Proti Habsburkům: Čím si Ferdinand Habsburský znepřátelil české stavy?

Habsburkové prosluli jako skvělí vyjednavači výhodných sňatků. Císař Maxmilián I. si vzal dědičku Burgundska a jeho syn Filip I. zase vyženil Španělsko. Jeho synové, Karel V. a Ferdinand I., založili španělskou a rakouskou větev rodu a jejich příslušníci se mezi sebou neustále dál spřízňovali.

Motivem tohoto „dynastického šílenství“ bylo posílení spojenectví, snaha udržet si a nedrobit nabyté državy i rodová pýcha. A tato politika přinášela katolickým Habsburkům nevídané zisky. Spolu se Španělskem to byl například právě v 16. století objevovaný, dobývaný a bohatý Nový svět za Atlantikem. Nás ale bude samozřejmě zajímat nejvíce rakouská větev rodu, protože země Koruny české s ní měly chtě nechtě mnoho co do činění. 

Problémy s dědictvím

Budoucí český král Ferdinand I. (vládl 1526–1564) se narodil jako druhý syn Filipovi Sličnému a Johaně Šílené v roce 1503. Dětství prožil ve Španělsku a mládí v Nizozemí. Nepatřil mezi krasavce, jelikož měl podsaditou postavu, povislý spodní ret a pichlavý pohled. Projevoval se ovšem temperamentní a velmi ctižádostivou povahou. Jeho celoživotním údělem bylo čekat, co mu jeho o tři roky starší bratr Karel V. přenechá, takže ho kvůli jeho věčnému poručníkování neměl rád.

Trvalo skutečně dlouho, než mu bratr svěřil rakouské země, které přebíral dokonce natřikrát. Ovšem v soukromém životě se na Ferdinanda I. usmálo štěstí – s milovanou manželkou Annou Jagellonskou zplodil patnáct dětí. Jejich nejstarší syn Maxmilián II. převzal císařský titul, české a uherské království i rakouské země s výjimkou Tyrolska, které získal arcivévoda Ferdinand, a Štýrska, kde vládl arcivévoda Karel.

V roce 1526 byl Ferdinand I. zvolen českým králem, když české stavy odmítly uznat dědické nároky jeho manželky Anny a trvaly na svobodné volbě. V Uhrách se mu dařilo méně. Byl sice zvolen panovníkem, ale musel bojovat s protikrálem Janem Zápolským a především proti Turkům, kteří okupovali velkou část země. Záchrana křesťanské Evropy před islámem proto ležela na bedrech Habsburků. Navíc se bratrům nepodařilo zastavit náboženskou reformaci v římsko-německé říši. Realističtější Ferdinand I. sice vyjednal augšpurský náboženský mír, ale Karel V. ho nikdy nepodepsal. Místo toho raději odešel v roce 1556 do ústraní kláštera, kde sepisoval scénář vlastního pohřbu. 

Ferdinand reformátor

Po příchodu do Prahy bystrý a neobyčejně schopný Ferdinand I. brzy pochopil, že v zemi mají rozhodující slovo stavovské sněmy. Jako horlivého katolíka ho nicméně znepokojovala moc a bohatství českých kališníků, členů jednoty bratrské i luteránů. Díky své výchově ve Španělsku byl však přesvědčen o tom, že panovníkova moc je dána Boží milostí. Věřil, že monarcha je nástrojem Božím a nepodléhá zákonům, proto musí být jeho vláda absolutní a suverénní. Pouze vládce měl rozhodovat o válce a míru, obsazovat úřady, vydávat zákony a vykonávat úřad nejvyššího soudce. 

