Přinuceni k obrácení: Jaké metody využívala pobělohorská rekatolizace?

Nekatolické náboženské skupiny měly nad katolíky výraznou početní převahu. Podle různých odhadů tvořily v druhém desetiletí 17. století asi 70–90 % všech obyvatel českých zemí. Nejpočetnější byli utrakvisté a naopak nejmenší členskou základnu měla Jednota bratrská.

Přesto na počátku 17. století v českých zemích sílila katolická strana. Katoličtí šlechtici jako třeba Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nebo Karel z Lichtenštejna získávali důležité státní úřady a na svých panstvích často prosazovali tvrdou rekatolizaci. Jejich pozice pak posílil nástup Rudolfova bratra Matyáše na český trůn (vládl 1611–1619). Nábožensko-politické spory mezi přívrženci a odpůrci katolictví se pak ještě vyostřily a vedly roku 1618 ke známé pražské defenestraci a stavovskému povstání.

Katolický císař zasahuje

8. listopadu roku 1620 však přišla osudná bitva na Bílé hoře, kde jednoznačně vyhrála císařská vojska a povstání protestantských stavů bylo potlačeno. Vítězstvím katolické strany se situace obrátila. Začala nová fáze rekatolizace pod patronací císaře Ferdinanda II.

Rekatolizace měla v zásadě dvě podoby: přísný, tvrdý a nekompromisní postup s použitím všech donucovacích prostředků, nebo postupné, důsledné a nenásilné působení se snahou probudit opravdový a niterný zájem o katolickou víru. Zatímco v prvním případě bylo obrácení na „pravou víru“ jen povrchní a dočasné, druhý způsob se byl zdlouhavý a náročný. Oba přístupy nestály proti sobě, ale spíše byly užívány paralelně podle aktuální situace a potřeby.

Praktické provádění rekatolizace měly na starost úřady zemské a městské správy. Na venkově tuto činnost vykonávala vrchnostenská správa. Kromě toho od roku 1624 existovaly rekatolizační komise, které v doprovodu ozbrojené ochrany působily v jednotlivých oblastech země, a zjišťovaly především úspěšnost v provádění náboženské konverze. Členové těchto komisí pocházeli z řad státních úředníků a zástupců katolické církve. Po zmapování aktuální náboženské situace měly komise v oblastech, kde byl ještě zjištěn výskyt většího množství protestantů, hromadně obracet na katolickou víru. 

Role církve

Významnou úlohu při rekatolizaci sehráli misionáři jezuitského řádu, kteří svou osobní zbožností, nadšením a usilovnou činností získávali pro katolictví mnoho obyvatel. Soustředili se hlavně na oblast školské výchovy a výrazně též u nás přispívali k rozvoji barokní kultury. Jezuité většinou odmítali násilné metody. Často neváhali působit i mezi nejnižšími vrstvami venkovského obyvatelstva. Katolické zásady a učení podávali jednoduchým a srozumitelným způsobem a kromě toho organizovali poutě a další poutavé náboženské akce. Činnost misionářů však někdy vyvolala otevřený a násilný odpor. Velký rozruch způsobilo zavraždění jezuitského kazatele a misionáře Matyáše Burnatia ve východních Čechách.

Bouře venkovských obyvatel proti rekatolizaci nebyly neobvyklé. Venkovští poddaní se totiž nemohli jako šlechta nebo svobodní měšťané legálně vystěhovat do ciziny. Proto se často pokoušeli o útěk do nekatolických oblastí nebo se vzbouřili. Obzvláště v době třicetileté války se odehrávala selská povstání proti náboženskému i sociálnímu útlaku a také proti plenění a rabování armádami všech bojujících stran. Vzpoury byly samozřejmě potlačeny a jejich hlavní iniciátory a účastníky pro výstrahu krutými způsoby popravili či potrestali. Svědčí o tom například záznam o likvidaci povstání ve východních Čechách z roku 1628: „Z těch zajatých někteří byli kolem lámáni a do kola vpleteni, jiní na kůly vstrčeni, některým nosy i uši uřezané i také na zádech cejchové vypáleni byli, a tak znamenaní k svým živnostem propuštěni byvše, více se svýmu pánu protiviti nechtěli.“

Během třicetileté války bylo nutné se soustředit především na vojenské operace a rekatolizační tažení tak přirozeně nebylo možné úplně rozvinout. Uzavření vestfálského míru v roce 1648 však znamenalo definitivní konec nadějí českých protestantů na změnu poměrů a rekatolizační tlak znovu zesílil. Zastáncem tvrdého postupu byl především generální vikář Jan Caramuel z Lobkovic. Mírnější praktiky naopak prosazoval pražský arcibiskup Arnošt z Harrachu. Státní správa opětovně vydávala proti nekatolíkům zákony a nařízení, která svým usnesením podpořil i zemský sněm.

TIP: Jezuita Antonín Koniáš: Byl nesmlouvavý palič knih, nebo zapálený knihovník?

Další fázi rekatolizace měla na starosti především církev a úloha státu v této činnosti ustoupila do pozadí. Katolická církev musela nejprve upevnit svou vlastní organizaci. Již za války roku 1630 rozdělil arcibiskup Harrach svou arcidiecézi do menších správních celků (vikariátů), aby tak zajistil lepší dohled nad jednotlivými farnostmi. Velkým organizačním zásahem bylo založení nových biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664). Tyto oblasti do té doby spravovala pražská arcidiecéze.

Aby církev vyřešila tragický nedostatek duchovních, uváděla do praxe nové kněžské semináře. Prázdné fary obsazovali také členové církevních řádů nebo vypomohli zahraniční kněží, především z Polska (podobně jako v dnešní době).