Prostituce viktoriánské Anglie (2): Přání všeho druhu z katalogu rozkoše

Pro muže viktoriánské Anglie nejisté si svou vlastní sexualitou nebo genderem existovala místa, kde se mohli bez studu převlékat do ženských šatů nebo se stýkat s jinými muži. Gentleman, kterého lákal pocit ponížení nebo naopak dominance, si mohl dosyta užít provazů i bičů v sadomasochistických klubech. V Anglii se zrodily nevěstince zaměřené přímo na bití rákoskou, plácačkou, holí nebo metlou. Toto téma zažívalo vrchol popularity i v pornografii.

Předchozí část: Prostituce viktoriánské Anglie (1): Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Zachránce padlých žen

Charles Dickens, autor dnes už klasických společensky kritických románů, nebyl aktivní jen na poli literatury, ale snažil se zlepšit i sociální systém své země. V roce 1847 se spojil s bohatou dědičkou a filantropkou Angelou Geor­ginou Burdett-Coutts a společně se rozhodli investovat do výstavby centra pro bývalé prostitutky. Takzvaná Urania Cottage byla určena pro ženy, které se vrátily z vězení, nebo pro ty, které skončily v továrnách a hledaly alternativní způsob obživy. Aby se mohly vymanit ze začarovaného kruhu dluhů, násilí a vykořisťování, měly se v Urania Cottage učit novým dovednostem, které by později zúročily na trhu práce. 

Dickens napsal pamflet, kterým se snažil ženy přesvědčit, aby začaly znovu, s čistým štítem a v bezpečném prostředí, v němž je nikdo nebude soudit za jejich minulost. Slavný spisovatel s ženami, které do Urania Cottage přišly, dělal rozhovory, které následně použil ve své další tvorbě. Jejich zkušenosti ho inspirovaly k sepsání Davida Copperfielda i Olivera Twista. Ve svých knihách popsal „padlé ženy“ jako oběti nespravedlivého sociálního systému. Jeho psaní změnilo viktorián­ský pohled na prostitutky a čtenáři s hrdinkami jeho knih začali sympatizovat. 

Lékařské prohlídky

Nejčastějšími zákazníky prostitutek byli mladí muži sloužící v armádě. Pohlavně přenosné nemoci se na konci 19. století vyskytovaly tak často, že jim padl za oběť stejný počet mužů jako ve válce. Dalším zůstaly doživotní následky. V roce 1864 byl přijat zákon, který měl dalšímu šíření nemocí zamezit. 

Ve městech poblíž námořních základen byly ženy – nejen prostitutky, ale všechny, které policie podezřívala z přenosu pohlavních chorob, donuceny k lékařské prohlídce. Pokud se žena bránila, lékaři ji k vyšetřovacímu stolu přivázali. A když se podezření potvrdilo, byla nakažená žena odeslána do nemocnice na hospitalizaci, která mohla trvat až tři měsíce. Mimochodem: ačkoliv prostitutky pohlavní nemoci skutečně ohrožovaly, byly přesto zdravější než dělnice, které v továrnách trávily až čtrnáct hodin denně úmornou prací ve znečištěném či toxickém prostředí…

Vzdělané dámy

Ženy z bohatších rodin v 19. století získávaly jen formální vzdělání. Poté, co je domácí učitelé už neměli čemu naučit, odesílaly je rodiny do prestižních středních škol, kde se však nevzdělávaly v matematice, biologii, historii nebo sociologii. Tyto instituce měly ženu připravit na její hlavní a často jedinou úlohu v životě: roli manželky a matky. 

Dívky se tak učily etiketě a dovednostem, které se jim budou hodit k zabavení hostů a pořádání večírků. Absolventky těchto škol uměly perfektně malovat, zvládaly hru na několik hudebních nástrojů, skvěle tančily a na poli diplomacie patřily k přebornicím. Nicméně neovládaly nic, co by jim později mohlo zajistit samostatný výdělek. Byly přitažlivé, šarmantní, okouzlující, ale to se za peníze směnit nedá. Nebo ano? 

TIP: Nejhříšnější plavba: 226 žen z ulice na cestě do australské trestanecké kolonie

Ve světě, kde prostitutky rekrutující se z dělnických profesí neuměly číst ani psát, byla schopnost konverzovat a pobavit muže i mimo postel výhodou. Nevzdělané ženy nemusely zoufat. I ony se mohly v nevěstincích lecčemu přiučit? Jak? Přímo od zákazníků! Často proto své klienty žádaly, aby jim předčítali z novin a magazínů. S dalšími muži pak byly schopny hovořit o politice, kultuře a aktuálním společenském dění, čímž stoupala jejich cena. 

Katalog rozkoše

Majitelky viktoriánských nevěstinců rychle vycítily příležitost nabídnout své ženy jako každé jiné zboží. Vznikaly tak jakési katalogy, v nichž byla nevěstka detailně popsána a zákazník se tak dozvěděl o jejím věku, vzhledu, charakterových rysech a schopnostech i dovednostech. Vše doplňovala cena – zkrátka ještě než se s ní setkal v ložnici, věděl zákazník vše potřebné.

Existovala i jakási obdoba bedekrů, jen v mnohem pokročilější a mládeži nepřístupné verzi. Například průvodce po Londýně a jeho nevěstincích pomáhal mladým cestovatelům vybrat ženu, s níž by rádi zažili noc, na kterou se nezapomíná. Stačilo dojít na adresu uvedenou v žurnále a ptát se po konkrétní slečně, s níž už se „sexuální turista“ mohl domlouvat na klasických službách nebo si připlatit za ty nadstandardní.