Proč Mongolové nedobyli střední Evropu? Plenění jim zarazilo počasí

Podle některých vědců to nebyla odvaha evropských obránců, která stála za odchodem mongolských vojsk. Zásadní historickou úlohu podle nich nejspíš sehrála „malá“ změna počasí.

Mongolská říše byla impériem, které si na přelomu 13. a 14. století podmanilo pětinu veškeré souše. Hordy velkého Čingischána dobyly většinu do té doby existujících starých pevninských království v okolí. Čtyři vojevůdci, Džoči, Čaadaj, Ögödej a Tolui, synové velkého vladaře, putují krajem jako jezdci Apokalypsy. V jejich stopách zůstane na 40 milionů mrtvých a bezpočet zotročených. Pod kopyty koní nájezdníků ze stepí byla za méně než čtyřicet let do prachu zadupána Čína, Persie, Chórezmská říše, centra muslimského světa na území dnešního Íránu, Iráku, Sýrie a Palestiny a rozvrácena byla i Kyjevská Rus. V době největšího územního rozmachu pokrývá moc velkého chána plochu stěží představitelných 33 milionů kilometrů čtverečních a jeho organizovaná vojska už čekají na povel k vpádu do srdce Evropy.

Ani neporazitelný není nesmrtelný

„Až už vezmeme v potaz počet pokořených obránců, prostý součet dobytých zemí nebo celkovou rozlohu získaného území, dokázal toho Čingischán získat vždy nejméně dvakrát tolik, než jakýkoliv jiný vojevůdce v historii,“ zmiňuje historik Jack Weatherfor. Čingischán byl téměř neporazitelný, ale nikoliv nesmrtelný. Zkraje roku 1227 ještě zvládne se svou armádou rozprášit na zamrzlé řece Jang-c’-ťiang vojska panovníků západní dynastie Sia a vyplenit jejich hlavní město Jin-čchuan. Ale krátce nato umírá.

Příčina zůstává neznámá. Ve hře je zranění z boje, pád z koně během lovu, nemoc i otrava. Vzhledem k tomu, že přesná lokalizace jeho hrobu je dodnes záhadou, se pravdu ještě chvilku nedozvíme. Po jeho skonu se vlády ujímá jeho třetí syn Ögödej, který zdatně naplňuje odkaz svého otce během středoevropského tažení. 

Ukrutností otce nezapře

Mongolská vojska opět získávají jedno území za druhým. Roku 1240 pronikají z Ukrajiny na území nynějšího Polska a zle cestou poničí Uherské království. V březnu téhož roku uherský král Béla IV. mizí z Pešti, a vojáci hordy tu vzápětí zmasakrují na 200 000 lidí. Ostatně, je to jen malá část z obětí mongolského tažení. Dohromady se počet obyvatel na území dnešního Maďarska sníží o 15 až 25 %.

Po další vítězné bitvě, tentokrát u polské Lehnice, se dobyvatelé proženou Moravou a spojí se s hlavním vojem vedeným Ögödejovým synovcem Batuem. Dobyvatelé jsou jen pár dní cesty od Vídně, ale místo připraveného válečného tažení se rázem všichni stáčejí směrem k východu. A stejně náhle, jako se objevili, z Evropy mizí. Jak je to možné? Historici dosud soudili, že hlavní příčinou odchodu nájezdníků bylo úmrtí chána Ögödeje, ke kterému došlo v prosinci roku 1241. 

Poslední zastávka: Uhry

Taková mimořádná situace si žádala účast všech vojevůdců a potenciálních nástupců na Kurultaji, Velkém mongolském sněmu v hlavním městě říše Karakorumu. Jenže Batu na sněm vůbec nezamířil. Byl si dobře vědom, že faktickou moc nyní drží pevně v rukách poslední žena zesnulého chána, Töregene, a „jistí“ trůn pro svého synáčka Kujuka. Nechává tedy Karakorum daleko před sebou a Uhry za sebou, a na území dnešního Ruska zakládá vlastní říši – Zlatou hordu. Tím celá válečná kampaň, která měla ty nejlepší šance na úspěch, skončila.

Zůstává otázkou, proč v dobyvačných dobrodružstvích ve střední Evropě Batu dále nepokračoval. S poněkud nečekanou odpovědí přichází Ulf Büntgen (mmo jiné působící v Centru výzkumu globální změny Akademie věd České republiky) a Nicola Di Cosmo z Institutu pokročilých historických studií univerzity v Princetonu. Dobyvačným Mongolům se do cesty jednoduše postavilo nepříznivé počasí!

Když stromy promlouvají

Zmínění vědci rozhodně nemají na mysli nějakou přeháňku, ale skutečnou dlouhodobou změnu klimatu. V tomto případě ji charakterizuje chladné podnebí, delší zima a vydatné deště. V konečném důsledku tyto podmínky přispěly k rapidnímu snížení rozlohy potenciálních pastvin, čímž byla výrazně snížena akceschopnost a mobilita mongolských vojsk.

Územní rozvoj Mongolské říše (1206–1294) (zdroj: Wikimedia Commons, Astrokey44, CC BY-SA 2.5)

Z uherských puszt a stepí se mezi lety 1238 až 1241 staly bažinaté mokřiny, nevhodné pro manévrování velkých skupin jízdních oddílů a početného zásobního vozatajstva. Že to zní trochu divoce? Studie Büntgena a Di Cosma, publikovaná v roce 2016 žurnálu Scientific Reports, čerpá z poměrně přesné kroniky: vzorků letokruhů stromů. Do těch se totiž dlouhé zimy a chladná období zřetelně otiskly. Stromy jsou totiž na podobné výchylky od normálu velmi citlivé, a v suchých letech jsou jejich letokruhy velmi tenké.

Tým vedený zmíněnými vědci odebíral vzorky dřeva z pěti lokalit, které můžeme považovat za „mezní“ body dosahu mongolské válečné kampaně. A skutečně, na daných místech bylo v několika po sobě následujících letech klima pro tažení více než nepříznivé. A začátek roku 1242 sérii „špatných jar“ jen dovršil.

TIP: Krutí dobyvatelé nebo špindíry? Mongoly poznal po čichu dokonce vlastní kůň

Ostatně, potraviny ve spížích docházely a kazily se nejen Mongolům, ale i Evropanům. Hladomor už klepal na dveře. Nájezdníci z hordy byli postaveni před jednoduchou volbu: za stěnou deště a bariérou bláta možná čekají lákavé poklady, ale jejich dosažení by si vyžádalo ještě nějaké úsilí. A druhá varianta? Pohodlná cesta zpátky do sucha na již dobyté statky... Ta zvítězila.