Přízrak z hlubin: Odkud se vzala děsivá hydra?

Hydrant, hydrosféra, hydraulika, hydroplán… Když si podle vzoru z pevnosti Boyard srovnáme tyto indicie pod sebe, záhy odhalíme, co mají společného: všechny nějakým způsobem souvisí s vodním živlem. Stačí se podívat na jejich kořen – „hydra“ řecky znamená „voda“. Pátrání po zvířeti se stejným pojmenováním musíme tedy začít právě ve vodě.

Herkules a Ioláos

Nejprve se vydáme do starověkých Mykén. Branami této velkolepé metropole právě prošli dva muži; jejich kroky směřovaly k jihu, na dohled města Lerny. V bažinách, obklopujících jeho hradby, sídlil cíl jejich pouti – ohromná mnohohlavá saň, terorizující nejen město, ale celé široké okolí. Dvojice měla netvora zabít, což byl úkol prakticky nad lidské síly. Pokud jí odsekli nějakou hlavu, v okamžení narostla nová. Pomyslnou „třešničkou na dortu“ byla hlava poslední, jíž se prý díky nesmrtelné podstatě nešlo s konečnou platností zbavit.

Ovšem odvážlivci, blížící se k lernejským močálům, nebyli obyčejnými smrtelníky. Zejména jeden z nich, Herkules, syn nejvyššího boha Dia a pozemské královny, právě obdržel z rukou svého bratrance Eurysthea druhý z pověstných dvanácti úkolů, jimiž se měl očistit z několikanásobné vraždy. Na tuto misi si přibral pomocníka, synovce Ioláa.

Lidská strana tím vyrovnala poměr sil se zvířecí, poněvadž hydře v pustošení lernejské krajiny zdatně přisluhoval ohromný rak. Právě gigantický korýš přivedl Herkula do úzkých, když mu sevřel nohy klepety, a nebýt odvážného Ioláova zásahu, měl by silák s odsekáváním neustále dorůstajících hydřích hlav doslova pekelnou práci.

Souboj nakonec rozhodl věčný protipól vody – oheň. Hrdiny totiž napadlo, že obnovení hlav nestvůry zabrání tím, když pahýl po čerstvě useknuté hlavě opálí pochodní. Plán vyšel: hydra postupně přicházela o jednu hlavu po druhé, včetně té nesmrtelné. Tu ještě Herkules pro jistotu zavalil balvanem. Zbytky hydry bojovníci zakopali do země, ale ještě před tím si Herkules zakalil v prudce jedovaté krvi (či žluči) šípy, což se mu po letech stalo osudným.

Jak sežrat krokodýla zevnitř

Bestiáře však obvykle označují slovy „hydrus“ a „hydros“ živočichy hadovitého vzhledu, jejichž společným znakem je život ve vodě. Pod pojmem „hydrus“ se skrýval had, jenž svými potravními návyky představoval hotovou pohromu pro krokodýly: jeho lovecká strategie spočívala v tom, že se svinul do bahna, aby pokryl tělo vrstvou, která snadno klouzala. Poté provedl nefalšovanou „invazi“ do krokodýlího těla – nechal se spolknout a následně se prokousal vnitřnostmi nebohého krokodýla ven.

Termínem „hydros“ pak středověcí autoři nazývali plaza, jenž prý svým kousnutím způsoboval otoky, léčitelné velmi neobvyklou metodou – přikládáním kravské mrvy. Biskup a známý badatel na poli přírodních věd Isidor ze Sevilly naopak tvrdil, že tímto jménem se nazýval výše zmíněný postrach krokodýlů. V bestiářích samotných se uvádělo, že přiřazení jednotlivých názvů konkrétním zvířatům představuje velkou obtíž a názory na problematiku správných pojmenování jednotlivých zvířecích „druhů“ se (nejen) v případě hydry dosti rozcházely.

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Jako každý tvor, kterému se ve středověkých pojednáních o přírodě dostalo samostatné kapitoly, s sebou hydra nesla moralizující alegorický výklad. Hlavní roli v něm kromě hada hrál krokodýl jakožto oběť hydřího útoku. Paradoxně však právě jemu přiřkli dávní autoři úlohu hlavního antihrdiny.

Napadený a zevnitř roztrhaný krokodýl představoval peklo, z jehož útrob osvobodil Kristus (hydra) neprávem vězněné duše zemřelých. Na hydru jakožto symbol Ježíše odkazuje stejný životní projev ještě v jiné rovině: spolknutí krokodýlem a následné vynoření se z krokodýlího boku připomínalo křesťanům Kristovu smrt a zmrtvýchvstání.