Prostituce ve středověku: Proč církev tolerovala hampejzy?

Nevěstinci se dříve říkalo hampejz, nebo dům kurevný. Jeho obyvatelky se zase nazývaly hurvy zjevné, nevěstky, harapanny a prázdné ženky. Od 13. století, kdy se na našem území začala zakládat první města, v nich počestní měšťané prostitutky dlouhodobě odmítli tolerovat a vykázali je na předměstí, která se stala tradičním místem koncentrace lidí z okraje společnosti. Někdy však měšťanům stačilo, že jim zakázali pouze vstup do oblastí, které se nacházely v bezprostřední blízkosti kostela nebo podél cesty do něj.

Trpěné, ale opovrhované

Postupem času se vztah k prostituci proměňoval a docházelo ke snaze o její kontrolu. Lehkým ženám byl například vykázán určitý prostor uvnitř hradeb. Městskou radu k tomu vedly především ekonomické ohledy, protože provozovatelé nevěstinců odváděli daně do městské pokladny. Navíc si je zákazníci mohli snadněji vyhledat a díky kontrole se také částečně snížila kriminalita. Ke snahám o centralizaci nevěstinců vedl mimo jiné názor, že jejich obyvatelky půjdou v případě potřeby snáze vyhnat z města. 

A tak se sice prostitutky staly obyvatelkami města, ale rozhodně neměly stejná práva jako „poctivé“ ženy měšťanů a řemeslníků. Jejich postavení se o něco zlepšilo, ovšem pokud se dostaly do sporu, neměl je kdo zastupovat. Tradičně tak totiž činil manžel, otec či jiný mužský příbuzný ženy. Nevěstky si místo nich musely najít zástupce a své tvrzení doložit výpověďmi očitých svědků.

Poměrně často se také stávalo, že pokud byla nevěstka náhodou přítomna nějakému trestnému činu, automaticky se předpokládalo, že ho spáchala, nebo že se na něm alespoň podílela. Nevěstkám se také nemělo podle práva ubližovat, ale toto nařízení bylo jen stěží vymahatelné. Pokud se žena chtěla špatnému zacházení bránit, byla povinna obvinění doložit výpovědí dvou očitých svědků, kteří museli dosvědčit, že svým chováním nedala pachateli žádný důvod, aby s ní špatně zacházel.

Kde a jak najít nevěstku?

V českých a německých zemích se prostitutky, stejně jako Židé, musely od zbytku společnosti jasně odlišovat nošením žluté barvy. Podle takzvaných Soběslavských práv měly nosit šlojíře, tedy závoje se žlutými okraji. Jejich postavení však nebylo tak bezvýchodné, protože se podle Brněnské právní knihy mohly provdat za obyvatele města, a tak se stát počestnými ženami. 

Zatím jsme zmiňovali pouze situaci ve městech, protože úzce provázaná venkovská společnost prostitutky netolerovala. Svoje služby tak mohly poskytovat jenom neoficiálně v hostincích, nebo pod něčí ochranou. V době válek bychom je často nalezli v blízkosti vojsk, kde nacházely dostatek zákazníků a bývaly tam tradičně trpěny. Z dobových zpráv vyplývá, že k místem neřesti se řadily také lázně, kde kromě očisty těla mohly lazebnice hostům neoficiálně poskytovat i služby erotického charakteru. I když to nemuselo být pravidlem, společnost často lazebnice řadila na stejnou úroveň jako prostitutky. 

Středně velká města zhruba do jednoho až dvou tisíc obyvatel měla obvykle jeden nevěstinec, kde žilo v průměru od pěti do patnácti prostitutek, protože by se jich zde víc neuživilo. Pokud městská rada neurčila, kde smí být nevěstince zřízeny, nacházely se obvykle na periferii města ve čtvrtích s horší pověstí. Prostitutky také mohly působit na volné noze.

Oblíbení a zapovězení zákazníci

Jistý nárůst prostituce se v Praze pojil se zřízením Karlovy univerzity. Ve středověké společnosti bylo totiž až překvapivě velkému procentu mužské populace zapovězeno se oženit. Kromě prelátů, kleriků, studentů, univerzitních mistrů a tovaryšů, jimž to právo zakazovalo úplně, existovala skupina mužů, která si to nemohla dovolit kvůli neuspokojivé majetkové situaci či nejistému způsobu života. Patřili mezi ně podruzi, čeledíni a žoldnéři.

Vstup do nevěstinců byl striktně zapovězen Židům, dále také ženatým mužům a osobám duchovním. Jestliže posledním dvěma skupinám se návštěvy spíše tolerovaly, na Židy se pohlíželo přísněji. V případě, že byl Žid usvědčen z obcování s nevěstkou, měl být potrestán jak on, tak jeho společnice. Pokud by však zákaz překročil muž ženatý nebo duchovní, měl být potrestán pouze on. Tedy v případě, že se našel někdo, kdo proti němu vznesl obvinění.

Nesmlouvaví kališníci

Zásadní změna přišla s husitskými válkami. Jeden ze čtyř artikulů pražských totiž jasně nařizuje: „Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákona Božího odporní byli v každém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, [za]stavováni a potíráni.“ A jedním ze smrtelných hříchů je právě smilstvo, se kterým se prostituce tradičně pojila. Společnost ji tak přestala celkově tolerovat a začala ji všemožně potírat. Žižkův vojenský řád z roku 1423 jasně říká: „Také nechceme mezi sebou trpěti [...] smilníků, cizoložníků, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníků a hříšnic, ty všechny od sebe chceme pudit a honit, nad nimi popravovat s pomocí Trojice svaté vedle zákona Božího.“ V roce 1435 podmínili čeští kališníci návrat Zikmunda Lucemburského do Prahy tím, že v jeho doprovodu nepřijdou žádné prostitutky.

Papežův zásah

Dnes se může jevit jako kuriózní, že tím, kdo v roce 1462 naléhal, aby byla prostituce v Čechách opět legalizována, byl papež Pius II., vlastním jménem Eneáš Silvius Piccolomini. Ten v roce 1451 podnikl cestu do Čech, takže se dobře seznámil s místními poměry.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Musel nejdříve potvrdit, že zde nemůže být vybírán poplatek z nevěstek, protože zřizování nevěstinců zabraňovala takzvaná kompaktáta, která vznikla jako výsledek jednání basilejského koncilu se zástupci utrakvistů na konci husitských válek. Ale právě Pius II. je svým nařízením onoho roku 1462 prohlásil za neplatná. Vyznavači kalicha nicméně nadále prostituci všemožně potírali a zakazovali. Přesto si postupně našla cestu zpět do Čech a stala se tak opět tolerovanou profesí.