Přiznání na smrt odsouzených: O čem vypráví smolné knihy a jaké tresty hrozily?

Soudní pravomoc ve městě vykonával původně rychtář, tedy jakýsi správce dosazený panovníkem. Tomu posléze pomáhala ve větších městech městská rada, která měla zhruba 5 až 10 členů v závislosti na velikosti města.

Od 16. století se tato instituce ještě významně rozrostla. Radní neboli konšelé se postupně osvobodili od vlivu panovníka a do svého čela si volili purkmistra, v kterémžto úřadu se jednotliví měšťané střídali. Ten potom předsedal městskému soudu, zatímco z rychtáře se v průběhu času stával jakýsi šerif či strážník, který ohledával místa činů, shromažďoval důkazy, zodpovídal za věznění podezřelých a účastnil se výslechů i exekucí.

Městské právo u nás vycházelo z německých vzorů, konkrétně z práva norimberského a magdeburského, nicméně každé město soudilo zločince podle svých zvyklostí. V 16. století se objevily první snahy o sjednocení práva, čemuž se města zpočátku bránila. Až roku 1569 předložil staroměstský kancléř Kristián z Koldína text závazné kodifikace, do níž sjednotil zkušenosti z městského soudnictví nasbírané za poslední desetiletí. Za dalších deset let jeho soubor schválil zemský sněm pod souhrnnou hlavičkou Práva městská Království českého, a stal se z něj zákoník městského stavu platný pak až do roku 1812.

Na trápení vypověděl

V 16. století navíc začaly vznikat první opravdové smolné (nebo taky černé) knihy. Oproti dřívějším popravčím zápisům obsahují daleko podrobnější informace. Výslechy obviněných už jsou zaznamenány téměř doslova, takže jejich příběh získává mnohem plastičtější obraz. Navíc městský písař často poctivě zaznamenával, na jakém stupni mučení obviněný zrovna vypovídá. Nebo si pouze poznamenal formuli: „Na trápení dotyčný vypověděl…“

Tortura byla v té době bohužel nedílnou součástí výslechů, protože se tak nějak obecně předpokládalo, že o svých zločinech nebude nikdo mluvit dobrovolně a že bez mučení by výpověď nebyla úplná. Přestože mnozí moudří soudci brzy přišli na to, že výpověď při mučení často postrádá věrohodnost a mnozí lidé si vymyslí cokoliv, jen aby své trápení ukončili, tato metoda se udržela dlouho do 18. století.

TIP: Mizení čarodějnic z Evropy: Dozvuky krutých procesů v časech osvícenství

Ve smolných knihách se ovšem nezaznamenávaly výslechy svědků, pro ty se zakládaly zvláštní knihy svědomí. Pokud bylo obviněných více, vyslýchali je vyšetřující každého zvlášť a výpovědi porovnávali v takzvané vejvodu. Kromě podrobných výpovědí a popisů, co se zrovna s obžalovaným při výpovědi děje (například „je stržen ze žebříku“), obsahují knihy rozsudek i jeho zdůvodnění.

Milost, nebo ohavná smrt?

Trest smrti se uděloval v případech nejzávažnějších zločinů. Vedle už zmíněné lapkovské činnosti to mohly být opakované krádeže, žhářství, činy proti mravnosti, čarodějnictví, ale ze všeho nejčastěji vražda a mord. Kristián z Koldic mezi uvedenými pojmy rozlišoval. Za vraždu označoval neúmyslné zabití, případně zabití z hněvu, ve sporu a hádce či z pomsty. Naopak mord byl promyšlená akce. Obvykle někdo za účelem vlastního obohacení „na zemi, na lavici, na posteli ležícího, za stolem sedícího aneb spícího, v lázni se myjícího, krom půtky zabije (udáví, urdousí anebo jakkoli jinak o hrdlo připraví).“  Mord se pak pochopitelně posuzoval přísněji a usvědčení viníci umírali hroznou smrtí.

Ne všichni obvinění zapsaní ve smolných knihách však museli skončit na popravišti. K úplnému omilostnění docházelo velmi zřídka, ale i takové případy se stávaly, obzvláště když se proti vynesenému rozsudku odvolala nějaká mocná osoba, která znala odsouzeného. Jestliže konšelé shledali, že viník se neprovinil zase tak moc, mohli mu udělit za trest pranýř (potupné vystavení odsouzence na veřejném místě) či mrskání, nebo ho mohli vypovědět z města.

Samotný trest smrti se dělil na nejběžnější oběšení, pro vážené muže stínání hlavy; za žhářství, sodomii či čarodějnictví skončil odsouzený upálený na hranici. Pro nejtěžší zločince pak přicházelo v úvahu vbíjení (vplétání) do kola, čtvrcení, narážení na kůl či zahrabávání za živa.