Prohrát i poslední groš: Hazardu se u nás holdovalo i ve středověku

Hazardní hra symbolizuje štěstěnu, a jako taková, jak říká Umberto Eco, je jistou metaforou života. Jisté je, že hazard je starý jako civilizace sama a nevymizel ani s nástupem křesťanského středověku. Volný čas rolnictva, měšťanstva či vrchnosti se neobešel bez hracích kostek. Už od nejstarších dob však církev pohlížela na činnost hazardních hráčů, jakož i na samotné aktéry, kriticky. Španělský biskup a slavný encyklopedista Isidor ze Sevilly napsal přelomu 4. a 5. století, že provozování takových to her není nikdy bez podvodů, lhaní a křivopřísežnictví.

Počátky hazardu v Čechách

Hazard se samozřejmě nevyhnul ani českým zemím, což dokládají jak písemné a ikonografické prameny, tak také četné archeologické nálezy. Tak například na nádvoří pražského hradu se našlo pět hracích kostek, které archeologové datují do 13. století. Četné nálezy přinášejí i další městské lokality, ať už královské či poddanské. Kostky jednoznačně patřily k nejpoužívanějším hracím předmětům a není divu, že na jejich výrobě se podíleli specialisté zvaní kostkáři.

Co víc však může svědčit o oblibě hazardních her ve středověku, než zápis v nejstarším tzv. Menším privilegiu krále Václava I. pro město Brno z roku 1243? V listině, která vypočítává povinnosti rychtáře, se náhle objevuje ustanovení: „Přikazujeme také, aby nikdo nikoho, který nemá ani na chleba, neobral při hře v kostky o víc, než stojí jeho oděv.“ Že se tento paragraf dostal do privilegia, znamená jediné: takové příklady byly na denním pořádku. Nuzák s vidinou brzkého zisku vsází poslední groš, aby přišel o svůj oděv a odkryl tak svou hanbu. 

Hospody a herny

Nejčastějším místem, kde se hráči scházeli, byly pochopitelně krčmy. Alkohol a hazardní hra představovaly nerozlučnou dvojici, jakousi Skyllu a Charybdu, v jejichž chřtánu skončil nejeden návštěvník krčmy. Pokusit své štěstí bylo možno také v městských lázních, v hampejzech, tedy nevěstincích, a dokonce i v domech, které byly zřejmě specializovány právě na hazardní hru. Těchto předchůdců dnešních kasin bylo například v Praze hned několik.  

Hazardní hry nekončívaly dobře. Český středověký zeman Tomáš Štítný ze Štítného pranýřoval hráče, protože každá hra nakonec vždy končí špatně, ať už vyhrají nebo prohrají. Na chování hráčů působil také konzumovaný alkohol. Jak taková hra mohla dopadnout, dokládají dochované satirické skladby, které si braly na mušku jednotlivé stavy středověké společnosti, ale také unikátní soubor asi 120 kachlů z 15. století, jejichž zobrazení upozorňovaly na neblahé konce. Z původně nadšených hráčů se stávají zoufalé postavy rváčů, kteří si nad stolem s pohozenými kostkami či vrhcábnicí vjíždějí do vlasů nebo se ohrožují svými noži. 

Co na to církev?

Ačkoliv bojovou pochodeň proti ďábelskému hazardu zažehla církev, její mnozí příslušníci se jím nechávali ochotně pohltit. Kanonické právo nejen zakazovalo duchovním hru v kostky a vrhcáby a s tím spojenou návštěvu krčem, ale i samotnou přítomnost při hře. Od počátku 14. století začínají pražští a olomoučtí biskupové svolávat diecézní synody, na nichž se řešili nejrůznější otázky a problémy spojené s životem kleriků. Z těchto synod byla pořizována synodální statuta, která měl mít každá farář na své faře k dispozici. Skutečnost, že se v nich zákazy návštěvy krčem a hraní hazardních her opakovaně objevují, svědčí o jejich velké oblíbenosti a zároveň o výsledné nevalné účinnosti těchto zákazů.  

Jan Hus si nezřídka při svých kázáních stěžoval na nemístné chování některých duchovních. Na mušku si bral často oltářníky, kteří měli v kostele na starost určitý oltář. Na místo své práce, však „nekážou a jen co si odbudou mši, buď spí, nebo se v krčmě obírají. Jsou tak podobni více divé zvěři, neb se oddávají lakomství, smilství, hrám, tancům či pro kněží zakázanému lovu.“ 

Církev se snažila proti hazardu ve svých řadách i mezi farníky bojovat, nebyla v tom však příliš úspěšná. Hrálo se stále a hazardní hra se stála stálicí volného času. Nejčastějším hráčským doupětem byla krčma, která sama o sobě přitahovala zástupce všech vrstev společnosti, duchovní nevyjímaje. Proto církev zakazovala klerikům do nich vůbec vstupovat! Jedinou výjimku představovali ti, kteří byli zrovna na cestách.

TIP: Jak obelstít štěstěnu? Hra v kostky baví už více než dva tisíce let

Všechny tyto zákazy, postihy i tresty, které následovaly, ať už to byly pokuty, hrozba exkomunikací, případně vyhnání z města či vsi, neměly takový účinek, jak by si jejich stanovitelé přáli. A tak měli nejrůznější reformátoři látku ke kritice svých kolegů, která se stala živnou půdou pozdější husitské revoluce. V roce 1404 Jan Hus ve svém kázání vytkl do očí přítomným klerikům: „Je mnoho takových mezi vámi, kteří se více než laici hanebně poskvrňují nesmírným pitím a opilostí, kteří kráčí do hospody s berlami, a když odtud odcházejí, nemohou dobře chodit, ještě méně mluvit a v nejmenším pak nemohou vědět, co jejich kněžská důstojnost vyžaduje.“