečí. Zlom přinesl rok 1921, kdy Herman Bernstein odhalil podobnost mezi Protokoly a románem Biarritz Hermanna Goedscheho. V tomto roce byl také jistý reportér Timesů obdarován francouzským výtiskem Rozhovoru v pekle a zjistil, že spis se s Protokoly značně shoduje.

TIP: Kdo tahá za nitky světa: Skutečně ovládají svět Židé?

V roce 1935 pak Herman Bernstein vše shrnul v díle Pravda o Protokolech sionských mudrců, ovšem lež má někdy zatraceně dlouhé nohy. Text se stal klíčovou součástí propagandy NSDAP i pozdějších neonacistických hnutí a dodnes se s ním argumentuje v některých fundamentalistických církevních kruzích.