Po celou dobu vlády proto Ferdinand I. usiloval o prosazení panovnického absolutismu, odstranění stavovské monarchie, ale i o modernizaci státní správy, když se inspiroval španělskou a burgundsko-nizozemskou. V rámci tohoto úsilí vydal nový dvorský řád, tedy souhrn ustanovení o činnosti ústředních dvorských úřadů, které měly být nadřazeny těm zemským. Nové centrální úřady měly utvářet jednotnou politiku soustátí, posilovat jeho soudržnost a obranyschopnost, což hrálo vzhledem ke zmíněné turecké expanzi zásadní roli. Do své výhradní panovnické pravomoci Ferdinand I. převzal zahraniční politiku, finanční a vojenskou správu, přičemž se snažil opírat o loajální byrokracii.

Problematičtí čeští stavové  

Ferdinand I. se ve snaze zavádět panovnický absolutismus dostával do sporů s převážně nekatolickými českými stavy, zejména s městy. Například zakázal svolávání krajských sněmů a konání shromáždění královských měst bez jeho výslovného souhlasu. Zemské sněmy se poté scházely bez delegací krajských sněmů a postupně se z nich stalo pouhé působiště vyšší šlechty, jejíž příslušníci měli dostatek prostředků na to, aby se jich účastnili osobně. Ferdinand I. se dostával se stavy do prudkých sporů také kvůli otázce daní, které potřeboval na vedení války s Turky. 

Formující se stavovská opozice, tvořená hlavně měšťanstvem a nižší šlechtou, vystoupila proti králi poté, co v roce 1546 mezi katolíky a nekatolíky vypukla na území Svaté říše římské národa německého takzvaná šmalkaldská válka. Ferdinand I. chtěl svému bratrovi, Karlu V., pomoci, nicméně se mu nedostávalo finančních prostředků. Stavové sice na zemském sněmu v červenci 1546 souhlasili se svoláním zemské hotovosti pro případ ohrožení země nepřítelem, nicméně králi poskytli pouze částečnou finanční pomoc. Také zemská hotovost se nesešla v plném počtu, jelikož stavové neměli chuť bojovat proti protestantům v německých zemích, takže tažení českého vojska do Saska válečnému úsilí Habsburků příliš nepomohlo.

Ferdinand I. tedy v lednu 1547 vydal mandát, jímž bez projednávání se stavy povolal zemskou hotovost do pole, a to pod záminkou vpádu saských vojsk na území království. Mandátem zásadně porušil zemské zřízení, takže na shromaždiště do Litoměřic dorazily jen oddíly několika málo šlechticů a tří katolických měst. Následná vyjednávání s českou šlechtou skončila bez úspěchu.

První odboj 

V únoru 1547 se v Praze sešel sjezd opoziční stavovské obce, tvořené pražskými městy a částí šlechty, především stoupenců jednoty bratrské. Představitelé opozice protestovali proti královu mandátu a požadovali svolání zemského sněmu. Za tímto účelem založili stavovský spolek, který je měl chránit před případným královým postihem. V březnu se v Praze i přes panovníkův zákaz sešel zemský sněm, a to za účasti zástupců stavovské obce z celé země. Stavové vypracovali rozsáhlý dokument nazvaný Přátelské snesení stavův českých, svolali zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům a jednali i o sesazení krále. 

TIP: Úsvit rodu Habsburků: Co obětoval Ferdinand I. pro českou korunu?

Katolická města, moravská města a Slezsko i Lužice se ovšem stavovského odboje odmítly účastnit. Čeští stavové tak zůstali nejednotní a bez podpory ze zahraničí. Šmalkaldská válka skončila v dubnu vítězstvím Habsburků a odboj se poté rozpadl. Ferdinand I. ale neměl dostatek prostředků, aby si mohl české stavy podmanit, proto vyhlásil generální pardon. Podrobit se odmítli pouze Pražané, které však v červenci královo vojsko donutilo kapitulovat.

Poražení stavové se museli smířit se ztrátou privilegovaného postavení královských měst, zahájením katolické protireformace a zákazem jednoty bratrské, z níž se rekrutovalo nejvíce odbojníků. Habsburkům se tak poprvé podařilo omezit stavovskou moc a náboženskou svobodu.